Projev Jana Sokola ****************************************************************************************** * Vzpomínkovým shromážděním uctila UK památku prezidenta Václava Havla - Projev Jana Sokol ****************************************************************************************** Vážení přátelé a vážení hosté, děkuji za toto pozvání. Myslím, že ho potřebujeme ve chvíli, kdy si připadáme osamělí. Můj obtížnější tím, že jsem nepatřil k jeho nejbližšímu okruhu jako třeba pan profesor Palouš. Václavu Havlovi v posledních dnech řečeno. Radim Palouš tady zmínil představu změny smýšle já bych vám rád řekl pár slov o té fázi Havlova života, kdy jsem se s ním častěji a blíže prošel ne nějakým zvláštním obratem náboženským, ale hlubokou proměnou disidenta ve státní tuto etapu mohla sledovat, vždy však jenom z té vnější stránky. Připadá mi užitečné připom se tehdy dělo v jeho vlastním životě. Václav Havel žil v této zemi dlouho a sdílel s námi všechny osudy. Zažil také ty velkolepé koncem listopadu 1989, pak se ale muselo odehrát něco, nad čím mi vždycky zůstával rozum s který byl zvyklý po celý život stát proti státu, ne že by proti němu bojoval, ale musel se bránit proti státu, byl teď najednou postaven do jeho čela. To znamenalo pro Václava Havla důležitých osobních i profesních dilemat. Musel se zaprvé vzdát svých vlastních autorských a uměleckých ambicí. Musel hlavně v sobě ten dlouho zavedený postoj, kdy se stát jevil jako nepřítel, jako ta studená obluda, jak o Nietzsche. Proměna musela být především vnitřní, člověk sám si musel zvyknout na to, že ne státu. Sledoval jsem tehdy, jak ji mnozí lidé nezvládali nebo to zvládali s velkým zpožděn se ještě v roce 1990 mnozí poslanci chovali jako anarchisté, lidé, kteří státu nic dobrého vždy sledují každou možnost, jak ho vzít zkrátka. Přitom ze dne na den prosincovými a ledn na Václava Havla a na jeho vládu odpovědnost za celý stát. Ani na chvíli nesměly přestat j pracovat továrny, fungovat soudy, nebo dokonce policie. V čele toho všeho stál tehdy disid který tehdy Václav Havel a jeho lidé převzali, navíc ještě nebyl obyčejný, normální stát, sám omezovat, nýbrž stát totální, který všechno až po poslední trafiku potřeboval dostat p ovládnout a obsadit. Tento nepředstavitelně složitý propletenec, který jakžtakž fungoval ze dne na den, bylo na vést a řídit. Noví lidé, kteří s Havlem přišli, jistě nebyli nevzdělaní a měli ty nejlepší dostali se do situace, ve které nikdy nebyli, včetně Václava Havla, a docela obyčejně to n Erbenově pohádce se mluví o ševci, který na chvíli usedne na Boží trůn a zděsí se toho, co chtějí. V takové situaci se tehdy ocitl Václav Havel a jeho lidé, a proto na to Václav Hav úpornou snahou hledat použitelné lidi, kteří by tenhle problém neměli. Mnozí mu za to poto jsem ale zažil v mnohem jednodušší a nižší pozici, co to znamenalo udržet provoz docela ob ve které se nevyznáte a kterou neumíte řídit. Je to stejné, jako kdybyste se dostali do te a personál by vám řekl: „Tak to tady nějak dělejte a my jdeme na oběd.