Petruskův boj proti zhloupnutí ****************************************************************************************** * Petruskův boj proti zhloupnutí ****************************************************************************************** 22.8.2012    Hospodářské noviny    Strana 8    Názory, autor: Jan Maršálek        V reakcích na úmrtí Miloslava Petruska, jednoho z nejvýznamnějších českých sociologů, je o připomínána jeho odborná mnohostrannost a erudice. Nemělo by ale zaniknout, že Petrusek za jasnou vědeckou a – řekněme – kulturně-politickou pozici, která byla, je a bude pro mnoho obtěžující a snad i provokativní. Okolnosti velí promluvit o Miloslavu Petruskovi smířlivě nevynucují představit jej jako člověka smířlivého, či dokonce se vším smířeného.             Petrusek sledoval vývoj současných západních společností s určitou skepsí, kte snažil očistit od nostalgie, k níž se jako sociolog necítil oprávněn a ani lidsky k ní neb dnešní mladé generaci vyčítal nezájem o to, co považoval za jakési minimum evropské vzděla hned, že to je sama naše společnost, kdo tuto lhostejnost vytváří. Podle Petruska se tak d univerzitního vzdělávání k masovosti při současném zdůrazňování užitečnosti; ať už se za t systém hodnocení vědecké práce, nebo ohýbání studijních programů studentskou „poptávkou“, marketingových agentur považuje za bezcenné to, co nepřináší peněžní zisk.             Častým námětem Petruskových sociologických reflexí byly umění a literatura, ke přistupoval jako k sociologickému dokumentu a také jako k sociologii svého druhu. Svět umě svůj vlastní, hledal v něm ale právě tolik klidu pro sebe co zneklidnění pro jeho studenty komentáře, které na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy studenti a studentky připojo jeho přednášek. Nezřídka totiž bývaly svědectvími o jejich vlastních proměnách. Ten, kdo p Petruskova semináře žádal „Více árií z Dalibora“, byl v jeho očích získán na stranu vzděla nám chtěl zprostředkovat nejen pocit úcty, ale i povinnosti.             Vraťme se však k Petruskově pevné vědecké a kulturně-politické pozici, pro niž opovržení světem bezbarvého pragmatismu jen prvním nadechnutím. Petrusek nebyl vědeckým sk mu vlastní politicky korektní všeúcta, která legitimitu (intelektuálními výkony počínaje) jinakosti. Možná nebyl ve svých soudech vždy spravedlivý, důležitější ale je, že neváhal s sobě i nám studentům kladl za povinnost pracovat s co nejjasnějšími, třebaže historicky pr kritérii „dobré“ vědy.             Pozice Miloslava Petruska by byla snazší, kdyby zhloupnutí myšlením kalkulu a relativismus uspokojující se autentičností jakéhokoliv lidského projevu proti sobě stály j nepatřičné alternativy, mezi nimiž by pro společnost zůstávalo vždy dost místa. Ve svých ú Petrusek asi předpověděl, co přichází – nejvíce se totiž obával, že ekonomická kritéria je z hlouposti bezbřehého relativismu vybírat ještě to nejhloupější. Tedy kritéria, která už skutečně vtělujeme do společenských institucí. *** Petrusek předpověděl, co přichází: nejvíce se obával, že ekonomická kritéria budou z hloup relativismu vybírat to vůbec nejhloupější.