Jakub Izdný • foto: red. • 27. listopadu 2012

Trochu jiný pohled na studenty od posluchače historie

Reakcí na článek Marie Michlové, který jsme uveřejnili 16. 11., otevíráme diskusi na téma, jak nadšení jsou dnes studenti historie – a nejen oni – pro obor, který si vybrali. Svůj příspěvek nám poslal student 2. ročníku doktorského programu na FF UK Jakub Izdný a redakce jej ponechává v nezkrácené podobě.


Jakub Izdný

Jakub Izdný
Sedíme v naplněné kavárně nedaleko Staroměstského náměstí. Debata má být zaměřena na přípravu akce naší zbožňované i nenáviděné (často týmiž osobami najednou) samosprávy. Diskuse je, jak se říká, plodná, a to přesto, že většina z nás se snaží u přelidněného stolu zároveň se sledováním toku řeči uhájit místečko na desce, kde stojí šálek či půllitr, tu a tam se napít a při tom nasát aspoň trochu čerstvého vzduchu. Přes tuhle divokou atmosféru plnou soustředění si najednou kdosi povšimne pobaveného pohledu, který k nám míří od blízkého stolu.

Společnost tam si nás s úsměvem měří, pak si uvědomí, že i my se díváme opačným směrem. „Vy jste historici?“ ozve se od protějšího stolu hlas, který rozředí trapné ticho (vzhledem k hluku v kavárně spíš iluzorní).

No ano, historici. Bylo by zbytečné se dívat, jestli se někdo z nás zapomněl cestou ze školy převléct „z pracovního“. Uniformu nenosíme. Taky hovor, který se zrovna točil okolo toho, kdo proboha koupí lepicí pásku a lihové fixy nebo kterou značku piva by bylo záhodno objednat, asi neprozradil víc než to, že jsme tlupa vysokoškoláků.

„Jak jste to jako poznali?“ ptá se někdo z nás.

„Tak, poznali. Vypadáte tak,“ odtuší druhá strana. A na otázku „jak?“ už jen pokrčí rameny. Prostě to z nás nějak trčí.

Kdysi a kdesi dávno jsme přišli s teorií, že student historie se postupem času, pokud se do oboru zahryzne, začne podvědomě přizpůsobovat svému badatelskému objektu. V pokročilém stadiu to je nejlépe znát na vyučujících, kterým se studium dějin stalo životním posláním. Středověkáře si člověk může klidně představit jako mnicha shrbeného nad prací – což nemálo našich pedagogů dělá až příliš očividně –, či naopak jako hřmotného chasníka, kterému schází jen bujný oř mezi koleny. V raném novověku se to hemží aristokratickými plnovousy renesančních kavalírů, či naopak pěstěnou bradkou „valdštejnského“ důstojníka. Devatenácté století vyžaduje noblesu (módní či ne) vestičky s drobnou kapsičkou, dvacáté století se hlásí intelektuálním zjevem – brýlemi salonního marxisty amatéra, či naopak několika samozřejmě mladších kolegů s kratičkým ježkem, kteří vypadají přesně jako jimi zkoumaní důstojníci armád studené války.

Když se historici smíchají, musí to být hodně zajímavý pohled. Dlouhé vlasy nadšenců do historického šermu vedle rozcuchaných intelektuálů, kteří jako by vyskočili z románů z 19. století stejně neklidní a občas ovšem prakticky bezradní jako jejich „spřízněné duše“ v minulosti. Tam vidím člověka, který si pěstuje pečlivý knírek a nebudu se ho muset ani ptát, jestli jde o jeho vášeň pro vojenství imperiální doby. A to nemluvím o dámách.

Patrně to z nás tak trochu čpí. Vzpomínám si na jeden školní sraz gymnázia, kde jsem shodou okolností seděl s kolegou z oboru. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že sedíme sami na jednom konci stolu, zatímco zbytek debat se odehrával někde úplně jinde. Matně si vybavuji, že to, k čemu nikdo neměl moc co říct, byla burgundská architektura.

Možná je taky na nás a našich kruzích pod očima znát ten počet nocí, kdy jsme u patřičně inspirativního nápoje řešili otázku vraždy Václava III. nebo prostě to, jak bychom mohli – na místě rakouského důstojnického sboru – rozhodnout bitvu u Hradce ve svůj prospěch. Odpovědí nebylo nikdy málo, o to vášnivěji pak byly jednotlivé názory hájeny. A jak zvláštně si člověk připadá, když ještě před pár minutami se zdánlivě čistou hlavou obviňoval z pekla zplozence Vladislava, trpasličího Lokýtka, že byl jediným, kdo doopravdy profitoval z prolité přemyslovské krve, aniž by se musel bát následků, které smrt mladého krále přinese – to prosím pěkně bez koktání a zbytečného blábolení –, načež vstal a zjistil, že víno, kterým ovlažoval mluvením znavené hlasivky, se mu muselo vrazit do nohou, které jsou v o poznání horší kondici než hlava.

