Projev rektora UK prof. Václava Hampla dne 15. listopadu 2012 ****************************************************************************************** * Projev rektora UK prof. Václava Hampla dne 15. listopadu 2012 ****************************************************************************************** Projev 15 . 11. 2012 Dámy a pánové, srdečně vás všechny vítám. Sešli jsme se zde, v prostorách, které máme rádi a které pro ná symbolickou hodnotu, nejenom proto, abychom vyslechli úchvatnou hudbu českého génia (a mim doktora naší univerzity) Antonína Dvořáka, ale především proto, abychom si společně připom důstojně oslavili výročí událostí, které jsou součástí velké evropské historie, jsou mezní společnosti a státu, především však jsou klíčovými momenty dějin naší univerzity. 17. list dnem, kdy byla akademická svoboda krvavě zašlapána nacisty a český národ měl být drsně uvr 17. listopad 1989 byl dnem, kdy studentská demonstrace, pietně připomínající 50. výročí br nacistů proti českým studentům, vysokým školám a českému národu o půl století dříve, inici „sametové revoluce“. Stalo se tak ze strany studentů pokojně a kultivovaně, policejní repr komunistické strany a diktatury oproti tomu jednali v tradicích kulturou pohrdajícího nási Významná iniciační role studentského vystoupení v listopadu 1989 pro vykročení k svobodě a je nejen nezpochybnitelnou klíčovou součástí naší dnešní české dějinné identity, ale také významných stavebních kamenů dnešní identity akademické. Co to ale bylo za demonstraci, co a proti čemu se postavila? Byla to demonstrace akademicky vzdělaného nenásilí, která s výr na československou státní tradici a velkou univerzitní minulost žádala respekt státu vůči právům obyvatelstva. Byla to demonstrace morálních nároků proti (nakonec bezmocně) brutáln Výhledově to pak byla demonstrace za demokracii jako stav společnosti, v němž nemanipulova morálně zakotvené, obecně respektované normy dominují všem individuálním i skupinovým zájm Demokracie, vybudovaná na uznávaných etických základech akademické obce, je ovšem také sta univerzita nárokuje jako vůdčí pravidlo svého vnitřního řádu. Je to nárok, který musíme st bezpodmínečný základ působení pro studenty, učitele, vědce i ostatní pracovníky. Respektov zásad – zajisté postulované ideálně, ale nárokované z dobrých a pro chod badatelské obce i akademické prestiže velmi závažných důvodů – univerzita požaduje i ode všech absolventů, j všech zkoušek uděluje své prestižní kvalifikační diplomy. Možná si to běžně ani neuvědomujeme, ale při slavnostním promočním slibu – sponse – absolv přísahají, že právě tato pravidla budou i v budoucnosti dodržovat a že se těmito etickými budou řídit i po opuštění univerzity. Promotor žádá ve sponse promované, aby přísahali, že trvale uchovají ve vděčné paměti naši níž dosahují akademických hodností, že budou podle svých sil podporovat její činnost a záj že akademickou hodnost jim udělovanou uchovají bez poskvrny a úhony. Především však promot aby slíbili, že budou nadále vytrvalou prací pěstovat a rozvíjet svá bádání a budou tak či říká krásný starobylý text sponsi – nikoliv pro zisk marnivé slávy, nýbrž ve jménu šíření aby se jasněji skvěla její zář, která udržuje blaho lidského rodu. Absolventi pak kladou dva prsty na univerzitní žezlo a prohlašují: Spondeo ac policeor – s přísahám. Do jaké míry však berou svůj závazek vážně? Všichni víme, jak snadné je nedostát slavnostním a veřejným slibům. I když k evropské či světové extratřídě má naše univerzita zatím ještě docela daleko, dosá těch třiadvacet svobodných porevolučních let jako univerzita i její jednotlivé součásti ve Dnešní s celým světem vědeckými kooperacemi, studijními