Odvážný. Drzý. Neúnavný ****************************************************************************************** * Odvážný. Drzý. Neúnavný ****************************************************************************************** 25.8.2012    Lidové noviny    Strana 25    Orientace / Portrét, autor: IVO MOŽNÝ        Za Miloslavem Petruskem, rytířem francouzského Řádu akademických palem a zakladatelem Knih Havla Nejvýznamnější učitel ve společenských vědách – tak na právě zesnulého Miloslava Petruska Ivo Možný – ten Ivo Možný, který doslova z ničeho vybudoval momentálně nejlepší sociálně v zemi (FSS MU v Brně) a který kolegův životní příběh zná doslova z první ruky: narodil se j dříve. Sociologie je věda o nezamýšlených důsledcích lidského jednání: usiluje o vysvětlení toho, plánů a programů – individuálních, politických i sociálních – vyjde vždycky něco trochu ji i podstatně jiného – a občas také katastrofálně jiného), než bylo zamýšleno. A jak je tím společnost, jakou nakonec máme.             Není proto příliš oblíbena u politiků; politiky totalitních a despotických stá obávána a zakazována. Ne proto, že by připravovala revoluce. Je to věda: zajímá se o to, c o to, co býti má. Ale právě: politici, abychom je volili, malují nám klamavý obraz toho, c média, aby se uživila, vycházejí vstříc našim pošetilostem. Nakonec i my sami konstruujeme lichotivý obraz světa, své biografie a svého místa v něm, abychom se rovnou nešli picnout. neaspiruje na to, aby svět měnila: je pouze z podstaty svého řemesla bořitelkou iluzí. Hradišťan u J. L. Fischera Sociolog Milan Petrusek prožil podstatnou část svého života ve zvláště grandiózní společenské iluze. Měla od počátku despotickou povahu, a jakmile se dos sociologii skandalizovala jako buržoazní pavědu, univerzitní učiliště rozprášila a publiko Jak se však její revoluční duch časem vyprazdňoval a bdělost klesala, otevíraly se možnost sociologií vypořádat, aby jako byla, leč iluzi nebořila. Vládnoucí moc doufala, že donutí udělá z ní součást etablovaného iluzionismu. Když se to nepovedlo, znovu ji zakázala.             Milan Petrusek zůstane trvale zapsán v dějinách našeho oboru jako sociolog Obn hned dvojnásobný. Snad je tu namístě i pár osobních vzpomínek na české sociologie obnovová první; neb tehdy byli jsme ještě kadeřaví.             Mladý asistent Petrusek, Hradišťan, prvním působištěm ze Zlína (tehdy tedy:zGo u toho. Měl odvahu – a onu potřebnou trochu štěstí. Jeho štěstí spočívalo nejprve v tom, ž studoval filozofii a historii na tehdy právě bezejmenné univerzitě (Masaryk byl z názvu br Purkyně ještě nedosazený), setkal se s jedinečnou osobností J. L. Fischera, jednoho z nejb intelektů v české historii sociálního myšlení vůbec.             Jsou lidé, kolem kterých stačí projít, a hned od nich něco chytnete, tedy máte receptory. V tomto případě to myslím byla nezlomná víra a naděje, že myslet je krásné, aťs pak měl Milan Petrusek to štěstí, že přišel do Prahy na Ústav marxismu Univerzity Karlovy Machoninem právě v době, kdy další tři velcí muži, o generaci starší a v Praze etablovaní, a Machonin, rozpoznali „historický okamžik“ a vlámávali se myšlenkou užitečnosti sociologi rozvinuté socialistické společnosti do monolitu zatím vládnoucí svaté trojice historického dialektického materialismu a stalinismu, nedávno opraveno na leninismus.             