Následky jsou pak o to čitelnější druhý den, kdy se nedostatek spánku projeví v přece jen horším fyzickém rozpoložení. A tady se entuziasmus studenta skutečně ozve. Místo aby slabošsky využil nepovinnosti některých kurzů, vyráží unavený na přednášku, kde sice zaujme polohu ležícího střelce, ale přesto se snaží se zaujetím poslouchat přednášené. Výrobci kofeinových nápojů slaví, nicméně slaví i naše pozornost, která se vrací do formy.

Když tohle všechno převracím v hlavě, říkám si – kde je v tom vlastně polemika, kterou jsem chtěl původně psát. Vždyť je to, jako bych psal úplně o něčem jiném než má drahá kolegyně. Trochu přitroublý fejeton ze studentského života (který se nakonec stejně víc točí okolo knih, testů, zkoušek a diskusí na podstatně nudnější témata, než by se mohlo zdát z předchozího vyprávění). Možná v tom je ten problém – mám pocit, že jsem chodil na úplně jinou školu, než o které se píše v uváděném článku.

Nebudu se tedy hádat. Ani rozporovat, jestli nadšení pro obor lze vyjádřit pomocí důvěrného označení svého zkoumaného objektu přezdívkou. Po jisté době se nadšení pro každé téma obrousí, a v důsledku toho se v kritických chvílích i důstojný mučedník biskup Vojtěch promění v „potížistu a pěkný pako“. Natožpak se pouštět do zkoumání svých vlastních poznámek z přednášek, které mohly v prvním ročníku být ještě barevně podtrhávané a krasopisné, v pátém pak už zcela jistě připomínaly spíš v rychlosti sepsaný nákupní seznam, kde v záhlaví místo výpisků zapisuji pedagogův bonmot, a jen nedostatek talentu mi brání v tom, abych proměnil sešit ve skicář znuděného malíře. Považuji to za běžný jev.

A ve dvanáct hodin myslím na oběd, ne na složení Beranovy vlády. Byť by přede mnou nejlepší kapacita (a že jsem takové na FF UK zažil) rozvíjela strhující okamžiky předválečné politiky a mohla se rozkrájet dojetím. Ocením ten výkon, ocením ho tiše a sám pro sebe – ale po jídle.

Stejně tak si otevřu svůj laptop a projdu e-maily, i když možná přeslechnu půl věty o franských panovnících, a věřte, že kvůli komplikovanému rodokmenu a jménům složených prakticky výhradně ze souhlásek R, G a CH znamená půl věty často krutou ztrátu v probíraném tématu. Napraví to v druhém okně otevřená (anglická) wikipedie, v níž se zájmem ověřuji výklad. Mimochodem, když jsem si tenhle svůj zvyk uvědomil v době, kdy jsem sám měl předstoupit před studenty a pronést přednášku o vzniku státu ve střední Evropě, polilo mě horko a přemýšlel jsem, jestli bych neměl aspoň českou wikipedii předem vyřadit z provozu.

Tak nakonec přece jen polemika. Inu – při pomyšlení na chvíle, kdy jsem se skupinou kolegů šplhal do strmého srázu kopců na Vysočině, abych se pokochal pohledem na dva tři kameny na hromádce, upomínající na kdysi slavný a nedobytný hrad; na chvíle, kdy hádka o bojové taktice husitských hejtmanů překročila míru zdravé kontroverze; na chvíle, kdy mi hlava padala únavou na schůzích našich samosprávných spolků; na chvíle, kdy se v kalném jitru 8. listopadu proti mně na temeni Bílé hory žene můj kolega ozbrojený nebezpečně vyhlížející větévkou a já pomalu chápu, že úloha Jindřicha Šlika není z těch nejvděčnějších...

Při pomyšlení na to všechno mám pocit, že kdyby největším problémem Filozofické fakulty byl entuziasmus studentů... nebavili bychom se o nutnosti (?!) zavádět školné, o mizerných platech akademiků, o zastarávajících (ale přesto poslední dobou vcelku pěkně rekonstruovaných) budovách. Měli bychom kampus na Letné s vlastní lanovkou, který by pojal všechny studenty, kteří se namnožili na oborech; měli bychom obří univerzitní knihovnu s rozpočtem, který by jí umožnil pořádné nákupy nezávisející na momentální úspěšnosti grantových projektů; a vládu, která by do zblbnutí neopakovala, že je třeba podpořit přírodovědné a technické obory. Kdyby jediným problémem byl entuziasmus – možná bychom jen přemýšleli o tom, jak ho krotit a směřovat co nejúčelněji.


Mgr. Jakub Izdný, student 2. ročníku doktorského programu Historie/Obecné dějiny na ÚSD FF UK, od jeho založení člen (po většinu času zasedající ve výboru) Spolku studentů historie FF UK





Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Kontakty

REDAKCE
E-mail: forum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.