3. února 2012

Poslechněte si záznamy ze shromáždění akademické obce UK - Projev JUDr. Ing. Josefa Staši, CSc.

Dámy a pánové,

mým úkolem je objasnit některá rizika, která jsou spojena buď s přijetím návrhu věcného záměru zákona o vysokých školách, či jen s pokračováním procesu jeho přípravy.  Může to být jakýsi komentář k materiálům, které jste dostali, nebo k tomu, co je možné nalézt ve vládní knihovně připravované legislativy „eKLEP“, nebo u nás doma na i-Foru.

Dovolím si sedm poznámek.

Za prvé: Je tady otázka typologie vysokých škol. Návrh zdůrazňuje diverzifikaci systému, což má více aspektů. Např. jde o relaci „veřejné vysoké školy - soukromé vysoké školy“.  Ne vždy je z textu materiálu zcela patrné, co je o čem. Jako dosud je veřejná vysoká škola pojímána jako instituce, zatímco soukromá vysoká škola jako oprávnění. Ve věcném záměru zákona jsou u soukromých vysokých škol nejasnosti týkající se struktury jejich orgánů nebo garancí akademického prostředí. Není také jasné, jaký je doopravdy charakter studijního poměru studenta soukromé vysoké školy. Jiný problém, spojený s diverzifikací, se týká výzkumných univerzit. Je pro nás jistě dobré, že se tento institut v návrhu objevuje. Jenomže výzkumné univerzity tam jsou vymezeny jen zcela všeobecně, vlastně jen tak, že to jsou univerzity, které mají zvláštní poslání. Jaká jsou konkrétnější kritéria pro jejich vymezování a jaký je konkrétní právní základ jejich postavení, to nevíme. A na dotaz, kolik jich tak asi bude, se před časem dostalo odpovědi, že určitě více než jedna. Ale ono jich v našem „komorním“ lobbismem poznamenaném prostředí může být i patnáct. Opět nevíme, na čem jsme. A to by mělo být nepochybně jasné již z věcného záměru. Jinak hrozí libovůle při tvorbě paragrafovaného znění.

Za druhé: Veřejné vysoké školy jsou v prvé řadě samosprávnými veřejnoprávními korporacemi. Termín „autonomie“, kterým návrh často operuje, se používá ne vždy přesně nebo případně. Autonomii v obecném smyslu slova může mít soukromá vysoká škola na svém zřizovateli, nebo fakulta na vysoké škole, ale u veřejných vysokých škol jako takových jde především o jejich samosprávný charakter. Ten musí být určující pro jejich úpravu. Příklad toho, že východisko věcného záměru je nejasné, je nasnadě. V úvodu materiálu (str. 1 dole) čteme: „Řízení vysokých škol (autonomie, řízení a samospráva) …“. To je, decentně řečeno,  poněkud zmatené. Celý koncept je rozporný, uvážíme-li, že má jít, jak tvrdí předkladatel, o reformu posilující samosprávu. Pokud hovoříme o akademické samosprávě, tak jedním z jejích základních atributů je zastupitelský akademický orgán, který musí mít určité pravomoci. On akademický senát nemá všechny tyto pravomoci tak úplně ani dnes, ale to je na jinou diskusi. Proponovaná rada veřejné vysoké školy může být teoreticky orgánem samosprávným, ovšem pokud by byla určitým způsobem ustanovována, a to z řad členů akademické obce. V návrhu je naopak neslučitelnost, potom by ale neměla být orgánem školy, nýbrž orgánem vnější kontroly vykonávané vůči škole, dejme tomu orgánem kontroly veřejnosti nad veřejnou vysokou školou, čemuž by musela odpovídat její působnost. Pravomoci tohoto orgánu by pak měly být výlučně dozorčí povahy. Příkladů vnitřní rozpornosti návrhu by bylo více. Rizika z toho vyplývající jsou zřejmá.

