Projev JUDr. Ing. Josefa Staši, CSc. ****************************************************************************************** * Poslechněte si záznamy ze shromáždění akademické obce UK - Projev JUDr. Ing. Josefa Staš ****************************************************************************************** Dámy a pánové, mým úkolem je objasnit některá rizika, která jsou spojena buď s přijetím návrhu věcného zá vysokých školách, či jen s pokračováním procesu jeho přípravy.  Může to být jakýsi komentá které jste dostali, nebo k tomu, co je možné nalézt ve vládní knihovně připravované legisl nebo u nás doma na i-Foru. Dovolím si sedm poznámek. Za prvé: Je tady otázka typologie vysokých škol. Návrh zdůrazňuje diverzifikaci systému, c aspektů. Např. jde o relaci „veřejné vysoké školy - soukromé vysoké školy“.  Ne vždy je z zcela patrné, co je o čem. Jako dosud je veřejná vysoká škola pojímána jako instituce, zat vysoká škola jako oprávnění. Ve věcném záměru zákona jsou u soukromých vysokých škol nejas struktury jejich orgánů nebo garancí akademického prostředí. Není také jasné, jaký je doop studijního poměru studenta soukromé vysoké školy. Jiný problém, spojený s diverzifikací, s univerzit. Je pro nás jistě dobré, že se tento institut v návrhu objevuje. Jenomže výzkumn jsou vymezeny jen zcela všeobecně, vlastně jen tak, že to jsou univerzity, které mají zvlá Jaká jsou konkrétnější kritéria pro jejich vymezování a jaký je konkrétní právní základ je to nevíme. A na dotaz, kolik jich tak asi bude, se před časem dostalo odpovědi, že určitě jedna. Ale ono jich v našem „komorním“ lobbismem poznamenaném prostředí může být i patnáct na čem jsme. A to by mělo být nepochybně jasné již z věcného záměru. Jinak hrozí libovůle paragrafovaného znění. Za druhé: Veřejné vysoké školy jsou v prvé řadě samosprávnými veřejnoprávními korporacemi. „autonomie“, kterým návrh často operuje, se používá ne vždy přesně nebo případně. Autonomi smyslu slova může mít soukromá vysoká škola na svém zřizovateli, nebo fakulta na vysoké šk veřejných vysokých škol jako takových jde především o jejich samosprávný charakter. Ten mu pro jejich úpravu. Příklad toho, že východisko věcného záměru je nejasné, je nasnadě. V úv (str. 1 dole) čteme: „Řízení vysokých škol (autonomie, řízení a samospráva) …“. To je, dec  poněkud zmatené. Celý koncept je rozporný, uvážíme-li, že má jít, jak tvrdí předkladatel, posilující samosprávu. Pokud hovoříme o akademické samosprávě, tak jedním z jejích základn je zastupitelský akademický orgán, který musí mít určité pravomoci. On akademický senát ne tyto pravomoci tak úplně ani dnes, ale to je na jinou diskusi. Proponovaná rada veřejné vy být teoreticky orgánem samosprávným, ovšem pokud by byla určitým způsobem ustanovována, a akademické obce. V návrhu je naopak neslučitelnost, potom by ale neměla být orgánem školy, vnější kontroly vykonávané vůči škole, dejme tomu orgánem kontroly veřejnosti nad veřejnou čemuž by musela odpovídat její působnost. Pravomoci tohoto orgánu by pak měly být výlučně Příkladů vnitřní rozpornosti návrhu by bylo více. Rizika z toho vyplývající jsou zřejmá. Za třetí: Již na konferenci konané v roce 2008 jsme hovořili o vymezení akademické obce. D zde především málo fantazie. Kdyby jí bylo více, byl by i větší prostor pro tvorbu z akade „odvozených“ institutů a norem. Idea akademického občanství akademických pracovníků a stud někdy zpochybňována tvrzeními typu: „Vždyť je to nelegitimní, protože jejich aktivita je m uvažovali o tom, že může být  dobrovolné členství v akademické obci, bude to na první pohl podivně, ale může to také něco řešit. Lze uvažovat i o emeritním členství absolventů v aka což by umožnilo konstituovat samosprávné orgány i z jejich řad, přičemž nemůže být seriózn některé vysoké školy ještě tolik absolventů nemají. Když jsou ještě „mladé“, může tam být státní kuratela, třeba i na pětadvacet let od vzniku vysoké školy. A pokud by vysoká škola čase absolventy schopné podílet se na její správě, neměla by být vysokou školou. Mrzí mě, dostatečnou pozornost postavení studentů.  