Kritický průvodce „reformou“ vysokých škol

Praha 2012

Úvod

Text, který se Vám dostává do ruky, reaguje na momentální snahu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) o vytvoření nového zákona o vysokých školách a souvisejícího zákona o finanční pomoci studentům. Věcné záměry obou zákonů již v prosinci roku 2011 prošly vnějším připomínkovým řízením a byly následně na konci prosince, resp. na počátku ledna 2012 z MŠMT poslány ke zpracování Legislativní radou vlády a k projednání vládou České republiky.

Přestože se jedná o návrhy, které by, pokud by vešly v platnost, velmi radikálně změnily podobu českého vysokého školství, obeznámenost akademických obcí s jejich obsahem je stále velmi malá. Akademická obec, která by nepečovala o své prostředí, si však své svobody a práva těžko zaslouží. Na druhou stranu málokdo má čas a chuť se při svém studiu či při své vědecké a pedagogické práci zanořit do mnoha stran často jen těžko srozumitelných formulací. Cílem tohoto textu je proto informovat – na několika málo stranách a pokud možno co nejpřesněji přiblížit základní aspekty návrhů, nastínit logiku, která za nimi stojí, a pokusit se zároveň vysvětlit, proč navrhované změny opakovaně odmítají akademické obce (akademické senáty 21 z 26 veřejných vysokých škol, samostatným usnesením i jejich předsedové) i zákonná reprezentace vysokých škol – Rada vysokých škol i její Studentská komora a Česká konference rektorů.

Historie reformy

První významné pokusy o aktuální reformu vysokých škol navázaly

na zprávu OECD Country Note – Thematic Review of Tertiary

Education, která byla vydána v roce 2005, publikací tezí Bílé knihy

terciárního vzdělávání (BK TV) na podzim 2006. Bílá kniha pak

byla připravována v průběhu roku 2008. Autoři Bílé knihy pod vedením

Petra Matějů následně získali evropský Individuální projekt

národní „Reforma terciárního vzdělávání“, rozpočtený na 93 milionů

Kč a slibující, že do konce roku 2011 bude vládě ČR odeslán

věcný záměr zákona o terciárním vzdělávání. Vůči BK TV, která

již tehdy zakládala ideové vzory dnešních návrhů, zejména snahu

transformovat vysoké školy ve firmy se studenty jakožto klienty,

vznikl v akademické obci nemalý odpor. I proto ji vzala vláda ČR

v lednu roku 2009 pouze na vědomí, neschválila ji. To nicméně

nezabránilo tehdejšímu ministru Ondřeji Liškovi a náměstkovi pro

vysoké školství a výzkum Vlastimilu Růžičkovi, aby na jejím základě

začali pracovat na věcném záměru zákona. Slíbená komunikace

s reprezentacemi dopadla katastrofálně a většina akademické

obce snahy ministerstva odsoudila.

Po pádu vlády premiéra Topolánka byly veškeré práce na věcných

záměrech zastaveny. Na MŠMT nastoupila ministryně Miroslava

Kopicová a do čela projektu reformy byl instalován Jakub

Fischer. Ministryně Kopicová zároveň ustavila „Radu pro reformu

terciárního vzdělávání“, sdružující zástupce vysokých škol, státu

a průmyslu, a do jejího čela jmenovala emeritního profesora univerzity

v Cambridge Rudolfa Haňku. Tato rada v létě roku 2010

vytvořila zprávu obsahující vizi, jak by měly vysoké školy fungovat.

S nástupem nové vlády premiéra Nečase se stává ministrem

Josef Dobeš. Během podzimu roku 2010 do čela projektu přichází

bývalý senátor PČR a náměstek ministra školství z let 1997–1998

Jan Hálek, náměstkem ministra pro vysoké školy se po krátkém

působení Kryštofa Hajna stává ředitel Střediska vzdělávací politiky

PedF UK Jan Koucký a ředitelem odboru vysokých škol bývalý

kancléř Masarykovy univerzity Jiří Nantl. Zpráva Rady pro reformu

terciárního vzdělávání je zapomenuta, připravovaný zákon o terciárním

vzdělávání je rozdělen do dvou norem – zákona o vysokých

školách a zákona o finanční pomoci studentům.

V únoru roku 2011 ministr Dobeš předkládá odborné veřejnosti

návrh věcného záměru zákona o vysokých školách a slibuje maximální

otevřenost při jeho projednávání. Je ustavena oponentní

skupina z řad zástupců České konference rektorů a Rady vysokých

škol, která se se zástupci MŠMT opakovaně schází a návrh projednává.

Vzhledem k nepřijatelnému obsahu oponovaného návrhu

opět stoupá nespokojenost odborné veřejnosti.