Za třetí: Již na konferenci konané v roce 2008 jsme hovořili o vymezení akademické obce. Dodnes je zde především málo fantazie. Kdyby jí bylo více, byl by i větší prostor pro tvorbu z akademické obce „odvozených“ institutů a norem. Idea akademického občanství akademických pracovníků a studentů bývá někdy zpochybňována tvrzeními typu: „Vždyť je to nelegitimní, protože jejich aktivita je malá.“ Kdybychom uvažovali o tom, že může být  dobrovolné členství v akademické obci, bude to na první pohled vypadat podivně, ale může to také něco řešit. Lze uvažovat i o emeritním členství absolventů v akademické obci, což by umožnilo konstituovat samosprávné orgány i z jejich řad, přičemž nemůže být seriózním argumentem, že některé vysoké školy ještě tolik absolventů nemají. Když jsou ještě „mladé“, může tam být po určitou dobu státní kuratela, třeba i na pětadvacet let od vzniku vysoké školy. A pokud by vysoká škola neměla ani po čase absolventy schopné podílet se na její správě, neměla by být vysokou školou. Mrzí mě, že návrh nevěnuje dostatečnou pozornost postavení studentů.  Nejde jen o to, zda jich má být více nebo méně v akademických senátech. Podstatnější je, kdo je to student, jak se vyvíjí postavení člověka od uchazeče o přijetí ke studiu po absolventa a jaké tam mohou nastat peripetie. S tím souvisí okruh jeho práv a povinností v různých etapách nebo situacích. V platném zákoně mě dráždí věta: „V době přerušení studia není osoba studentem.“ Proč ten despekt? Ona přece je studentem, který má přerušené studium. A pokud to „vadí“ např. kvůli veřejnému zdravotnímu pojištění, tak snad lze dohodnout lepší řešení s legislativci z příslušného oboru. Návrh zde nepřináší žádný pokrok.

Za čtvrté: Zásadní a dobrou věcí je nepochybně vnitřní hodnocení kvality vysoké školy. Abychom ale mohli vůbec uvažovat o tom, že k něčemu bude, tak je třeba řádně vyjádřit i obsahovou stránku věci. A to s uvážením zralosti prostředí. Obecně totiž platí, že  „právo může jen to, co zmůže“. I když si někteří někdy myslíme, že „může“ nebo „zmůže“ víc. Lze tak vytvořit líbivý, ale neefektivní institut. Pokud by mělo platit, že dobře bude vnitřní hodnocení provádět ten, kdo do něj napíše co nejvíce odhalených vlastních nedostatků, vyvolává to nepříjemné asociace, včetně historických. Hmotněprávní základ v návrhu prostě chybí. Z tohoto hlediska se věcný záměr jeví jako „dutý“.

Za páté: Zmíněný nešvar se projevuje i v úpravě vnějšího hodnocení kvality vysoké školy. Tzv. institucionální akreditace, je razantní vývojem vynucenou nezbytnou změnou. I ona však vyžaduje určitou úroveň kvality prostředí, do něhož vstupuje. Rovněž u tohoto institutu chybí vlastní hmotněprávní úprava, nevíme, jaké mají být oblasti a obory vzdělávání, nevíme, jaká jsou bližší kritéria pro hodnocení. Má-li se to „dořešit“ později, má-li to být stanoveno až prováděcími právními předpisy nebo dokonce jakýmisi subalterními opatřeními, znamená to velkou míru nejistoty. Při koncipování tak výrazné změny přece už musí existovat i vyzrálá představa o obsahu. Ta ještě není, nebo nebyla sdělena, bohužel nebo bohudík. Za tímto povzdechem se skrývá otázka: „Čeho se můžeme dočkat?“.

Za šesté: Navrhovaná úprava je představována jako zásadní systémová změna. Nikdo sice přesvědčivě nezdůvodnil její potřebnost, ale dejme tomu, že potřebná je. Podstatné by pak mělo být, že se připravuje v klidu, nikoli ve zlomové revoluční situaci, jak tomu bylo v roce 1990. Proto by měla být „zralá“. Že tomu tak není, lze dokumentovat na již uvedených příkladech. A objevuje se posléze ještě jedna a možná největší disproporce. Smíříme-li se s tím, že by taková změna měla nastat, pak velice naléhavě vyvstává otázka regulérní transformace, otázka přechodného období. Legislativně vzato, jde o přechodná ustanovení. Této svým způsobem kruciální problematice je v návrhu věnována zhruba polovina jedné strany (str. 43). Nějaká věta tam jistě je. Ale je to úprava i ve fázi přípravy věcného záměru zjevně nedostatečná.

A za sedmé: Konečně je tady „procesní“ riziko. Při současné úrovni kultury legislativního procesu, je to riziko obrovské. Je to riziko chaotického vylepšování, zejména pomocí pozměňovacích návrhů v parlamentní fázi projednávání (až!) vládního návrhu zákona, ale i nelegitimního politického ovlivňování přípravy vládního návrhu zákona a - jak se ostatně již ukázalo - jeho věcného záměru. Znevažování akademických hodnot a nevážnost vůči akademickým obcím se přitom může s velkou pravděpodobností stát samozřejmostí, jakoby nutným neblahým důsledkem tvorby zákona.

Sám začínám mít pomalu strach z toho, co říkám. I proto raději skončím… Děkuji vám za pozornost.












Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Kontakty

REDAKCE
E-mail: forum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.