Nejde jen o to, zda jich má být více nebo méně senátech. Podstatnější je, kdo je to student, jak se vyvíjí postavení člověka od uchazeče studiu po absolventa a jaké tam mohou nastat peripetie. S tím souvisí okruh jeho práv a po různých etapách nebo situacích. V platném zákoně mě dráždí věta: „V době přerušení studia studentem.“ Proč ten despekt? Ona přece je studentem, který má přerušené studium. A pokud kvůli veřejnému zdravotnímu pojištění, tak snad lze dohodnout lepší řešení s legislativci oboru. Návrh zde nepřináší žádný pokrok. Za čtvrté: Zásadní a dobrou věcí je nepochybně vnitřní hodnocení kvality vysoké školy. Aby vůbec uvažovat o tom, že k něčemu bude, tak je třeba řádně vyjádřit i obsahovou stránku vě uvážením zralosti prostředí. Obecně totiž platí, že  „právo může jen to, co zmůže“. I když někdy myslíme, že „může“ nebo „zmůže“ víc. Lze tak vytvořit líbivý, ale neefektivní instit platit, že dobře bude vnitřní hodnocení provádět ten, kdo do něj napíše co nejvíce odhalen nedostatků, vyvolává to nepříjemné asociace, včetně historických. Hmotněprávní základ v ná chybí. Z tohoto hlediska se věcný záměr jeví jako „dutý“. Za páté: Zmíněný nešvar se projevuje i v úpravě vnějšího hodnocení kvality vysoké školy. T institucionální akreditace, je razantní vývojem vynucenou nezbytnou změnou. I ona však vyž úroveň kvality prostředí, do něhož vstupuje. Rovněž u tohoto institutu chybí vlastní hmotn nevíme, jaké mají být oblasti a obory vzdělávání, nevíme, jaká jsou bližší kritéria pro ho li se to „dořešit“ později, má-li to být stanoveno až prováděcími právními předpisy nebo d subalterními opatřeními, znamená to velkou míru nejistoty. Při koncipování tak výrazné změ existovat i vyzrálá představa o obsahu. Ta ještě není, nebo nebyla sdělena, bohužel nebo b povzdechem se skrývá otázka: „Čeho se můžeme dočkat?“. Za šesté: Navrhovaná úprava je představována jako zásadní systémová změna. Nikdo sice přes nezdůvodnil její potřebnost, ale dejme tomu, že potřebná je. Podstatné by pak mělo být, že klidu, nikoli ve zlomové revoluční situaci, jak tomu bylo v roce 1990. Proto by měla být „ tak není, lze dokumentovat na již uvedených příkladech. A objevuje se posléze ještě jedna disproporce. Smíříme-li se s tím, že by taková změna měla nastat, pak velice naléhavě vyvs regulérní transformace, otázka přechodného období. Legislativně vzato, jde o přechodná ust svým způsobem kruciální problematice je v návrhu věnována zhruba polovina jedné strany (st věta tam jistě je. Ale je to úprava i ve fázi přípravy věcného záměru zjevně nedostatečná. A za sedmé: Konečně je tady „procesní“ riziko. Při současné úrovni kultury legislativního riziko obrovské. Je to riziko chaotického vylepšování, zejména pomocí pozměňovacích návrhů fázi projednávání (až!) vládního návrhu zákona, ale i nelegitimního politického ovlivňován vládního návrhu zákona a - jak se ostatně již ukázalo - jeho věcného záměru. Znevažování a hodnot a nevážnost vůči akademickým obcím se přitom může s velkou pravděpodobností stát sa jakoby nutným neblahým důsledkem tvorby zákona. Sám začínám mít pomalu strach z toho, co říkám. I proto raději skončím… Děkuji vám za pozo