“ Havel a jeho lidé navíc ztratili páku moci, kterou komunistický režim řešil kritické situa něco zadrhlo, zavolalo se stranické organizaci a věc se tím vyřídila. Tohle všechno bylo n Komunistická strana fungovala jako jakýsi pohrabáč, kterým se dalo postrčit to, co se zadr vzpomenete, že v prvních týdnech se často stávalo, že se v rozhlase objevily zprávy o tom, továrna nemá hřebíky, tam a tam je potřeba pokrývač atd. Tohle je podle mého soudu hlavní privatizaci, ať už dopadla jakkoliv, ale byla opatřením nezbytným a urgentním. Třetí dilema, před kterým Václav Havel stál, byla neuvěřitelná, jistě přehnaná až mesiánsk která první úspěchy vyvolaly. Lidé skutečně mysleli, že všechno půjde, že všechno můžeme. v Americe poprvé slyšel Obamovo heslo „yes, we can“, vzpomněl jsem si na prosinec roku 198 také tato nálada „yes, we can“, můžeme všechno. Když se dnes podíváme na to, které úkoly s vláda, první parlament položily a se kterými si dodnes nevíme rady, člověku se zatočí hlav může zdát, že to byla jakási naivita. Havel jednou mluvil o neodpustitelné nedočkavosti, k sám přiznával. Přitom dnes víme, že nebýt entuziasmu prvních dnů, kde bychom dnes byli, ne v polovině. Do toho všeho, a to jsou věci, o kterých se tu dnes také mluvilo, vstupovala j neuvěřitelná laskavá skromnost, zdrženlivost, schopnost diskutovat, nechat se poučit a zár rozhodnost, kdy i v okamžicích váhání, a nebylo jich málo při poplašných zprávách, které t chodily, Václav řekl, bude to takhle, a bylo. Já jsem si z této životní zkušenosti odnesl několik věcí. Předně jsem si uvědomil, jak sna stát, dokonce i slušný stát za jakousi samozřejmost, za jakousi přirozenou danost, která s Mnohokrát jsem si vzpomněl na jedno Nietzscheho slovo. Nietzsche byl velký odpůrce státu, napsal: „Uvědomili jste si někdy, jestli si takový stát zasloužíte?“ Ta představa, že by s dnešní společnost nebo vláda řídit, byl jenom jakýsi mechanismus, se ukázala jako nesmysln znamená o svobodný a spravedlivý stát se lidé musí starat. K řízení moderních společností lidé vynalezli několik, možná dva, možná tři báječné nástro nich jsou peníze, druhým soutěž o moc. Oba dva pracují, vedou k tomu, že se společnost říd jeden nepříjemný rys, jsou totiž oba velmi soutěživé, ne-li soupeřivé. Hrozí tedy v této p že si rozdělí možnosti státu a stát za nimi vymizí. A to, jak jsem později pochopil, byl s Václav Havel říkal nepolitická politika. Z toho hesla si mnozí dělali legraci, a přece dne nebezpečné, když se stát zcela zpolitizuje, to znamená, že se stane pouze prostorem různýc čistých, tu méně čistých, ať hospodářských nebo politických. Druhá věc, kterou jsem si tehdy uvědomil, je to, že není tak jednoduché si myslet, že všic potřebují svobodu. Tím nemyslím, že by byli nějací lháři nebo totalitní zaprodanci, ale že potřebuje tolik veřejnou svobodu, jako ji potřebují vědci, jako ji potřebují akademici, ja umělci, jako ji potřebují věřící. To také znamená, že mají zvláštní odpovědnost za to, aby Mnohokrát jsem narážel na pohodlnou představu, ať to dělá někdo jiný. Jsme to právě my, vá neseme zvláštní odpovědnost za to, že tento stát bude nejenom bohatý, ale hlavně svobodný. Dovolte mi zakončit tím slavným Havlovým heslem, ze kterého si mnozí dělali laciný špás. H že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Každý ví, že je to jakási modifikace, masarykovského hesla, rozšíření velmi promyšlené a velmi hluboké. Je ale také snadné z něj první část a prostě se jí cynicky vysmát. Zdá se mi však, že je to tak, že o pravdě a lásc mluvit jenom ve svátek, jenom v jisté sváteční náladě, slavnostní a sváteční situaci. Zato s ní musíme počítat každý den a dávat si ni pozor. Tím jsme Václavu Havlovi zavázáni. Děku