Cyrilometodějství, jeho „život po životě“ a inspirace pro současnost ****************************************************************************************** * Cyrilometodějství, jeho „život po životě“ a inspirace pro současnost ****************************************************************************************** Cyrilometodějství patří k našim nejdéle udržovaným duchovním a současně i národním tradicí bylo, vzhledem k jeho více než tisíciletému trvání, recipováno v průběhu staletí s různou Podle mě jde v našich současných veřejných diskusích o významu cyrilometodějského kultu ve dědictví, které v dějinách i v národní mytologii zanechal, ne tolik o jeho reálný dopad, k předmětem vědeckého diskursu a v interdisciplinárním rozměru. Podle mého názoru se často n ve veřejném prostoru o tradicích a jejich významu pohybují jen v rámci zachycení jejich da aniž by se tolik diskutovalo o jejich reálných podobách. Ve formě onoho druhého života zas společenské kruhy i cyrilometodějství. Jako do pomyslného projekčního plátna totiž do něj historických epochách otiskovaly své představy různé náboženské, ideové i politické směry, k tomu dochází v 19. a 20. století, kdy tradice zažívá svou skutečnou renesanci v kolektiv startuje i její další rozmach. Nezpochybnitelnou úlohu ve výkladu a aktualizaci cyrilometodějské tradice v moderní době s že se jedná o tradici „zakládající“, která se navíc opírá z velké části o legendistický vý absenci širší báze dobových pramenů. Tato tajemná, romantická a současně obtížně uchopitel samozřejmě přímo lákala k různým výkladům. Navíc životní osudy obou bratří, odehrávající s dramatických mocenských i duchovních konstelacích, nabízí velmi silný příběh, který je pln negativních emocí, obsahuje vrcholné okamžiky uznání, slávy, pozemského úspěchu a štěstí, dehonestace, zrady, úkladů a ponížení. Sociální a společenské turbulence moderny přímo provokovaly k novému definování významu od soluňských bratří. Vedle emocionálního duchovního zážitku za účasti mas věřících přispíval katolických festivit postupem doby také k utužování konfesní, politické i národní sounálež a představoval tak podstatný mobilizační faktor v životě – především – české katolické kom který však svými dopady zasahoval i širší segmenty tehdejší společnosti. Jednalo se v podstatě o zpětnou projekci současného stavu do minulosti a hledání velkých o ryze s tím cílem, aby potvrdily momentální cíle současníků, sloužily jako opěrné body minu bude možné budovat aktuální program s cílem mobilizovat pro něj co možná nejširší vrstvy o souvisí i skutečnost, že oslavy, spojené s oběma věrozvěsty, získávaly vedle duchovního ro podtext politický. V praxi to znamenalo, že cyrilometodějské motivy byly využívány jednak konfesních zájmů (tedy zachování vlivu ve školství, boj proti liberalismu a socialismu apo vymezení proti sekularizaci a snahám o vytlačení katolické církve z politického a veřejnéh jednak jako odůvodnění politické spolupráce slovanských národů v habsburské monarchii. Jedním z průvodních znaků moderních výrazů tradice je také velký zájem papežství, které do cyrilometodějství projektuje své představy o posilování vlivu mezi křesťany na východě a p zájem do oblasti, která byla z jeho strany předtím poněkud opomíjena. K upevnění pozice v na národní i nadnárodní úrovni přispěl i fakt, že symbolickým místem a výrazem moderní pod se stal Velehrad, který stál do té doby stranou mimo hlavní moravská centra. Transformoval rychle z ryze poutního místa do organizačního jádra, kde se utvářela katolická spolková st Moravě. Církevní diskurs je navíc ještě obohacen o další rozměr, který souvisí s obecnějšími tende je úsilí o propojení intelektuální a spirituální obnovy uvnitř katolické církve. Koncepci tradice byzantských intelektuálů navíc rozpracovala řada představitelů vědecké, kulturní, a duchovní inteligence, připomněl bych zde A. C. Stojana. Nové interpretace tradice tak př vytvoření nových podob duchovních reflexí, konkrétně unionistického hnutí (první unionisti odehrává v roce 1907), které představuje „předobraz“ ekumenické, duchovní spolupráce mezi Východem a Západem. Základem vzájemné interakce se měla stát především společná duchovní g založená v cyrilometodějské tradici. Intenzivnější vědecké a mezioborové studium cyrilometodějské problematiky a na ní navázaný stalo klíčem, který otevíral další prostory, v nichž se mohly výklady tradice rozvíjet. Cí je navíc ještě obohacen o další rozměr, který souvisí s obecnějšími tendencemi, a tím je ú intelektuální a spirituální obnovy uvnitř katolické církve, které se realizuje jako východ hodnotové i společenské krize. Nepřehlédnutelným milníkem v transformacích tradice je vznik samostatného československého 1918, jehož představitelé se snaží prezentovat v oficiální dikci reminiscence na působení misionářů jako součást společných česko-slovenských dějin a tím pádem hovořit i o českoslo státnosti jako logickém vyústění trendů, které byly položeny již před více než tisíci lety interpretační příběh cyrilometodějské tradice se začal psát po druhé světové válce a zejmé změně související s nástupem komunistického režimu v roce 1948. Tehdejší mocenské poměry p významně i obraz tradice, jež se ocitá v určité rozpolcenosti. Blízkost cyrilometodějství všeslovanské spolupráce je totiž důvodem k pokusu komunistické propagandy učinit konkrétně místo spojené s prokomunistickou kolaborací, primárně z kněžských řad. Poté, co pokusy o i cyrilometodějství pro účely komunistické propagandy skončily neúspěchem, moc mění taktiku počet poutí i jejich účastníků eliminovat, k čemuž využívaly komunistické úřady kumulaci a opatření (mj. rušení domluvených zájezdů), propagandistických akcí a skutečnosti, že zde n vytvářeny odpovídající podmínky pro zázemí poutníků.  