K přípravě věcného záměru zákona o finanční pomoci studentům

je v téže době ustavena mezirezortní pracovní komise pod

vedením kvestora Vysoké školy ekonomické Libora Svobody, své

zastoupení v této skupině má i RVŠ a ČKR. Komise ale projednává

jen dílčí materiály (např. materiál definující studenta či studentskou

domácnost), reprezentace je oficiálně k projednání nikdy

nedostaly.

Ministr Dobeš v červnu 2011 odvolává náměstka Kouckého

a nahrazuje jej emeritním rektorem UK Ivanem Wilhelmem, od čehož

si slibuje zlepšení komunikace reformního týmu s vysokými

školami. Náměstek Wilhelm usuzuje, že oponovaný návrh neskýtá

možnost konsensu, nahrazuje ho tedy mnohem obecnějším

a stručnějším materiálem. V červnu také organizuje jednodenní

konferenci, na které má být o návrhu diskutováno.

Během léta 2011 se také mění tým vypracovávající věcný záměr

zákona o finanční pomoci studentům: odchází z něj Petr Matějů,

Daniel Münich a někteří další členové původního týmu. Návrh

tohoto věcného záměru stále není hotový, natož projednaný s reprezentacemi

VŠ.

V září 2011 vrcholí práce oponentní skupiny na návrhu věcného

záměru zákona o vysokých školách, přičemž návrh se přes

všechna úskalí posunuje do polohy, kdy je až na otázky zavedení

školného a funkčních míst docentů a profesorů pro vysoké školy

víceméně přijatelný. Pod vlivem ministra Dobeše a ad hoc ustavené

koaliční skupiny poslanců (tzv. „malá K9“) se však do něj dostávají

nová, s reprezentacemi vysokých škol neprojednaná ustanovení,

která jsou bohužel takové povahy, že srozumitelnost návrhu i jeho

přijatelnost pro vysoké školy opět radikálně klesá.

Na konci listopadu 2011 se najednou objevuje návrh věcného

záměru zákona o finanční pomoci studentům a oba návrhy jsou

bez dalšího (v případě zákona o finanční pomoci studenům tedy

bez jakéhokoli) projednání postoupeny do vnějšího připomínkového

řízení, do něhož jsou jako mimořádná připomínková místa

zařazeny i Česká konference rektorů a Rada vysokých škol.

Obě části reprezentace vznášejí rozsáhlé a podstatné připomínky.

S Radou vysokých škol ministerstvo její připomínky projednalo,

s Českou konferencí rektorů bohužel nikoli – připomínky Konference

jako celku sice projednány jsou, avšak připomínky jednotlivých

škol, které si Konference jako celek osvojila a připojila jako

přílohy, nikoli.

Reprezentace vysokých škol se také bouří proti způsobu, jakým

byl navržen věcný záměr zákona o finanční pomoci studentům,

zejména proti tomu, že až do vložení do vnějšího připomínkového

řízení nebyl k dispozici a v rozporu s platným zákonem o vysokých

školách s nimi nebyl projednán. Přesto oba návrhy ministr Dobeš

odesílá vládě, kde v době sepsání tohoto textu čekají na projednání

Legislativní radou vlády.

Samospr áva

Návrh umenšuje vliv akademické obce na chod

vysoké školy a některé důležité pravomoci předává

externím aktérům. Vysoké školy tak budou vystaveny

působení netransparentních zájmů.

Co je v návrhu

Materiál přesouvá některé konkrétní pravomoci týkající se uspořádání

vnitřních poměrů výhradně na vnitřní předpisy vysoké

školy. Zároveň ale při rozhodováních o klíčových záležitostech

posiluje roli externích aktérů skrze tzv. radu veřejné vysoké školy

(dnes správní rada), kterou jmenuje ministr (ze dvou třetin na základě

návrhu vysoké školy, z jedné třetiny z vlastního podnětu se

souhlasem vlády ČR). Rada veřejné VŠ má například nově místo

akademických senátů schvalovat statut jako základní předpis vysoké

školy a také její rozpočet. V některých momentech naopak

návrh reguluje uspořádání vysoké školy mnohem striktněji než

dnes (např. složení akademického senátu).

Proč to chtějí

Autoři návrhu jsou přesvědčeni, že není nutné, aby bylo uspořádání

všech veřejných vysokých škol shodné. Argumentují tím, že

u malé, regionální školy nemá smysl zbytečně zakládat fakulty

a že i systém řízení může vypadat jinak než u velké školy typu UK.

