Trochu jiný pohled na studenty od posluchače historie ****************************************************************************************** * Trochu jiný pohled na studenty od posluchače historie ****************************************************************************************** Reakcí na článek Marie Michlové, který jsme uveřejnili 16. 11., otevíráme diskusi na téma, dnes studenti historie – a nejen oni – pro obor, který si vybrali. Svůj příspěvek nám posl ročníku doktorského programu na FF UK Jakub Izdný a redakce jej ponechává v nezkrácené pod Sedíme v naplněné kavárně nedaleko Staroměstského náměstí. Debata má být zaměřena na přípr zbožňované i nenáviděné (často týmiž osobami najednou) samosprávy. Diskuse je, jak se říká přesto, že většina z nás se snaží u přelidněného stolu zároveň se sledováním toku řeči uhá desce, kde stojí šálek či půllitr, tu a tam se napít a při tom nasát aspoň trochu čerstvéh tuhle divokou atmosféru plnou soustředění si najednou kdosi povšimne pobaveného pohledu, k od blízkého stolu. Společnost tam si nás s úsměvem měří, pak si uvědomí, že i my se díváme opačným směrem. „V historici?“ ozve se od protějšího stolu hlas, který rozředí trapné ticho (vzhledem k hluku iluzorní). No ano, historici. Bylo by zbytečné se dívat, jestli se někdo z nás zapomněl cestou ze ško pracovního“. Uniformu nenosíme. Taky hovor, který se zrovna točil okolo toho, kdo proboha pásku a lihové fixy nebo kterou značku piva by bylo záhodno objednat, asi neprozradil víc tlupa vysokoškoláků. „Jak jste to jako poznali?“ ptá se někdo z nás. „Tak, poznali. Vypadáte tak,“ odtuší druhá strana. A na otázku „jak?“ už jen pokrčí rameny nějak trčí. Kdysi a kdesi dávno jsme přišli s teorií, že student historie se postupem času, pokud se d zahryzne, začne podvědomě přizpůsobovat svému badatelskému objektu. V pokročilém stadiu to znát na vyučujících, kterým se studium dějin stalo životním posláním. Středověkáře si člov představit jako mnicha shrbeného nad prací – což nemálo našich pedagogů dělá až příliš oči naopak jako hřmotného chasníka, kterému schází jen bujný oř mezi koleny. V raném novověku aristokratickými plnovousy renesančních kavalírů, či naopak pěstěnou bradkou „valdštejnské Devatenácté století vyžaduje noblesu (módní či ne) vestičky s drobnou kapsičkou, dvacáté s intelektuálním zjevem – brýlemi salonního marxisty amatéra, či naopak několika samozřejmě kratičkým ježkem, kteří vypadají přesně jako jimi zkoumaní důstojníci armád studené války. Když se historici smíchají, musí to být hodně zajímavý pohled. Dlouhé vlasy nadšenců do hi vedle rozcuchaných intelektuálů, kteří jako by vyskočili z románů z 19. století stejně nek ovšem prakticky bezradní jako jejich „spřízněné duše“ v minulosti. Tam vidím člověka, kter pečlivý knírek a nebudu se ho muset ani ptát, jestli jde o jeho vášeň pro vojenství imperi nemluvím o dámách. Patrně to z nás tak trochu čpí. Vzpomínám si na jeden školní sraz gymnázia, kde jsem shodo seděl s kolegou z oboru. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že sedíme sami na jednom konci s zbytek debat se odehrával někde úplně jinde. Matně si vybavuji, že to, k čemu nikdo neměl burgundská architektura. Možná je taky na nás a našich kruzích pod očima znát ten počet nocí, kdy jsme u patřičně i nápoje řešili otázku vraždy Václava III. nebo prostě to, jak bychom mohli – na místě rakou důstojnického sboru – rozhodnout bitvu u Hradce ve svůj prospěch. Odpovědí nebylo nikdy má vášnivěji pak byly jednotlivé názory hájeny. A jak zvláštně si člověk připadá, když ještě se zdánlivě čistou hlavou obviňoval z pekla zplozence Vladislava, trpasličího Lokýtka, že doopravdy profitoval z prolité přemyslovské krve, aniž by se musel bát následků, které smr přinese – to prosím pěkně bez