Projev profesora Davida Storcha u příležitosti jmenování profesorů dne 25. 6. 20 ****************************************************************************************** * Projev profesora Davida Storcha u příležitosti jmenování profesorů dne 25. 6. 2013 ****************************************************************************************** Vážený pane ministře, Vaše magnificence páni rektoři, milí kolegové, dámy a pánové, situace, v níž se tu dnes scházíme, není obvyklá: alternativní profesorská promoce pro sku definovanou výlučně negativně, tedy tím, že se nezúčastnili předchozí oficiální promoce. P jménem koho zde vlastně mluvím: za akademickou obec, za všechny letos jmenované profesory, menší a nejasně vymezenou skupinu? Nezbývá mi, než mluvit hlavně za sebe a doufat, že moje představy sdílí i někteří z vás. Situace, v níž se nachází naše země, není dobrá. Když jsem před deseti lety pobýval ve Spo moji američtí přátelé se všichni do jednoho styděli za svou politickou reprezentaci, zatím republiky vyvolávalo pochvalnou odezvu. Dnes se za svou politickou reprezentaci stydíme my republika v zahraničí ztratila většinu svého kreditu získaného na začátku devadesátých let příčin, které nemíním rozebírat; podstatnější je, co s tím můžeme dělat. Přes veškerou ske domnívám, že právě univerzity a akademická obec mohou hrát zásadní roli. Univerzity prošly během posledních dvaceti let revolucí, o níž nezúčastněná veřejnost mnoh narostl počet studentů, řádově vzrostla vědecká produkce, takže v řadě oborů jsme se dosta evropskou úroveň, v pár případech i na světovou špičku. Zavedli jsme mezinárodní standardy dříve nevídané věci jako Boloňský proces, nejrůznější evaluace, scientometrie, školy se ot Přes všechny nářky nad stavem našeho školství se úroveň velké části vysokých škol bezespor Rubem tohoto pokroku je ale byrokratizace a komercializace univerzitního provozu a rostouc univerzit se stávají fabriky na studenty. Univerzity přestávají plnit svou společenskou ro center vzdělanosti národa, center svobodné rozpravy o obecných otázkách týkajících se každ měnícím se světě. Není náhodou, že někteří čerstvě jmenovaní profesoři, kteří se zúčastnil „oficiální“ promoce, zdůrazňovali nadšení pro svůj obor zároveň s explicitním nezájmem o š dění ve společnosti a o věci veřejné. Role profesora jakožto intelektuála vyjadřujícího se věcem zjevně už pro většinu profesorů není atraktivní, takže se mimochodem oprávněně nabíz udržování jmenovacího obřadu jakožto státoprávně-ceremoniálního rituálu už opravdu nemá va by měl akademickou hierarchii stvrzovat a legitimovat nejvyšší velmož země? Univerzity se nejsou to žádné svatostánky nejvyšší moudrosti, ale zkrátka maximálně efektivní instituce studenty a vědecké poznatky pro účely dané společnosti. Přestože tento trend je vcelku neoddiskutovatelný, takováto vize univerzity mi připadá při neúplná, a dokonce nebezpečná. Domnívám se, že smyslem univerzity je přece jen něco víc. D souvislosti osobní vzpomínku. Když jsem rok před sametovou revolucí nastoupil na Přírodově Univerzity Karlovy, s úžasem jsem zjistil něco, co nám na základní a střední škole doslova totiž že v mém oboru – biologii – se toho mnohem víc neví, než ví, a že to, co se neví, je mnohem zajímavější než to, co už se ví. Věci, které nám předtím učitelé předkládali jako h hotové ani náhodou. Začínal jsem chápat, že skutečnost je otevřená, věci a ideje nejsou je dány a že záleží jen na nás, co si z toho odneseme. Teprve na univerzitě jsem si uvědomil, nejvyšší arbitr, který by určoval, jak věci jsou a jak mají být. To musíme určit my sami, svobodné rozpravy a svobodného zkoumání světa. Tento vtisk z prvních ročníků studia formoval mou představu univerzity jakožto příležitost příležitosti vytvořit svobodné a kreativní intelektuální klima, kdy spolu lidé mluví, vzáj přesvědčují, hádají se, nerozumí si, ale někam společně směřují. Pohybují se tak v jakési v oblasti, kdy věci nejsou dané předem, důležité aspekty se teprve začínají vyjevovat a vš jinak, než si myslíme. Nejcennější, co si ze studia může kdo odnést, je tak hluboký náhled a otevřenosti věcí. Smyslem univerzity pak není plnit nějakou konkrétní společenskou objed sama společenská objednávka je konstrukt, který v rámci univerzity můžeme, a dokonce máme Smyslem univerzitního fungování je otevírání dosud neotevřeného ve společné rozpravě učite Jen tím se můžeme posouvat za horizont osvědčených mouder a učebnicových pouček, jen tím m požadavkům měnícího se a primárně nesrozumitelného světa. V takové situaci ovšem záleží na tom, jak k věcem budeme přistupovat, na co se budeme táza budeme tázat. Tohoto břemene a této svobody nás nikdo nezbaví, nikdo nám ultimátně neřekne Role nás, univerzitních učitelů, pak nespočívá jen v předávání poznatků a učení dovednoste především ve zprostředkování této otevřenosti vůči světu, tedy uvědomění, že jaký bude svě záleží do podstatné míry na nás samých. Nezáleží přitom na tom, zda jsme zrovna profesory jsem se o zprostředkování této zkušenosti snažil během celé své univerzitní dráhy. Profeso spíš jako závazek, že v tomto usilování je třeba pokračovat a neslevit. Zdálo by se, že úřad a trh všechno postupně pohlcují, takže na podobné věci není při vysok vědeckém provozu prostor a čas. Ale pořád ještě existuje svoboda rozhodnout se, nakolik se nezvratitelným trendům. Nepromarněme šanci udržet univerzitu jako prostor svobodného myšle včetně tázání po smyslu vlastní činnosti, a jako prostor rovnoprávné rozpravy mezi student V době rychle se měnícího světa a společnosti, kdy se staré pravdy a návody na řešení prob rozpadají v prach před našima očima, je to zcela klíčové. Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.