Ta oprava byla jedním z prvků onoho historického okamžiku: Stalin byl ochoten filologům filologii a biologům biologii naprosto převratným způsobem, leč ve společenských celkem držel historického materialismu, obohativ ho pouze o teorii zostřování třídního boj legitimovala jeho genocidu sedláků v Povolží i vyvraždění starých leninovců a vybití vlast štábu v předvečer válečné konfrontace. Ale strašný Džugašvili byl mrtev, ledy se jaksi poh začalo být cítit nové roční období. Říkalo se tomu „otěpelj“. Dvojnásobný heretik Odvaha k tak zásadnímu zpochybnění vládnoucích ideologických dogmat vš zapotřebí. A drzost. Marxistická sociologie – sama herezí od dogmat tehdy politicky korekt společenského vědomí – ji, sotva zrozena, projevila hned na kvadrát. Jen co byla připuštěn stolu, namísto aby se snažila poslušně se osvědčit, přišla s dalšími dvěma herezemi. Zrodi zmíněném ústavu ve skupině mladých drzounů, mezi něž Milan Petrusek patřil.             Za prvé jejich projekt, neskromně zvaný Československá společnost, zpochybňova trojici: socialistickou společnost tvoří „dělnictvo, rolnictvo a pracující inteligence“. N struktura!!! Myšlení v ikonách, vlastní importovanému pravoslavnému duchu, tím bylo otřese Dnes už si nikdo nedovede představit, jakou drzost taková změna myšlení představovala, ani zlobu, které vyvolávala.             Strukturalismus přitom mohl establishmentu i vyhovovat, jak mu obmyslně i upří obhájci myšlenky ustavení marxistické sociologie. Opravdu v něm byla jakási potence podepí reprezentací status quo, který všichni vítězní revolucionáři tak milují. Myšlenka, že spol uchovávají svou rovnováhu a fungování jaksi přirozeně, okouzlovala. Teď bylo jenom třeba z funkce prostý, neškolený rozum pochopil lehce: k čemu to jako je. Tedy: k čemu nám to je ( jak to slouží k budování socialismu).             Tož v takové jsme tedy době intelektuálně vyrůstali. Všechno to ovšem byly jen bouře ve sklenici vody mezi oddělením kultpropagu na ÚV a vokovickou Sorbonnou, ústavy na Celetné (a několika dalšími pracujícími inteligenty v regionech). Projekt velkého empirick sociální struktury československé společnosti však, to už byla jiná soda. To byla ona druh ideologické hereze, drzost největší, jejíž následky mohly být nedozírné.             Někdy v březnu karnevalového roku 1968 jsem potkal na České jednoho obrozující dobrého kamaráda. Na konto probíhajícího vývoje poznamenal, optimisticky se pochechtávaje: skutečnost; jsou ztraceni. Myslel tím konzervativní establishment. Měl pravdu, jen netušil programem lidské tváře je ztracena také. Ale to v ten okamžik bylo ještě vskutku nedozírné božstev“ (a byl to vskutku svár ve weberovském smyslu, svár dvou konceptů velké ideje soci jak vyšla z druhé světové války: spor jejího konceptu despotického a konceptu liberálního) tehdejší Evropě tak pošetilý, jako se jeví dnes. A nikde není psáno, že je pohřben navždy. Odvaha vpustit v trojském koni sociologie do monolitní reprezentace společnosti skutečnost obnovit její normalitu, skončila, jak známo, „normalizací“. První projekt likvidace onoho porážka; celý podnik v tichosti zavřít. Institucionálně zánikem akademických ústavů i kate univerzitách. Nejlépe asi i s návratem sociologie mezi buržoazní pavědy, kde už jednou v p svou podstatou zřejmě opravdu patří.             Těm, kteří nepamatují, se dnes vesměs nabízí verze: přijely tanky a bylo vymal desetiletí normalizace. Ale ony se nové poměry prosazovaly pomalu a ztuha. A trvalo to něk se došlo k „Poučení“, a na tom, kdo vlastně ty tanky pozval, se soudruzi neshodli nikdy. C už jen, než se na hranicích znovu zvedly ostnaté dráty – až v září 1969. „Říkají tomu tříd zbabělci jsou schopni jen vybíjení zajatců,“ poznamenal k tomu tehdy můj šéf Solař. Černým močálem okolo bílých skal Velký úklid, stranické prověrky a čistka nebezpečně chytr ze všech míst, kde by mohli mít nějaký vliv, a ucpání všech děr v ostnatém drátě toho zaja trvaly skoro čtyři roky a skončily až někdy v létě v roce 1972. Československá společnost, spis, vyšla po okupaci, v Bratislavě roku 1969. A v Praze vyšel Malý sociologický slovník tom prvním se Petrusek autorsky podílel, to druhé koncipoval, organizoval a z podstatné čá Močálem černým okolo bílých skal, jedeme dál, jedeme dál... jak si opakovaně přes ten plot korespondenci Voskovec a Werich.             