Zároveň se autoři domnívají, že je na vysokých školách třeba

výrazně posílit manažerský způsob řízení a zvýšit vliv veřejnosti

na dění na vysoké škole. Základním argumentem je pro ně nepružnost

vnitřní demokracie a uzavřenost vysokých škol vůči požadavkům

zaměstnavatelů, resp. veřejnosti obecně.

Srovnáním jednotlivých verzí návrhu věcného záměru zákona

lze zároveň zjistit, že vytouženým modelem autorů je silné centrální

řízení VŠ rektorem dosazeným ve výběrovém řízení vedeném

radou veřejné vysoké školy. Zastupitelské orgány veřejné VŠ, akademické

senáty, které nyní mají některé zásadní pravomoci (schvalování

rozpočtu, volba rektora aj.), by tedy v takovém případě byly

redukovány na jakési poradní sbory.

Proč je to špatně

Co se týče posílení role externích aktérů v řízení veřejné VŠ, návrh

potlačuje mezinárodně osvědčený systém řízení VŠ pomocí vnitřní

demokracie. Přitom tvrzení, že VŠ jsou díky tomuto způsobu řízení

nepružné či zahleděné do sebe, není a ani nemůže být podpořeno

žádnými věcnými argumenty. Veřejnost, zastupovaná ministerstvem,

má již nyní k dispozici dostatečně silné regulativy – akreditace

a systém financování. Nastavení části pravidel rozdělování

financí jednotlivým vysokým školám v posledních deseti letech

vedlo k zásadní proměně všech veřejných vysokých škol. Není

přitom vinou vnitřní demokracie těchto škol, že tato pravidla vedla

k pouhému zvyšování počtu studentů bez provedení potřebných

změn pro udržení kvality.

Představa, že posílení role veřejnosti, reprezentované zástupci

politické nebo komerční sféry, povede k efektivnějšímu řízení VŠ,

je mylná. Externí aktéři nemají žádnou motivaci k zodpovědnému

řízení svěřené VŠ. V lepším případě se budou bez znalosti

vnitřního uspořádání chovat tak, aby maximálně využili nastavení

ministerských regulativů, v horším případě budou prosazovat

své partikulární zájmy (to hrozí zvláště v případě aktérů spjatých

s některou konkrétní firmou nebo politickou stranou). Při obou

možnostech jsou však zanedbány ty aspekty, které systém vnitřní

demokracie už z principu zahrnuje, tedy provozování vědy a úroveň

vzdělávání na VŠ.

Koncept manažerského řízení vysokých škol, údajně importovaný

z anglosaského prostředí, přitom nejen že nemůže v českých

podmínkách fungovat, ale navíc je importován nepřesně a tendenčně.

Například tzv. board v USA není v žádném případě přímo

ovlivňován státem, noví členové jsou povoláváni členy stávajícími

a nejčastěji se rekrutují z řad excelentních vědců schopných dobře

řídit i rozhodovat.

Představa silného rektora, který manažersky řídí vysokou školu,

je navíc v návrhu pojímána velmi nedůsledně. Rada vysoké

školy, ač deklarována jako kontrolní a konzultační orgán veřejnosti

vůči vysoké škole, rozhoduje v poslední instanci o nejvýznamnějších

změnách na vysoké škole. Schvaluje statut vysoké

školy, její rozpočet a navrhuje prezidentovi republiky kandidáta

na rektora. Akademická obec tak zejména v případě schvalování

statutu – „ústavy“ vysoké školy – ztrácí svůj samosprávný charakter.

Rozhodování rektora – vrcholného představitele akademické

obce vysoké školy – přitom může být výrazně omezeno partikulárními

zájmy členů rady vysoké školy.

Návrh navíc neobsahuje žádné strukturální pojistky proti dalšímu

omezování samosprávy – změnou pouhých několika slov v textu

je možné samosprávný charakter vysokých škol zcela zrušit.

Reálně hrozí, že při dalším postupu návrhu legislativním procesem

budou vlivem politických a lobbistických skupin, které se

o ovládnutí vysokých škol dlouhodobě snaží, tato slova změněna,

a vysoké školy tak svou samosprávu ztratí.

Stude nti

Návrh snižuje zastoupení studentů v akademických

senátech vysokých škol. Tato redukce povede k proměně

dosavadního kolegiálního prostředí vysokých škol

v prostředí školicích středisek.

Co je v návrhu

Návrh obsahuje zákonné omezení zastoupení studentů v akademických

senátech veřejných vysokých škol, a tedy snížení jejich

vlivu na chod vysoké školy. Zatímco současný zákonný rozsah

počtu studentů v akademických senátech je ? až ? členů, návrh

obsahuje omezení tohoto počtu na ?.

