O povodních se proháněl v lodi po rozbouřené Vltavě

3. 8. 2012; autor: P. K.; foto: Jaroslav Pollert; rubrika: Téma

Zatímco před dvaceti roky závodil v peřejích na olympiádě v Barceloně, před deseti roky ing. Pavel Přindiš soupeřil s valící se vodou v pražské Troje. Bronzový medailista z mistrovství světa z let 1991 a 1993 v kategorii hlídek a správce Trojské loděnice FTVS během povodně netradičně nasedal místo do kánoe na raft.

Zprávy o povodni v srpnu 2002 přinášela všechna média. Měli jste čas se nějak připravit?

Jako vodáci máme kolegy po celém toku Vltavy a aktuální zprávy o stavu hladiny sledujeme každý den. Věděli jsme, že se blíží velká voda, přesto jsme nestihli vystěhovat loděnici. V době velké stoleté vody to trochu skřípalo organizačně. V okamžiku, kdy bylo jasné, že voda stoupne, policejní složky uzavřely celou oblast a my jsme neměli možnost zachraňovat ani to nejnutnější. Ve skutečnosti byla ještě půldenní prodleva, kdy nehrozilo žádné ohrožení života, protože voda tady volně stoupá a není tak agresivní jako na horních částech řek.

Kvůli policejní uzávěře jsme přišli o všechno, pouze třetina závodních lodí přežila. Jak lodě padaly a křížily se, lámaly se samy od sebe. Podařilo se nám zachránit některé tréninkové lodě, ale rafty se například poničily vztlakem vody, zatímco pádla v horním patře většinou přežila. Jestli jsme zachránili čtvrtinu, pětinu celkového sportovně technického materiálu, tak je to moc.

Zrovna rafty a pádla by se tehdy užily…

Kdybychom mohli vytáhnout dostatek raftů z loděnice, tak jsme mohli bez problémů pomáhat i v zoologické zahradě u lachtanů. Měli jsme dostatek zkušených vodáků, ale nemohli jsme se dostat k lodím. V zoo se topila zvířátka, místní lidi v části Trója se museli narychlo vystěhovat a někteří byli jen v noční košili bez dokladů. Díky jednomu zachráněnému raftu z loděnice jsme alespoň pomáhali městské části Trója. Z vodáckého hlediska to pro nás nebylo nijak složité. Voda tady nebyla dramatický rozbouřená, nebezpečí hrozilo, pokud by někdo spadl z mostu nebo se pustil do rychlého proudu, kde plavaly chatky a velké kontejnery.

Co jste tedy během povodní dělali?

Po osm dní jsme ráno co ráno nastoupili do služby a objížděli čtvrť. Nejhorší bylo, když jsme naložili někoho z místních a ten se jel podívat na svůj domov. Bylo to hrozné, pak už jsme v raftu vozili láhve s alkoholem, abychom jim mohli nalít, když jsme měli pocit, že nesnesou pohled na dům.

Ve Vltavě tehdy plavaly různé věci. Překvapilo vás něco?

Co mě zaujalo, byl počet ledniček, které plavaly, což byl asi výplach z Berounky a Sázavy, a taky námořní kontejner, který přistál uprostřed Trojské lávky, asi půl kilometru pod námi. Zůstal tam viset ještě dlouhou dobu po povodni, než se ho podařilo odříznout. Ještě dva roky po povodni jsme sbírali ze stromů náplavy. Když chtěl člověk zaparkovat na parkovišti před loděnicí, musel se nejprve podívat nahoru a zkontrolovat stromy. Bylo tady asi sedm a půl metru vody, a tak z větví padaly přepravky a jiné těžké věci.

Jak na tom byla po povodni loděnice?

Situace, které jsme zažívali, když jsme pomáhali místním, byly daleko psychicky vypjatější než pohled na loděnici, která byla celá pod vodou. Každý den jsem ze skály sledoval, jak to s loděnicí vypadá. Když voda opadla, zůstal před vchodem do loděnice metr a půl nánosu bahna. Nějakou dobu trvalo, než jsme se dostali dovnitř. Nikdo na to nebyl připraven a byla to improvizace, holinky jsme si půjčili ze skladu FTVS a pádly a lopatami jsme prohrabali cestičky k řece.

Pomáhala nám hodně vodácká obec, ale i studenti a členové katedry sportů v přírodě. První nápor nás zdolávalo od pěti do patnácti lidí, ovšem někteří toho měli po dvou dnech dost, jiní byli méně odolní na zápach a nemohli v tom pracovat. Člověk tady měl pocit kontinuální vlhkosti a intenzita zápachu se střídala, už když jste přicházel k loděnici. To jste se brodil bahnem, jako byste se pohyboval na dně vyschlého rybníka. Po celou dobu jsme měli tendenci pracovat co nejrychleji, aby nám to nezaschlo, ale problém byl, že voda nesla spousty chemikálií. Čistili jsme vše minimálně čtrnáct dní, ale u většiny věcí jsme po umytí a vysušení stejně zjistili, že je to nepoužitelné. Smrdělo to a bylo jasné, že dříve nebo později na tom vznikne nějaká plíseň a bude to nepoužitelné pro studenty a veřejnost. 

Nehrozila při práci v bahně infekce?

Naše dezinfekce byl panák po práci a uchránili jsme se nákaze, nikdo na to zdravotními důsledky nedoplatil.

Kdy se podařilo loděnici zase zpřístupnit?

Opravy trvaly celý podzim a v červnu 2003 jsme otevírali. Všechno špatné je pro něco dobré a v rámci oprav jsme se snažili upravit prostor tak, aby byl více k užitku, a protože už jsme měli určité zkušenosti s provozem, podařilo se mnohé vylepšit. Z původního objektu zůstala jen nosná konstrukce z lepených nosníků a střecha, jinak opláštění se muselo vytrhat, protože vnitřní prostor byl kontaminovaný. Podařilo se nám zlepšit i izolaci budovy a nakonec se před mistrovstvím světa podařilo dostavět druhou část, která obsahuje restauraci, tělocvičnu a ubytovací prostory. Sportovní zázemí, ubytovací prostory a restaurace tvoří dokonalý celek. Spokojení jsou nejen studenti a slalomáři, ale i veřejnost, která taktéž využívá nedaleký slalomový kanál a přilehlou cyklostezku.

Co by se stalo, kdyby se povodeň opakovala?

Za námi vyrostl protipovodňový val, ale všechny objekty jako loděnice mají výjimku a stojí v záplavovém území. Existuje sice projekt na mobilní protipovodňové opatření, které by vedlo asi metr od hrany našeho objektu, ale zatím je pouze ve fázi projektu, takže připraveni zatím na další povodeň nejsme.

Kdyby se povodeň po letech měla opakovat, mělo by to na mne úplně jiný efekt, než když jsme sem přišli a vše bylo zablácené. Byl by to daleko větší šok. Tehdy jsme nevěděli, co nás čeká, jaké úsilí bude nutné vyvinout a kolik prostředků do toho budeme muset vložit. Pokud by se takto tragická situace s vodou měla opakovat, nejsem si jist, zda by nebylo lepší objekt zplanýrovat a postavil to znovu, než to vykopával z bahna.