i přednáškovými cestami, mnohými p vazbami učitelů i studentů propojená, výkonná a sebevědomá Univerzita Karlova je zhruba dv revoluční univerzita z roku 1989. Její studenti i profesoři jsou sebevědomější, vzrůstajíc vnímá mezinárodní měřítka i nároky a nezřídka podává výkony, které z řady praktických důvo 1989 možné. Předpokladem tohoto úspěchu je svoboda. A základem, na kterém stavíme, jsou pr které studenti přísahají v absolventském slibu. Zůstávají identické s hodnotami našich stu kdysi pomohly přežít nacistické lágry i potíže exilu, které je vedly do československých z i k tvrdé práci na opakovaných znovuzrozeních naší almae matris po dosažení – mnohdy tak k Výše zmíněné nároky samozřejmě zdaleka neplatí jen pro mladé absolventy. Jsou a musí zůsta působení všech a zejména vůdčích akademických osobností, stojících v čele jednotlivých pra funkcích akademické samosprávy. Pokud to tak někdy někde není, ohrožujeme tím sami sebe ví na první pohled zřetelné. To totiž nemohou být funkce, zastávané ad vanam captandam gloria světskou slávu), nebo dokonce chápané jen jako stupínek k jiné kariéře. Jde naopak o pozic s ohledem na akademické hodnotové kodexy a s cílem dalšího kultivování akademického prostř jsme převzali od svých předchůdců a učitelů. Tu velkou šanci svobody a jen vědeckými nárok rozvoje, které se i zásluhou členů naší akademické obce otevřely v listopadu 1989, musíme a v potu smysluplné práce rozšiřovat. Nežijeme si hmotně luxusně. Absurdní vyautování většiny naší univerzity z evropských struk o to citelnější, že nekompenzované českým státem, je anomálie, která bolí. A přesto musí z naší práce a našeho úsilí o rozvoj naší almae matris důraz na kvalitu tvůrčího – vědeckého – výkonu. Finanční omezení nám nesmí vnutit slevu z etických standardů či opuštění velkých tradic akademického působení, svým významem daleko přesahujícího meze univerzitních posluc laboratoří. Role a zodpovědnost Univerzity Karlovy jsou tradičně daleko větší a společensk Nejsme jen škola, jsme 664 let trvající obec těch, kdo se sešli k studiu, výzkumu a rozhov otázkách. Mnohdy nesnadné podmínky naší práce nás nesmějí vmanévrovat ke stažení se do ulity vlastní zájmů. Tak jako nás logika moderní vědy vede ke spolupráci s širokou mezinárodní akademick vede nás tatáž logika na vnitrouniverzitní úrovni ke hledání produktivních synergií, k roz uvnitř univerzity, uvnitř fakult a napříč dílčími obory. Má-li Univerzita Karlova mít šanc ve světové špičce, nesmí se rozdrobit na „privatizované“, navzájem antagonisticky konkuruj Součástí zodpovědnosti i respektu k naší staleté tradici je vnitřní semknutost a schopnost komunikace uvnitř univerzitní obce. Součástí morálního úvazku všech, kdo vstupují do vedou funkcí, je tedy ochota i schopnost stmelovat akademickou komunitu a být si vědom zodpovědn další – blízký i dlouhodobý – osud. I to je součást respektu k etickým základům univerzity si: na Národní třídě 17. listopadu nestáli proti težkooděncům komunistické policie student fakulty, toho neb onoho institutu. Byla to demonstrace studentů celé naší almae matris. Po kvalitu společného úsilí z těžkých časů i v – jiným způsobem náročné – době svobody. Nicméně nezapomínejme, že i tato osvobozená doba má svá skrytá, ale možná o nic méně nebez Ať už je to nezájem, lhostejnost či třeba bezstarostně neopatrné usínání na vavřínech, na ti, kteří to stále ještě nevzdali a nenápadně číhají na svoji novou šanci, naroubovat třeš ideologické zahrádky, na níž jsme se celá desetiletí brodili v nesvobodě a utápěli v malos tuhle šanci kradmého, plíživého návratu jim prosím nedávejme! Není možné připustit, aby ná za vymezení cesty, po které v této zemi jdeme, ohlušené svými