Proč to chtějí

Ve zprávě, kterou v roce 2009 vypracovala Rada pro terciární vzdělávání

vedená Rudolfem Haňkou a která také navrhovala třetinové

studentské zastoupení, toto omezení vyplývalo z pojetí akademických

senátů jako relativně malých orgánů, přebírajících kromě jiného

i roli stávajících vědeckých rad, které měly být zrušeny. Proto

zpráva navrhovala zvýšit „akademickou váhu“ senátů zavedením

nové „docentské a profesorské“ kurie, což zpětně vedlo k relativnímu

oslabení stávajících kurií (studentské a obecně akademické).

Výhody takového uspořádání ale nikdy nebyly představeny, stejně

jako argumenty, které by tuto změnu ospravedlňovaly.

V současné verzi návrhu zůstává tato logika částečně použitelná

pouze u neuniverzitních vysokých škol (tedy škol, které nemají

akreditované doktorské studium) – na univerzitách zůstává jako

povinný orgán vědecká rada, u obou typů škol bylo také upuštěno

od zavedení „profesorské“ kurie. Změna studentského zastoupení

na všech typech škol se tak jeví jako reziduum prvotních verzí –

relevantní argumenty pro ni nikdy nezazněly.

Z neformálních vyjádření některých aktérů se lze nicméně

dozvědět, že oslabení studentského zastoupení podporují i zcela

obecně – studenti podle nich nejsou schopni plně rozumět projednávaným

záležitostem a jsou náchylnější k manipulaci.

Proč je to špatně

Tvrdé stanovení třetinového počtu studentů v senátech vysokých

škol je silný zásah do autonomie, který jde proti obecným

deklaracím MŠMT o jejím posilování. Každá škola by si měla

stanovit konkrétní poměr studentského zastoupení v senátech

sama, jelikož nejlépe zná kvality, schopnosti a potřeby svých studentů.

Vysoké školy, na rozdíl od škol středních či základních, byly

a jsou založeny na principu kolegiality. Studenti jsou mladší kolegové

svých vyučujících, jsou plnohodnotnými členy akademické

obce, nikoli objekty frontální výuky. Marginalizace vlivu studentů

na chod univerzity tento princip popírá, a hrozí tak redukce vysokých

škol na pouhá školicí střediska. Kvalitní školu nedělají jen

dobří vyučující, ale ve stejné míře i dobří studenti – a bez možnosti

ovlivňovat, co se na škole děje, bude motivace dobrých studentů

rychle klesat.

Nelze také souhlasit s tím, že by studenti obecně rozuměli projednávaným

záležitostem méně než akademičtí pracovníci – projednávané

záležitosti obvykle s odborností akademických pracovníků

nesouvisí, takže ti nejsou a priori ve výhodě vůči studentům

vyšších ročníků. Co se týče spojení studentů s VŠ, členy akademických

senátů se stávají studenti nejen bakalářských, ale i magisterských

a doktorských programů, nelze tedy tvrdit, že by byly

vazby studentských zástupců obecně na VŠ slabší než dříve. I co

se týče náchylnosti k manipulaci, právě díky absenci existenciální

závislosti na zaměstnávající instituci jsou obvykle studenti schopnější

nezávislejšího pohledu a vyšší míry kritiky.

Snaha omezit zastoupení studentů je bohužel součástí obecné

logiky návrhu, jejímž cílem je výrazné omezení fungování vysoké

školy jako obce, jejíž samosprávu vykonávají prostřednictvím

svých zástupců ti, kteří obec tvoří – akademičtí pracovníci a studenti.

Omezení vlivu studentů povede k tomu, že se z akademického

senátu postupně stane nereprezentativní orgán, jehož rozhodovací

pravomoci ztratí svůj význam a bude možné je snadno

odevzdat do rukou rady vysoké školy.

Omezení zastoupení studentů v akademických senátech proto

nezajistí ani zvýšení kvality samosprávy a řízení vysoké školy, ani

zvýšení kvality vysokých škol jako takových.

Funkční míst a

Návrh mění „tituly“ docentů a profesorů na funkční místa.

Tím způsobí zakonzervování současného stavu a výrazně

omezí motivaci mladých akademických pracovníků.

Co je v návrhu

Momentální verze návrhu obsahuje jakýsi hybridní systém akademických

hodností. Na jedné straně má „docent“ a „profesor“

znamenat funkční místo, tedy typ pracovní smlouvy, kterou VŠ

s pracovníkem uzavírá, na druhé straně má být uzavření takové

pracovní smlouvy vázáno na existenci „habilitace“ daného pracovníka.

