Deset let po tragických záplavách: situace se nemění, povodeň by udeřila stejně ničivě

2. 8. 2012; autor: Helena Stinglová; rubrika: Rozhovory & portréty

Rozsáhlé povodně v roce 1997 zdevastovaly Moravu, přesně před deseti lety v srpnu 2002 Čechy, v roce 2010 sever republiky. Je to jen běžný přírodní jev, nebo si za katastrofické záplavy může člověk sám svým bezohledným chováním? Odpovědi na tyto otázky i-Forum hledalo s proděkanem Přírodovědecké fakulty UK doc. RNDr. Jakubem Langhammerem, Ph.D., jenž je členem fakultního výzkumného Centra hydrologie a klimatologie a vede tým, který se povodňovým rizikem ve vztahu ke změnám krajiny zabývá.

Stržený železniční most v Husinci na Prachaticku (foto: Jakub Langhammer)

Zdá se, že v posledních dvaceti letech byly povodně častější a mohutnější. Je tomu skutečně tak, nebo nás o tom jen přesvědčují média, která o povodních velmi intenzivně a barvitě informují?

Je to kombinace dvou faktorů. V prvé řadě máme v současné době lepší informace a lepší metody, kterými můžeme změřit, popsat, vyhodnotit průběh a následky událostí. Je také pravda, že žijeme v období, ve kterém se zkoncentroval výskyt velkých povodní. To ale není nic výjimečného. Hydrologie rozlišuje v dlouhodobém pohledu období povodňového klidu a povodňového neklidu. Když se podíváme například na konec 19. století, vidíme analogickou situaci k tomu, co prožíváme dnes.

Od druhé světové války, kdy se vyskytly poslední větší historické povodně, jsme pak zhruba padesát let měli od velkých povodní klid. Ten ve veřejnosti, ale i u řady odborníků vzbudil mylný dojem, že povodně jsou riziko, které se nám pomocí technických opatření podařilo eliminovat. Od konce devadesátých let se ale v rychlém sledu postupně vystřídaly všechny základní typy povodní, které se u nás vyskytují, navíc v extrémní podobě.

K rozsáhlým zásahům, které ovlivňují průběh a následky povodní, pak dochází v prostoru údolní nivy. To je území, kde se koncentrují obyvatelé, socioekonomické aktivity, doprava, ale kde se zároveň vyskytují poměrně cenné přírodní biotopy. Kvůli koncentraci majetku zde dochází k úpravám, které omezují využití přirozeného prostoru pro rozliv, ovlivňují proudění, a tím i vznik škod při povodni.

Ovlivňují sílu povodní i zásahy do samotného toku?

Úprava koryta toků výrazně pozměňuje chování vody při extrémních situacích. U velké části našich toků došlo ke změně jejich trasy, většinou k jejich napřímení. K tomu docházelo v posledních dvou stech letech z nejrůznějších důvodů, například kvůli dopravě materiálu, plavbě nebo intenzivnějšímu zemědělskému hospodaření. Pokud se tok napřímí, zmenší se tím celková objemová kapacita říční sítě, což se následně kompenzuje většinou zahloubením koryta a s tím souvisejícím zpevněním břehů a vybudováním ochranných hrází.

Napřímení toků mívá často i dost drastickou podobu. Digitalizovali jsme historické mapy a porovnávali je se současným stavem. Díky tomu jsme zjistili, že například jihočeská Blanice za posledních sto padesát let ztratila až čtyřicet procent své původní délky. To znamená nevyužití přirozeného potenciálu nivy pro rozliv a snížení kulminace povodně, ale i zkrácení času potřebného pro varování obyvatel. V různé míře intenzity těmito zásahy dlouhodobě trpí značná část toků v kulturní krajině Evropy.

Při povodních v roce 2002 se o Blanici hodně mluvilo. Vznikl zárodek tragédie právě tam?

V povodí jihočeské Blanice spadlo v roce 2002 obrovské množství srážek, povodeň se skutečně rodila právě zde. Podle zpětných výpočtů v této oblasti můžeme hovořit o pětitisíci- až desetitisícileté povodni. Blanice je zároveň tok, na kterém povodeň v roce 2002 ukázala řadu problémů vyvolaných nevhodnými stavebními úpravami a zásahy do krajiny. Blanice v pramenné oblasti Šumavy teče relativně plochým územím, následně spadá kaňonem do Husinecké přehrady, na dolním toku pak teče až dva kilometry širokou nivou, vytvořenou právě velkými historickými povodněmi. Ve všech těchto oblastech došlo v roce 2002 k rozsáhlým škodám umocněným necitlivými zásahy člověka.

K rozsáhlým škodám došlo i na dolním toku, kde byla údolní niva až několik metrů nad terén zalitá vodou a kde docházelo k obrovské erozi a k rozsáhlým destrukcím domů, mostů a silnic. I zde rozsah škod výrazně ovlivnilo nevyužití potenciálu nivy pro rozliv, který mohl extrémnost povodně snížit.

Na druhou stranu, extrémní povodně, jako byly v roce 1997 nebo 2002, způsobí vždy mimořádné škody. Většina povodní však není tak extremní, v takovém případě změny, ke kterým v krajině nebo na toku dochází, hrají velice významnou roli.

Změnilo se něco v okolí Blanice nebo v jejím korytě, když se tam při povodních v roce 2002 objevily tak velké problémy?

K zásadním změnám na jejím toku nedochází, brání tomu především majetkoprávní vztahy. Řada projektů je připravena, se změnou využití soukromých pozemků však musí souhlasit všichni jejich vlastníci. Problém tak představuje neexistující hierarchie mezi legislativními předpisy, která by v této oblasti definovala veřejný zájem. Stejně tak nefunguje možnost výměny pozemků, díky které by bylo možné aktivity z ohrožených lokalit přesunout mimo záplavová území.

Vidíte v České republice nějaké další podobné kritické oblasti, jako jsou na Blanici?

Takových míst je celá řada. Většinou to jsou oblasti, které jsou intenzivně využité a kde je v údolní nivě nakumulovaný majetek. Vidět to bylo třeba na povodních z přívalových dešťů v roce 2010 na Liberecku. To jsou oblasti, kde velká část škod byla zapříčiněna tím, že zástavba v území nerespektovala polohu a přirozené dispozice místa vzhledem k povodňovému riziku. Řada domů, obchodních areálů nebo provozoven je umístěna v exponovaných místech záplavové zóny. Zde stejně jako na dalších podobných lokalitách je zřejmé, že další podobná povodeň je zasáhne znovu. Bez respektování přirozeného charakteru krajiny a odpovídajícího přizpůsobení zástavby a aktivit prostředí tak v těchto oblastech budeme při dalších povodních opět pouze sčítat škody.