Rodinná tichá pošta o holocaustu. Co nakonec uslyšíme? ****************************************************************************************** * Rodinná tichá pošta o holocaustu. Co nakonec uslyšíme? ****************************************************************************************** Také při každém rodinném setkání posloucháte historky, které se mezi vašimi blízkými předá na generaci? A zkoušeli jste někdy pátrat po tom, jestli jsou vůbec pravdivé? Co když nejs ve skutečnosti bylo všechno trošičku jinak? A co když je to vyprávění o vašich předcích, k holocaust? Právě rodinnému tradování příběhů lidí, jež si prošli hrůzami koncentračních tá věnuje antropoložka Mgr. Zuzana Schreiberová, doktorandka na Fakultě humanitních studií UK fhs.cuni.cz/"] . Sama se tak vydala pátrat i po své vlastní historii, její předci totiž za Terezín, Osvětim, Meuselwitz i pochod smrti. K tématu jejího výzkumu ji inspirovala kniha Můj děda nebyl nácek autorů Haralda Welzera, a Karoline Tschuggnallové, která sleduje kolektivní paměti a kolektivní vzpomínání v němec na druhou světovou válku a připojení se k nacismu. Kniha zaznamenává právě to, jak se příb žili v době druhé světové války, proměňují z pohledu jejich potomků. Téma ji oslovilo i proto, že si ve vlastní rodině ověřila, že ne všechno bylo přesně tak, „Můj děda přežil Osvětim. U nás se vyprávěla historka, že jedinou dobrotu, kterou si mohl táboře dopřát, byl škraloup z mléka posypaný kakaem. Ještě když děda žil, jsem mu vyprávěl povídá. Nevěřil svým uším: ‚Cože, kakao?! Cože, mléko?! V Osvětimi?!‘,“ vzpomínala Zuzana na jeho bezprostřední reakci. Vyprávění o tom, že její děda mohl v táboře občas sníst i ml se stalo součástí rodinné paměti a pomalu u mladších generací deformovalo pohled na to, ja místo ve skutečnosti bylo. Pro svůj výzkum využívá Zuzana Schreiberová archiv Centra vizuální historie Malach [ URL " ufal.mff.cuni.cz/cvhm/"] při Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde je možné vyslechnout de nahrávek vzpomínek těch, kteří přežili holocaust. Tyto příběhy chce pak konfrontovat s vyp potomků. „Existuje řada prací o přenosu traumatu z generace na generaci, řada výzkumů, kte vlivem událostí holocaustu na identitu potomků. Chybí ale práce, která by zkoumala tuto ‚t poštu‘, tedy to, jak se v generacích příběhy těch, kdo přežili holocaust, mění,“ podotkla. Nejprve chce Zuzana Schreiberová metodu vyzkoušet na své vlastní rodině. V centru Malach j dispozici i nahrávka jejího dědečka, popovídat si tak chce o jeho příběhu se svým otcem. „ v rodinách dvojí přístup. Buď se o něm nemluví vůbec, nebo lidé naopak hovoří velmi otevře své trauma. Dědeček hodně jezdil na besedy se studenty, ale ve vlastní rodině o holocaustu podotkla Zuzana Schreiberová a sama si tak díky nahrávce srovnala některé příběhy svého dě si třeba i to, že neměl jako jiní lidé, kteří prošli koncentračními tábory, vytetované čís „Děda byl totiž v jednom z prvních transportů do Osvětimi. Tehdy se lidem ještě čísla nete byli určení rovnou na smrt. V Osvětimi se ale mému dědovi a pradědovi podařilo dostat do s odvezli do tábora Meuselwitz, kde po celou válku dělali mechaniky. To je zachránilo, v Osv dva měsíce. Celý zbytek rodiny, který v Osvětimi zůstal, tam i zahynul,“ vysvětlila. Zuzana Schreiberová je na začátku svého doktorského výzkumu. Teprve před pár měsíci obháji hodnocenou diplomovou práci, v níž se věnovala tomu, jakým způsobem současné pražské židov prezentují dějiny českého židovstva a svého hnutí. Nejen jako antropoložku ji judaismus zajímá už od jejích bakalářských studií, kdy se věnov košer kuchyně a tomu, zda a jak dodržování zásad košer kuchyně ovlivňuje život současných Sama se už několik let jako koníčku věnuje přípravě košer jídel a vůbec vaření. Vede i svů foodblog, kde zájemci najdou recepty třeba i na to, jak si udělat košer sushi nebo svíčkov nevařím tradiční židovskou kuchyni. Košer neznamená, že udělám šoulet. Stačí jen vědět, co používat a jaká další pravidla je potřeba dodržovat, a pak můžete připravit cokoliv, na co usmívala se.