Habilitací se rozumí v principu podobný institut, jak ho

známe nyní, až na jeho lokální působnost (habilitaci nutně uznává

pouze škola, na které byla udělena, ostatní školy se mohou

rozhodnout, zda ji uznají či nikoli) a to, že být habilitován neznamená

být ustanoven docentem či profesorem. Dále platí, že

„profesoři“ mohou být ustanoveni pouze na školách univerzitního

typu.

Současní docenti a profesoři se mají stát automaticky „docenty“

a „profesory“ podle nového zákona.

Proč to chtějí

Hlavním argumentem pro zavedení funkčních míst je pro autory

to, že ČR je jednou z mála zemí, kde zavedeny nejsou. Na věcné

úrovni mají řešit jednak problémy s přijímáním akademických pracovníků

ze zahraničí a z praxe (ti nyní nastupují na asistentská

místa, která jsou pro ně většinou neatraktivní), jednak problémy

s „létajícími profesory“ (pokud si daná škola může jmenovat profesory

sama, nepotřebuje si je kupovat).

Proč je to špatně

Současný systém funguje motivačně. Postupem v „akademické hierarchii“

a související prestiží se tak částečně nahrazuje mnohdy

podprůměrné ohodnocení. Navrhovaný systém takovouto roli neplní,

neboť iniciativa k ustanovení docentem či profesorem není

v rukou samotného pracovníka, ale v rukou instituce. Návrh je tak

naopak pro akademické pracovníky demotivující, neboť instituce

nemusí být k ustanovování nových docentů či profesorů motivována

(profesor a docent „stojí víc“), takže jakýkoli kariérní růst může

být vázán na penzionování některého z již ustanovených docentů

či profesorů. Ve spojení s tím, že návrh přiznává funkční místa

docentů a profesorů všem současným pracovníkům s odpovídajícími

akademicko-pedagogickými hodnostmi, tak hrozí mnohaleté

zamrznutí ve stavu, který sami autoři kritizují a uvádějí jako důvod

pro reformu.

V navrhovaném systému se také poněkud ztrácí jasné rozlišení

docenta a profesora, rozdíl je pouze deklaratorní povahy (profesor

„vědecky nebo umělecky působí na mezinárodní úrovni“, což u docenta

zřejmě nově vyžadováno nebude).

Současné akreditace pro konání habilitačních, resp. jmenovacích

řízení umožňují celostátně garantovat minimální standardy

kvality a zároveň ponechávají jednotlivým vysokým školám možnost

uplatňovat přísnější podmínky. V návrhu předpokládanou

akreditaci tematicky vymezených oblastí vzdělávání by bylo možné

funkčně provázat s akreditací právě zmíněného oprávnění, při

splnění vyšších a náročných standardů. Pak by nebyl problém, aby

příslušná škola byla podrobena účelné a účinné veřejné kontrole

a byla jí uložena povinnost konat příslušná řízení obecně, tj. nikoli

pouze pro své akademické pracovníky. Návrh, aby byly docentury

a profesury chápány jako pracovní pozice na dané škole, však zcela

postrádá právě popsanou výhodu a fakticky za ni nepřináší nic

pozitivního, navíc nezaručuje dnes povinnou externí účast v příslušných

komisích. Vedlo by to zřejmě ke ztrátě veřejné kontroly

a objektivních měřítek.

Škol né

Návrh obsahuje variantu školného, která nepovede

ani ke zvýšení motivace studentů, ani k nárůstu kvality

vysokého školství. Vzhledem ke snižování výdajů

na vysoké školy školné ani nezlepší finanční situaci

vysokých škol. Na návrhu vydělá pouze bankovní sektor.

Co je v návrhu

Podle návrhu by všichni studenti na vysokých školách měli platit

školné ve výši stanovené danou školou. Po dobu standardní doby

studia by přitom zákon garantoval maximální výši takto stanoveného

školného v hodnotě 10 000 Kč za semestr. Studenti si

na školné budou moci brát půjčky – podle věcného záměru zákona

o finanční pomoci studentům by úroky z této půjčky spláceli

okamžitě po ukončení studia (ať už úspěšném, či neúspěšném),

samotnou půjčku pak po dosažení hrubé měsíční mzdy ve výši

alespoň dvojnásobku mzdy minimální, tj. v současnosti 16 000 Kč.

Proč to chtějí

Návrh na zavedení školného je obsažen v programovém prohlášení

vlády Petra Nečase. Původním záměrem zavedení školného bylo

umožnit studium většímu počtu osob v době, kdy stát nebyl schopen

skokově zvyšovat výdaje na vysoké školy. Školné pak měli platit

pouze ti, kteří z dosaženého vzdělání budou osobně profitovat,

tedy budou mít příjem vyšší, než je průměrná mzda. Cílem celého

systému, který předpokládal zavedení školného s možností odloženého

splácení dluhu a zavedení systému grantů a stipendií, tak

bylo snížení selektivity v přístupu různých společenských skupin

ke studiu na vysoké škole.