Jednoho dne však nakonec opravdu vymalováno bylo. Ale nikdy ne úplně a načisto odstřižen od studentů a uklizen na pozici pomocného knihovníka, začíná podruhé pracovat na jenž mu byl osudem: v polosvětle šedé zóny s metodologickými semináři, v undergroundu začí Josefem Alanem vydávat strojem psaný nelegální vědecký časopis Sociologický obzor... a kdy pustil se znovu, už v šedinách, do dobrodružství institucionálního budování: podílí se na Fakulty sociálních věd a stává se jejím prvním děkanem – a posléze prorektorem Karlovy uni osm společností Sociologie nebyla nikdy pro Milana Petruska prostě nástrojem, který jen ať Sociologie pro něho byla po celý jeho tvůrčí život především intelektuální výzvou, problém tu dosahuje onoho zázraku, co dělá vědu vědou, tedy adequatio rei et intellectu? Je-li tot společnost – jevem tak neuchopitelným, že se pravidelně vracejí pochyby, zda něco takového A přijde-li odpověď kladná, je jich pak hned tolik různých, že to nakonec vypadá, že nejen nýbrž společnosti jsou, simultánně v téže době a na témže místě, a je jich tolik, že to vy pozdní doby! Sto osm nám jich Milan Petrusek ve své poslední knížce přiblížil.             Ale Milan Petrusek nezůstal jen u houževnatého tázání, jak je sociologie možná svým dílem přičiňoval, aby možná byla. Aby i u nás byla možná jako „normální věda“ v kuhno             Aby tedy měla standardní a společné chápání pojmů (dvakrát stál u myšlenky a p sociologického slovníku); aby měla nakladatelství s vědeckou radou, jež garantuje úroveň v spisů (SLON, kde té radě předsedal); aby měla přístup ke svým klasikům a rozuměla si s nim jímkoncipovaná a redigovaná); aby měla snadný přístup k aktuálnímu teoretickému rozvoji ve postmoderní teorie POST, kterou také koncipoval a redigoval, a stejně tak edici MOST – mod teorie); aby měla svůj vědecký časopis s mezinárodním citačním indexem (od šedesátých a s letech normalizace do konce svého života byl členem redakční rady Sociologického časopisu) profesní organizaci (byl prvním popřevratovým předsedou obnovené Masarykovy sociologické s a především, aby měla trvalý a kvalitní příliv omladiny–Milan Petrusek je jednoznačně nejv učitelem sociologie na českých univerzitách. Cestou k nové iluzi Člověk nemusí být ani sociologem, aby zaslechl i navzdory vší té mediá pozdní doby tiché pukání; nezačalo ve vzduchu být zase cítit nové roční období? Vynořující hodně a jsou děsivě zásadní. Společnosti našeho civilizačního okruhu právě dramaticky usil růstu“. Může ale být růst společenského produktu bez růstu spotřeby? Amůže být růst spotře zadlužování? Protože jestli není možný žádný trvale udržitelný růst spotřeby, pak – je mož bez růstu? A jestli snad ne, pak – je možná demokracie bez kapitalismu? Nervozitazmožné zt soudržnosti houstne. Neukáže se nakonec, že zase žijeme v nějaké utopii?             Vynořuje se nová společenská poptávka po vysvětlení toho, co se to k čertu s t teď právě vlastně děje. Všechny ty otázky odkazují k nezamýšleným důsledkům našeho usilová blahobytu. Lze jen doufat, že Milan Petrusek neměl své žáky nadarmo. *** Těm, kteří nepamatují, se dnes vesměs nabízí verze: přijely tanky a bylo vymalováno, začal normalizace. Ale ony se nové poměry prosazovaly ztuha. A trvalo to několik let, než se doš Člověk nemusí být ani sociologem, aby zaslechl i navzdory vší té mediální vřavě naší pozdn pukání; nezačalo ve vzduchu být zase cítit nové roční období? Vynořujících se otázek je ho zásadní.