Projev Miloslava Petruska ****************************************************************************************** * Vzpomínkovým shromážděním uctila UK památku prezidenta Václava Havla - Projev Miloslava ****************************************************************************************** Magnificence, spectabiles, honorabiles, cives academici, amici clarissimi atque carissimi! Rád bych při této smuteční příležitosti připomenul něco, co zlidšťuje náš svět, činí jej s v mnoha ohledech krásnějším. Chci totiž připomenout přátelství dvou významných osobností, univerzita tím, že jim oběma s odstupem dvanácti let udělila čestné doktoráty – Václava Ha světového významu Zygmunta Baumana. Oba o sobě dozajista věděli dávno, dávno před tím. Bauman několikrát z Havla citoval ve sv Václav Havel mi řekl, že se netají tím, že si s chutí občas čte v Baumanových sociologický prostě proto, že jim rozumí, protože přinášejí podobný obraz světa, který sdílí i on. Baum málokterý ze současných sociologů, vždy psal jazykem přístupným a jasným, neuchyloval se k úvahám určeným jen zasvěceným, protože věděl, že posláním humanitních věd je učinit svět s a nikoliv zašifrovaným do kódů, kterým rozumějí jen povolaní a vyvolení. My všichni, kdo ž světě, máme přece právo znát alespoň část jeho velikého tajemství, tu část, která je našem poznání přístupná. Havel i Bauman, ačkoliv bytostní optimisté, kteří prošli životními osudy složitými a nezvy měli společné obavy o budoucnost tohoto světa. Není bez zajímavosti, že Havel v proslulém Husákovi píše o samopohybu globální společnosti deset let před Baumanem. Zajisté, Bauman s samopohybu globální společnosti vychoval z jiných myšlenkových zdrojů, a nikoliv jako živo dramatickou reakci na aktuální společenské poměry, jako to učinil Václav Havel. Nedá mi, abych nepřipomenul, že odlišnost lidských osudů, jež si přeci jen zčásti volíme, k apriorní zahořklosti, či dokonce nesnášenlivosti. V době, kdy si malý Vašík ještě hrál n na četníky a na zloděje, byl Bauman důstojníkem polské armády a bojoval v Přímoří i u Berl pocházející z chudé židovské rodiny prošel jinou základní školou života než Václav Havel. ke stalinismu, který mu dodnes mnozí nedovedou prominout, ačkoliv exkulpace, kterou nabídl vzdělanému lidstvu v podobě desítek inspirujících knih, byla snad dostatečná k tomu, aby n on mezi ty, které Ralf Dahrendorf označil termínem „erasmovci“, nositele mravní a intelekt přece lidé tak rozdílných osudů k sobě našli nejen intelektuální, ale i hluboce přátelský V roce 2002 přijal Václav Havel Zygmunta Baumana na Hradě ve své pracovně. Dlouho spolu ro prezident nás pak nechal bez ochranky prohlédnout si jeho pracovnu a knihovnu. Tato význam neobešla ani bez komických momentů, zejména když nás zrazovala podobnost slovanských jazyk upozorňoval T. G. Masaryk, kdy Bauman nerozuměl Havlově češtině. „Když jsem se dorozuměl č tak se snad dorozumím i s Baumanem,“ říkal Havel. Bauman se ale musel spokojit s tím, co b Návštěvu celou pak dojatě komentoval slovy: „Větší dojem na mě zanechala jen dánská králov proto, že jsme spolu tajně chodili kouřit.“ Jak se chodí kouřit s královnou, nám sice Baum ale nikdy nezapomenu den, kdy se svou milovanou ženou Janinou, která prošla peklem varšavs seděl na obrubníku plotu polského velvyslanectví a tajně kouřil. Havel po odchodu z prezidentské funkce spolu se svou chotí v roce 2006 udělil Baumanovi zl sv. Vojtěcha, onoho světce spojujícího národy, a učinil ho jedním z laureátů Ceny Vize 97. ocitování slova z Baumanova děkovného projevu: „Základním kamenem nové filozofické mise, j vyčíst z Havlova díla, je naděje, ale naděje, jak tvrdí Havel, není před vyhnáním. Naděje ne jistota. Řekl bych, že naděje nezavazuje budoucnost, ale naděje budoucnost umožňuje a n vyprázdnění budoucnosti. Dává budoucnosti šanci, která buď bude, nebo nebude využita. Když o Češích, má na mysli nás Poláky, ba všechny lidské bytosti. A jakou má pravdu. Nikdo nemů jakýmkoliv stupněm jistoty, co jsme schopni udělat a jak rychle můžeme překlenout vzdáleno a hříchem, hrdinstvím a zbabělostí, vysokou solidaritou a nízkým sobectvím. Ale smíme douf Smíme doufat s naším drahým zesnulým prezidentem, jemuž jakékoliv nízké sobectví bylo byto nám postupně podaří znovu vybudovat most, který nás spojuje, který nám tolik, tolik chybí. přišli o jeden z hlavních kamenů takového mostu. Budeme vám, pane prezidente, za všechno, nezištně a obětavě udělal, velmi vděční.