Současná podoba věcného záměru zákona o finanční pomoci

studentům však ukazuje, že MŠMT tento původní záměr opustilo.

V návaznosti na dlouhodobý plán rozpočtu ČR je zřejmé, že zásadní

motivací pro zavedení školného je nahrazení části veřejných zdrojů,

které jsou v současnosti jedním z pilířů příjmů vysokých škol.

Proč je to špatně

Systém, který předpokládají oba věcné záměry zákonů (o vysokých

školách a o finanční pomoci studentům), již neobsahuje zavedení

studijních grantů a státních stipendií, naopak stojí téměř

výhradně na systému půjček. Splácet školné by pak neměli pouze

ti, kteří dosáhnou vyššího platu, než je průměrná mzda, ale již ti,

kteří dosáhnou dvojnásobku minimální mzdy – tedy platu o třetinu

nižšího, než je mzda průměrná. Tento systém by tedy vedl k efektivnímu

snížení platů v profesích, kde jsou mzdy poměrně nízké

a rostou až po dlouhé době od nástupu do zaměstnání – učitelé,

pracovníci ve zdravotnictví, lékaři apod.

Návrh také předpokládá, že půjčky budou poskytovat banky,

kterým bude stát dotovat úroky tak, aby se jim poskytování půjček

vyplatilo. Fakticky tak půjde o systematickou dotaci zisků bank

z veřejného sektoru.

Je také nutno upozornit, že ve všech zemích, kde bylo takto

„zastropované“ školné zavedeno, se po krátké době začalo skokově

zvyšovat (v Anglii v průběhu deseti let o 900 %) a zároveň s tím

výrazně klesaly veřejné výdaje na vysoké školství. Příjmy vysokých

škol se proto po zavedení školného nijak výrazně nezvýší – zato

dojde k výraznému zadlužení absolventů vysokých škol a jejich rodin.

Rozpočtové plány vlády ČR navíc předpokládají do roku 2015

výrazný pokles financování vysokých škol z veřejných zdrojů, jehož

objem by měl klesnout až o třetinu. Zavedení školného je proto

pouze způsob, jakým se stát zbavuje odpovědnosti za kvalitní

veřejné vysoké školství.

Neplatí ani často uváděná představa, že by zavedení školného

zvýšilo racionalitu rozhodování studentů ve smyslu tržního

uplatnění studovaného oboru a že by s placením školného vznikal tlak

na kvalitu vysoké školy. Tyto předpoklady se nikde v zahraničí

nepotvrdily.

Otázka zpoplatnění vysokoškolského studia není jednoduchá,

i návrh věcného záměru zákona o finanční pomoci studentům,

jinak vysoce nekoncepční, obsahuje v analytické sekci čtyři varianty

zpoplatnění studia, od absolventské daně až po přímé školné.

Zkušenosti ze zahraničí však ukázaly, že pro zavedení školného

existují spíše důvody politické než věcné. Školné nevede ani

ke zvýšení motivace studujících, ani k růstu kvality vysokého

školství. V situaci, kdy je zřejmé, že záměrem vlády je výrazně

snižovat podíl veřejných výdajů na financování vysokého školství,

nepomůže zvolená verze zpoplatnění studia ani vysokým školám,

ani studentům.

Kvalit a

Návrh nového systému zajišťování kvality vysokých škol

je nekoncepční a nedopracovaný, zároveň se ale jedná

o radikální změnu, které se budou muset vysoké školy

přizpůsobit. Přizpůsobování se nedodělku nepovede

ke zvýšení kvality, ale pouze k chaosu.

Co je v návrhu

Návrh zcela mění pojetí akreditace, kvality VŠ a jejího zajišťování.

Poněkud zmatené, vágní a někdy i vnitřně sporné formulace bohužel

ztěžují orientaci v návrhu až na hranici srozumitelnosti. Přesto

je pravděpodobné, že chce návrh formulovat následující strukturu:

Vysoké školy budou jako součást svých vnitřních předpisů definovat

tzv. „vnitřní systém zajišťování kvality“, který by měl obsahovat

obecné nastavení procesů s kvalitou souvisejících (pravidla

pro habilitace, kariérní řád, způsob vytváření nových studijních

programů, ale i studentské hodnocení výuky, jakési výstupní testy

pro zjištění kvality absolventů či jejich zaměstnatelnosti – tyto

náležitosti ale momentální návrh neobsahuje, lze tak soudit pouze

z „dlouhé verze“, projednávané před létem 2011). Na základě posouzení

tohoto vnitřního systému získá škola na deset let tzv. „institucionální

akreditaci“, která ji oprávní provádět výuku v určité

oblasti či oblastech vzdělávání (oblastmi vzdělávání se myslí např.