koktání a zbytečného blábolení –, načež vstal a zjistil, že ovlažoval mluvením znavené hlasivky, se mu muselo vrazit do nohou, které jsou v o poznání hlava. Následky jsou pak o to čitelnější druhý den, kdy se nedostatek spánku projeví v přece jen rozpoložení. A tady se entuziasmus studenta skutečně ozve. Místo aby slabošsky využil nepo některých kurzů, vyráží unavený na přednášku, kde sice zaujme polohu ležícího střelce, ale se zaujetím poslouchat přednášené. Výrobci kofeinových nápojů slaví, nicméně slaví i naše se vrací do formy. Když tohle všechno převracím v hlavě, říkám si – kde je v tom vlastně polemika, kterou jse psát. Vždyť je to, jako bych psal úplně o něčem jiném než má drahá kolegyně. Trochu přitro studentského života (který se nakonec stejně víc točí okolo knih, testů, zkoušek a diskusí nudnější témata, než by se mohlo zdát z předchozího vyprávění). Možná v tom je ten problém jsem chodil na úplně jinou školu, než o které se píše v uváděném článku. Nebudu se tedy hádat. Ani rozporovat, jestli nadšení pro obor lze vyjádřit pomocí důvěrnéh zkoumaného objektu přezdívkou. Po jisté době se nadšení pro každé téma obrousí, a v důsled kritických chvílích i důstojný mučedník biskup Vojtěch promění v „potížistu a pěkný pako“. pouštět do zkoumání svých vlastních poznámek z přednášek, které mohly v prvním ročníku být podtrhávané a krasopisné, v pátém pak už zcela jistě připomínaly spíš v rychlosti sepsaný kde v záhlaví místo výpisků zapisuji pedagogův bonmot, a jen nedostatek talentu mi brání v proměnil sešit ve skicář znuděného malíře. Považuji to za běžný jev. A ve dvanáct hodin myslím na oběd, ne na složení Beranovy vlády. Byť by přede mnou nejlepš jsem takové na FF UK zažil) rozvíjela strhující okamžiky předválečné politiky a mohla se r Ocením ten výkon, ocením ho tiše a sám pro sebe – ale po jídle. Stejně tak si otevřu svůj laptop a projdu e-maily, i když možná přeslechnu půl věty o fran panovnících, a věřte, že kvůli komplikovanému rodokmenu a jménům složených prakticky výhra R, G a CH znamená půl věty často krutou ztrátu v probíraném tématu. Napraví to v druhém ok (anglická) wikipedie, v níž se zájmem ověřuji výklad. Mimochodem, když jsem si tenhle svůj v době, kdy jsem sám měl předstoupit před studenty a pronést přednášku o vzniku státu ve s polilo mě horko a přemýšlel jsem, jestli bych neměl aspoň českou wikipedii předem vyřadit Tak nakonec přece jen polemika. Inu – při pomyšlení na chvíle, kdy jsem se skupinou kolegů strmého srázu kopců na Vysočině, abych se pokochal pohledem na dva tři kameny na hromádce, na kdysi slavný a nedobytný hrad; na chvíle, kdy hádka o bojové taktice husitských hejtman míru zdravé kontroverze; na chvíle, kdy mi hlava padala únavou na schůzích našich samosprá na chvíle, kdy se v kalném jitru 8. listopadu proti mně na temeni Bílé hory žene můj koleg nebezpečně vyhlížející větévkou a já pomalu chápu, že úloha Jindřicha Šlika není z těch ne Při pomyšlení na to všechno mám pocit, že kdyby největším problémem Filozofické fakulty by studentů... nebavili bychom se o nutnosti (?!) zavádět školné, o mizerných platech akademi zastarávajících (ale přesto poslední dobou vcelku pěkně rekonstruovaných) budovách. Měli b Letné s vlastní lanovkou, který by pojal všechny studenty, kteří se namnožili na oborech; univerzitní knihovnu s rozpočtem, který by jí umožnil pořádné nákupy nezávisející na momen grantových projektů; a vládu, která by do zblbnutí neopakovala, že je třeba podpořit příro technické obory. Kdyby jediným problémem byl entuziasmus – možná bychom jen přemýšleli o t a směřovat co nejúčelněji. Mgr. Jakub Izdný, student 2. ročníku doktorského programu Historie/Obecné dějiny na ÚSD FF založení člen (po většinu času zasedající ve výboru) Spolku studentů historie FF UK