Komunistický aparát se od počátku 60 na určitou substituci této tradice, tedy její nahrazení jinými aktivitami, především se vz institucí, jako byly archeologické památníky, které měly přispět ke snížení návštěvnosti n a především samotného poutního místa Velehradu, který se však navzdory tomu stával centrem mobilizací věřících v podobě náboženských poutí nebo církevně-politických aktivit. Charakteristickým rysem komunistické periody je podle mého soudu i virtuální souboj o inte výklad národních tradic, který se odehrává rovněž v 70. a 80. letech. Režim se snaží jedna svou pozici odkazy na relevantní historické mezníky, jednak udělovat historickým událostem rozlišovací kritéria, zejména podle míry pokrokovosti, od níž bylo podle režimních ideolog cestu k nastolení nových společenských pořádků, tedy poválečného mocenského nástupu komuni cyrilometodějské misie se komunistický výklad snažil dát konstruktům tradice nové obsahy, sebe účelově absorbovaly i některé předchozí názory, aby  ji líčil především jako kulturní podbarvenou navíc silně nacionálně jako prostředek proti pronikání germánských vlivů a jak dalších příkladů česko-německých antagonismů. Důležitou část cyrilometodějského příběhu ve 20. století však napsal i papež Jan Pavel II. roky po nástupu pontifikátu – v roce 1980 – prohlásil oba věrozvěsty za spolupatrony Evrop tak potřebu duchovního obohacování mezi oběma částmi rozděleného starého kontinentu, k čem přispívalo i dílo teologa, pozdějšího kardinála Tomáše Špidlíka. K posílení významu cyrilo na celocírkevní úrovni přispělo i vydání encykliky Slavorum Apostoli, datované 2. června 1 od zdůrazňování pouhého kulturního přínosu však papež ve svých kázáních a dokumentech, vyd příležitosti, vyzdvihoval zásluhy sv. Konstantina a Metoděje na evangelizaci a jejich neza při organizaci slovanské církevní správy a posílení duchovní pospolitosti. Na základě četb dokumentů můžeme říci, že Jan Pavel II. viděl cyrilometodějskou tradici prizmatem změny Ev základě přihlášení se k trvale platným hodnotám, vycházejícím z křesťanské víry. Stejně ja jednu z významných postav v osobě arcibiskupa Stojana, tak pro druhou polovinu 20. století pro rozšíření povědomí teolog Tomáš Špidlík, který dlouhodobým studiem mohl vtisknout i no cyrilometodějské úctě. Jeden z nejvýznamnějších střetů o interpretaci cyrilometodějského dědictví se odehrál v ro se připomínalo 1 100 let od smrti sv. Metoděje. Více než stotisícový zástup poutníků přije na náboženskou pouť, nikoli na mírovou slavnost, jak byla prezentována v oficiálním propag diskursu, a bohoslužba získala podobu spontánní manifestace, prvního velkého vystoupení v duchu od srpnových demonstrací v roce 1969. Na Velehradě se ukázala nezlomená tvář církve, skoro čtyři desetiletí drcení mlýnem ateistické moci (i když jak se ukázalo po roce 1989, o určitou vnější fasádu, která neukazovala logicky na hlubší problémy, které pak vystoupil návratu demokratických poměrů). Tato zkušenost položila základ celé řadě konfesních aktivi přesahovaly i do veřejné sféry. Euforický zážitek svobody v moři komunistické nesvobody to předpoklady pro vznik celé řady duchovních aktivit, na nichž se podílela různá společenstv církve. Tato činnost však na rozdíl od minulosti, kdy církevní a občanský disent vedle seb více méně paralelně, směřovala k výraznějšímu posílení vzájemné spolupráce a protirežimní se začala prostupovat. A vytváření stále širších kruhů vzájemné spolupráce a přesahů mezi světem sekulárních iniciativ a kultury přispělo ke zbourání komunistické moci, byť její pá souběžným působením mnoha soustředěných sil a momentálních politických a společenských kon se však podíváme na tento problém s obecnějším nadhledem, impuls ke sbližování křesťanskéh ateisty a agnostiky, jak se odehrál po „Velehradu 1985“, je nepochybně jeden ze smyslů ini národů. Symbolický začátek nové postkomunistické epochy pak představuje konečně realizovaná návště papeže na Velehradě 22. dubna 1990. Dovolil bych si svůj příspěvek zakončit právě jeho slo ukotvují národní význam tradice do evropských souvislostí: „Nárožní kámen evropské jednoty zde na Velehradě. Nejen na Monte Cassino, odkud sv. Benedikt budoval Evropu latinskou. Tak Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantsk obrovské vklady, obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou E i současnou. I v současné době cyrilometodějská idea neztratila své přesahy a aktuální výz moderních historických reflexích najdeme jistý předobraz snah o zachování skupinových, reg částečně národně specifických identit. Zdá se, že se česká společnost (ovšem bezpochyby nejen ona) ocitá v bludném kruhu neporozu skutečných či domnělých příkopů, rozdělujících ji mentálně, sociálně, politicky, instituci generačně. Letošní cyrilometodějské výročí lze podle mého soudu vnímat rovněž jako příleži naší společnosti obecnější zájem, který pomáhá občany i instituce spojovat, ne rozdělovat k tomu, jak upevnit sounáležitost, tak jak nám to ostatně připomíná dialogický charakter c tradice.