partikulárními zájmy, zavedl vyhřeznout ze stoky dějin ztrouchnivělé ideje, na kterých je spousta zmarněných životů i ž těch, kteří se vzepřeli – a na které dnes také vzpomínáme. Byl bych rád, kdybychom proto v tuto dnešní vzpomínku nikoli pouze jako pietu, ale vzhledem k aktuálně rudě zabarveným kou naší divné politické scéně spíše jako apel a morální imperativ. Možná si říkáte: sváteční řeč o etických hodnotách tu stojí v kontrastu s méně morální kaž Opravdu: žijeme v takzvaném reálném světě. A tam je skutečně hodně podvodů, zrad a snah us i za cenu porušování zásadních pravidel práva, morálky i soužití. A nevyhýbá se to bohužel prostředí. Smutné konkrétní příklady podvodů, plagiátů, manipulací nebo machinací s hodnoc výsledků by bylo možno v zarážejícím množství uvádět od nás i ze zahraničí. Ještě častější obratného manévrování na okraji únosnosti, cílevědomé plížení se kolem kvalitativních latě minima tak, že od jejich podlezení už nelze takový pohyb skoro rozeznat. Toto nenápadné ro standardů, vytváření prostředí, v jehož šeru zanikne velký intelektuální výkon stejně spol drobné poloplagiátní napodobování originálních badatelských činů, je snad ve své masovosti obec ještě škodlivější než jednotlivé velké podvody. Popsané případy okázalého pošlapávání nebo i jen obratného obcházení akademických standard norem se přitom týkají nejen studentů, ale namnoze také vedoucích osobností respektovaných týmů či institucí nebo badatelů z prestižních výzkumných pracovišť České republiky. Podvod profitérství, směřující k promočním atributům „marnivé slávy“, k získání dalších projektov nebo k obhájení vlastní pozice ohrožují důvěryhodnost klíčových struktur postindustriální v globálním měřítku. I když se již začínají vytvářet institucionální struktury k přezkoumá nenadálých, příliš bezkontextních nebo obecněji příliš podezřelých akademických výsledků, aplikovatelný, univerzální návod k řešení závažného problému masového – a jistě nejen česk etických norem vědy a univerzitní výchovy zatím nikdo ve světě nenabízí. Alespoň v rámci Univerzity Karlovy by nás ale měla vzpomínka na hodnoty a ideální cíle, za demonstrovali studenti 20. století proti amorálním diktaturám, vést přinejmenším k otevřen existenciální roli etických standardů pro moderní vědu a pro funkčnost akademické komunity říci, že problémy, o nichž se mlčí, se mohou stát životu nebezpečnými. Problémy, které dlo věcně analyzovány, mohou zásadně podkopat stabilitu daného akademického společenství. A ko problémy, které nabývají neetických rozměrů a důsledků, delegimitizují obec, která jimi tr Pokusme se tedy pojmout tento typ závažných problémů, které zasahují celou šíři české i sv akademické výchovy jako – jistě nesnadné a bolestivé – téma, které je ale pro akademickou životně podstatné, jako byl v minulém století boj studentů proti diktaturám za demokracii Akademická komunita, národní společnost a stejně tak miliony vazeb a kontaktů propojený, n destabilizující impulz citlivě reagující globalizovaný svět jsou odkázány na spolehlivý, d ověřitelný výkon své intelektuální elity. Je to něco, k čemuž nelze účinně vědecké ani stu externě donutit. Je na každém z nás, zda slova akademické sponsi vnímá jen jako tradiční z je třeba vyslechnout, formálně odsouhlasit a rychle zapomenout, nebo zda tento slib pochop druhu nabídku života v pravdě a s plným vědomím její závažnosti i nesnadnosti se jí chopí. Akademická pravdivost, zodpovědnost za sebe i celou obec jsou hodnoty, bez nichž – tedy be etickou stabilitu – nelze v moderním světě dlouhodobě smysluplně přežít. Není to snadné an vzpomínka na etickou dimenzi studentských demonstrací obou sedmnáctých listopadů nás zavaz toto úsilí.