fyzika, elektrotechnika, lékařství, ekonomie, herectví či filosofie;

autoritativní seznam oblastí však nikdy nebyl vytvořen). Během

těchto let musí škola nedefinovaným způsobem provádět a zveřejňovat

tzv. „vnitřní hodnocení vnitřního systému zajišťování kvality“

a též „hodnocení dosahovaných výsledků“ (půjde pravděpodobně

o mírně obohacené výkazy, které jsou již v současné době povětšinou

součástí výročních a hodnotících zpráv). Jednou za několik let

se také škola musí podrobit „vnějšímu hodnocení vnitřního

systému zajišťování kvality“ a „vnějšímu hodnocení oblastí vzdělávání“.

Za udělování, omezování nebo odnímání institucionálních akreditací

a zajišťování systému hodnocení bude odpovědná transformovaná

Akreditační komise, nově „Národní akreditační agentura“.

Ta bude moci hodnocením pověřit na státu nezávislou hodnotící

agenturu ze seznamu, který sama vytvoří.

Proč to chtějí

Autoři si od návrhu slibují především zmenšení nadměrné administrativní

zátěže, která je v současnosti s procesem akreditací

spojena. Zároveň doufají, že návrh skrze zveřejňování hodnocení

povede k větší průhlednosti a v jejím důsledku ke zvýšení srovnatelnosti

kvality jednotlivých škol. Přenos odpovědnosti za zajišťování

kvality na vysokou školu by měl též přinést větší flexibilnost

vzhledem k aplikační sféře.

Proč je to špatně

Předložený návrh je naprosto nedopracovaný, až zmatečný. Podstatná

část navrhovaných změn je pouze letmo naznačená, jejich

věcný obsah nebyl nikdy (ani v oné předprázdninové „dlouhé verzi“

záměru) vyjasněn. Některé formulace jsou nejasné, nebo si dokonce

protiřečí: u funkčních míst profesorů a docentů je zmíněn

institut garanta, v části zabývající se akreditacemi zmíněn není;

institucionální akreditace uschopňuje školu provádět výuku v celé

oblasti, Národní akreditační agentura přesto rozhoduje o registraci

jednotlivých programů realizovaných v rámci akreditované oblasti;

v části o typech škol je řečeno, že neuniverzitní vysoké školy

budou „na základě akreditace poskytovat vysokoškolské vzdělávání

prvního, případně druhého stupně“, v části o akreditacích však

o možnosti omezení akreditace na stupně není ani zmínka.

Není také jasné, jak bude ve vztahu k zajišťování kvality ošetřena

autonomie vysoké školy. Stojí-li návrh na principu zvyšování

autonomie, musí umožnit, aby si vysoká škola mohla sama zvolit

hodnotící agenturu, která projde certifikací ze strany státu. Férový

a transparentní systém zajišťování kvality také musí umožnit, aby

se vysoká škola mohla následně k výsledkům hodnocení vyjádřit.

Zejména v případech, kdy by byla těmito výsledky neoprávněně

poškozena, musí být vytvořen systém, který umožní nezávislé posouzení

výsledků hodnocení. Představa o řešení těchto problémů

však v návrhu zcela chybí.

Zároveň se ale jedná o naprosto revoluční změnu, u které není

nikdo schopen dohlédnout, jak bude či nebude fungovat. Ve spojení

s nepřehledností návrhu tak hrozí, že nový systém nepovede

k vytouženým cílům, ale naopak k destabilizaci a zmatku.

Soukrom é vysok é školy

Návrh rezignuje na regulaci poměrů na soukromých

vysokých školách a nereaguje ani na problémy

související s rapidním nárůstem jejich počtu.

Co je v návrhu

Právě že skoro nic. Pro soukromé vysoké školy se reformou v zásadě

vůbec nic nemění.

Proč to chtějí

Autoři návrhu, potažmo MŠMT, se neodhodlali k řešení neuspokojivé

situace a systémových problémů v části sektoru soukromého

vysokého školství. Jedinou změnou tak je, že splněním zákonem

určených podmínek při zakládání nové soukromé vysoké školy

nevzniká nárok na státní souhlas.

