Projev Vlastimila Ježka ****************************************************************************************** * Vzpomínkovým shromážděním uctila UK památku prezidenta Václava Havla - Projev Vlastimila ****************************************************************************************** Pocta Václavu Havlovi Vaše Magnificence pane rektore, Maiestas, Spectabiles, Honorabiles, vážení hosté. Děkuji své alma mater za to, že mi dnes, po více než dvaceti letech, umožnila promluvit na omlouvám se předem všem, kteří následující slova neshledají dostatečně pietními. Když jsem si v předvečer třídenního státem doporučeného smutku zadal do internetového proh Václav Havel, nabídl mi google za pětinu vteřiny 2 250 000 odkazů. Po zadání slov Václav H stačil počítači stejný zlomek sekundy na mnohem vyšší nabídku: počet odkazů stoupl na 4 11 Nedivím se tomu, že smrt tohoto velkého muže malé české politiky zaujala tolik autorů. Jen přinejmenším stejnou pozornost nevěnovali po celou tu dobu, kdy byl s námi. A nemohu se ub vysvětlení je prosté: teprve teď přišel ten správný okamžik začátku vytváření legendy, pro se jejímu obsahu nemůže hlavní hrdina účinně bránit. S překvapením a rozpaky sleduji účast kteří Havlovi dlouhá léta nemohli přijít na jméno a jeho stoupencům vytvořili ghetto pravd pro nepraktické moralisty, jejichž nároky zdržují pracovité soudruhy nové doby od hromaděn Pro účel světící prostředky je totiž lež mladá a krásná, zatímco stará pravda působí nepra A láska? Snad jen k sobě samému, ale tak to Václav Havel určitě nemyslel. „Vaclav Havel zemrel“, blikla mi v mobilu esemeska, už ani intelektuálové se totiž diakrit mobilů nezdržují, a mně se v tentýž okamžik rozjela hlavou rozmanitá změť vzpomínek, z nic vracejí, některé velmi osobní. Na listopad roku 1989, stávku na filozofické fakultě, na st neprakticky orientovaných oborů snad až dokonalou manufakturní výrobu plakátů Havel na Hra návštěvu téže fakulty rok poté, včetně podlézavě přisunutého popelníku, s odstupem času se proto, že kouření panu prezidentovi skutečně nesvědčilo, ale zejména proto, že stejná prav pro každého, nejen pro některé. Hovory v Lánech, které jsem měl tu čest pro Český rozhlas spolumoderovat, a jejich hosty, z nichž v paměti utkvěli zejména dva: Havlem oblíbený Jose Klaus, který nezklamal už tím, že dorazil se zpožděním, pana prezidenta notně, i když vlas znervózňujícím. Nemohu nezmínit Havlovu podporu Oku nad Prahou Jana Kaplického, ačkoli k p nejvyšších míst se jaksi nehodí. Přímo před očima mám poslední setkání před několika týdny dokumentárního filmu Josefa Císařovského Muž s dýmkou, filmového portrétu otce Madeleine A jsem si také poprvé uvědomil, jak fyzická schránka Václava Havla nezadržitelně chřadne. Člověk je smrtelný, s tím se nedá nic dělat. Nesmrtelnosti drtivá většina z nás dosáhne sk a děti jejich dětí. Jsou ale profese, které skutečným osobnostem nabízejí bonus navíc. Nes jejich dílo. K takovým osobnostem Václav Havel po právu náleží. Například jeho eseje z 80. století používám ve své praxi vysokoškolského učitele jako typické příklady žánru, dokonal formy a stále znovu a znovu mne přitom překvapuje, jak jejich obsah dokáže oslovit i gener předlistopadové Československo jen z vyprávění. Není symptomatické, jak malou pozornost v mediální hysterii, pojmenované kýmsi na Facebook ko-mediální, věnujeme Havlovým slovům, ačkoli právě slova mu byla vždy základními kameny, dlouho přitesával do zamýšlené podoby, než se o ně podělil s ostatními? V prosinci roku 2005 si Václav Havel na Hrádečku poznamenal, cituji: „Utíkám. Stále víc utíkám…. Utíkám od veřejnosti, utíkám z politiky, utíkám před lidmi… a hlavně asi sám před sebou. Č bojím?... Jak to, že nikoho nechci vidět a přitom pořád někoho očekávám?... Mám jediné vysvětlení: snažím se být trvale připraven na poslední soud…. Proč mi ale tak záleží na konečném hodnocení? Vždyť by mi to už mohlo být jedno. Není mi t jsem přesvědčen, že má existence – tak jako všechno, co se kdy stalo – rozčeřila hladinu b té mé vlnce, byť by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy z principu před ní. Celý život si prostě myslím, že to, co se jednou stalo, se už nikdy nemůže odestá všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, labo kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.“ Konec citátu. Nedalo mi to, a odhodlal jsem se použít Google k závěrečnému pokusu. „Vaclav Havel died“ – odkazů. „Vaclav Havel“ – 367 milionů příspěvků. A vzápětí jsem znejistěl. Nejsem ve svém postoji k vyjadřování neupřímného smutku příliš p přece jen prozřeli i ti, do kterých bych to nikdy neřekl? A jak to poznat? Jak? Vlastně do Zanedlouho, ale s dostatečným odstupem od dnešních dnů budeme, zřejmě poprvé přímou volbou českého prezidenta. A výsledek volby hodně napoví, do jaké míry a pro kolik z nás je odkaz skutečnou hodnotou. Nevím samozřejmě, koho by v prezidentském úřadu rád viděl on sám. V současném Česku je ale soudu jediný člověk, který by byl schopen navázat na tradici masarykovskou a Havlovu: spis Stránský, kterému bezezbytku věřím, že by své „zdivočelé zemi“ a lidem v ní znovu a znovu nevyslyšený Václav Havel – připomínal hodnoty skutečné, nikoli ty pomíjivé. Slušnost, poct lásku, zásadovost, nezapomínání… a v neposlední řadě Čapkův, Masarykův i Havlův humanismus velmi srozumitelně vysvětlil, že uctíváním jediného nositele, reprezentanta oněch skutečný tato společnost nezmění. K tomu musí přispět každý z nás, sám za sebe, sám pro sebe a tím všechny. Děkuji za pozornost.