Proč je to špatně

Odpovědnost za současný kritizovaný stav českého vysokého

školství z velké části padá právě na soukromé vysoké školy, resp.

na MŠMT, protože po mnoho let nijak nekontrolovalo úroveň

soukromých vysokých škol ani neregulovalo jejich počet. Mnohé

z těchto škol jsou vysokými školami jen podle jména a pověření

udělovat akademické tituly. Tyto instituce mnohdy nesplňují ani

základní podmínky (již zmíněná kolegialita, existence akademické

obce a její samosprávy, probíhající tvůrčí činnost atd.). Ačkoli

by návrh mohl stanovit, jak uspořádané firmě bude udělen státní

souhlas či prodloužena akreditace, nečiní tak. V návrhu je sice

deklarováno, že „bude pojetí státního souhlasu reformováno ve vazbě

na institucionální pojetí akreditace tak, aby udělení státního

souhlasu nebylo pouze ověřením formálních náležitostí, ale mělo

skutečný regulativní efekt“, není však vyjasněno, jakým způsobem

k této reformě dojde, a ani tato formulace neobsahuje ochranu

výše zmíněných náležitostí. Přitom takové zpřísnění by pomohlo

nejen školství obecně, ale i těm ze soukromých vysokých škol,

kterým již nyní na kvalitě a zmíněných náležitostech záleží.

Hrozí tak další bujení soukromých vysokých škol mnohdy pochybné

úrovně, jejichž pozice se navíc zlepší zavedením školného

i na veřejných vysokých školách. Nelze ostatně vyloučit, že si soukromé

školy začnou činit nárok na státní příspěvek s poukazem

na svou údajnou diskriminaci (neboť soukromé i veřejné školy budou

vybírat školné, avšak státní příspěvek dostávají pouze školy

veřejné) – před tímto vývojem chybí v návrhu jakákoli ochrana.

Závěrem

Výše uvedený text se snažil v hrubých obrysech popsat hlavní

změny navržené ve věcných záměrech zákonů o vysokých školách

a o finanční pomoci studentům. Těmito tématy se věcné záměry

samozřejmě nevyčerpávají (včetně připomínek vzešlých z vnějšího

připomínkovacího řízení jsou k dispozici na adresách uvedených

níže). I kdyby však kromě zmíněných změn věcné záměry obsahovaly

již jen samé chvályhodné věci, jsou tyto změny dostatečným

důvodem k celkovému odmítnutí návrhů.

Návrhy přinášejí nebezpečí postupné redukce vysokých škol

na provozní instituce velkých zaměstnavatelů a ztráty ohledu na jejich

akademický charakter. Svobodný prostor pro vědu a výzkum

vyžaduje mnohem větší nezávislost na vnějších politických a ekonomických

vlivech, než jakou do budoucna zaručují nynější návrhy.

Změny je navíc nutno vnímat v souvislostech. Některé z návrhů,

které snad mohou fungovat v jiných zemích, v České republice téměř

jistě fungovat nebudou, zvláště ne za současné tendence státu

zbavovat se odpovědnosti za veřejný sektor, vysoké míry korupce

a stále silnějšího podfinancování vysokého školství. V naší zemi

tyto návrhy povedou jen k dalšímu omezení financování veřejného

vysokého školství, prudkému snížení jeho kvality a destabilizaci,

či dokonce destrukci celého vysokoškolského sektoru.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš ani vláda

ČR však tyto argumenty neslyší a jsou, zdá se, připraveni oba zákony

přes odpor akademických reprezentací prosadit. Proti tomu

nezbývá než se postavit, postavit se veřejně a hlasitě.

Ačkoli jsou veřejné nátlakové akce českým akademickým obcím

spíše cizí, nastává čas, kdy je potřeba se rozhodnout, zda stojí

za to chránit své almae matres, či zda svou nečinností dovolit

jejich úpadek.

Pro členy akademické obce, kteří by se chtěli více zapojit do koordinace

veřejných akcí, je připravena mailová konference, do které

se je možno přihlásit na internetové adrese https://lists.skrvs.

cz/cgi-bin/mailman/listinfo/ao.

Užitečné linky

Rada vysokých škol

Česká konference rektorů

Studentská komora RVŠ

Facebooková stránka SK RVŠ

Stránky iniciativy Pro Vzdělanost

Souhrn informací a převzatých článků o reformě VŠ na stránkách

i-Fora:

Přehled vývoje reformního úsilí včetně materiálů a usnesení AS UK

na stránkách UK

Věcný záměr zákona o vysokých školách

Věcný záměr zákona o finanční pomoci studentům

O autorech

Text vznikl prací kolektivu autorů, členů akademické obce Univerzity

Karlovy v Praze, v lednu roku 2012. Je volně šiřitelný a může

být v libovolném rozsahu citován či parafrázován.

Kontakty

Miroslav Jašurek ( )

Samuel Zajíček ( )