doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. • 9. prosince 2013

Cyrilometodějství, jeho „život po životě“ a inspirace pro současnost

Cyrilometodějství patří k našim nejdéle udržovaným duchovním a současně i národním tradicím, přestože bylo, vzhledem k jeho více než tisíciletému trvání, recipováno v průběhu staletí s různou intenzitou. Podle mě jde v našich současných veřejných diskusích o významu cyrilometodějského kultu ve velké míře o dědictví, které v dějinách i v národní mytologii zanechal, ne tolik o jeho reálný dopad, který je především předmětem vědeckého diskursu a v interdisciplinárním rozměru. Podle mého názoru se často naše diskuse ve veřejném prostoru o tradicích a jejich významu pohybují jen v rámci zachycení jejich dalšího života, aniž by se tolik diskutovalo o jejich reálných podobách. Ve formě onoho druhého života zasahuje širší společenské kruhy i cyrilometodějství. Jako do pomyslného projekčního plátna totiž do něj v jednotlivých historických epochách otiskovaly své představy různé náboženské, ideové i politické směry, přičemž nejvíce k tomu dochází v 19. a 20. století, kdy tradice zažívá svou skutečnou renesanci v kolektivní paměti, a tím startuje i její další rozmach.

Nezpochybnitelnou úlohu ve výkladu a aktualizaci cyrilometodějské tradice v moderní době sehrává okolnost, že se jedná o tradici „zakládající“, která se navíc opírá z velké části o legendistický výklad a logickou absenci širší báze dobových pramenů. Tato tajemná, romantická a současně obtížně uchopitelná minulost samozřejmě přímo lákala k různým výkladům. Navíc životní osudy obou bratří, odehrávající se v tehdejších dramatických mocenských i duchovních konstelacích, nabízí velmi silný příběh, který je plný pozitivních i negativních emocí, obsahuje vrcholné okamžiky uznání, slávy, pozemského úspěchu a štěstí, ale i okamžiky dehonestace, zrady, úkladů a ponížení.

Sociální a společenské turbulence moderny přímo provokovaly k novému definování významu odkazu obou soluňských bratří. Vedle emocionálního duchovního zážitku za účasti mas věřících přispíval tento druh katolických festivit postupem doby také k utužování konfesní, politické i národní sounáležitosti věřících a představoval tak podstatný mobilizační faktor v životě – především – české katolické komunity na Moravě, který však svými dopady zasahoval i širší segmenty tehdejší společnosti.

Jednalo se v podstatě o zpětnou projekci současného stavu do minulosti a hledání velkých okamžiků dějin ryze s tím cílem, aby potvrdily momentální cíle současníků, sloužily jako opěrné body minulosti, na nichž bude možné budovat aktuální program s cílem mobilizovat pro něj co možná nejširší vrstvy občanů. S tím však souvisí i skutečnost, že oslavy, spojené s oběma věrozvěsty, získávaly vedle duchovního rozměru také silný podtext politický. V praxi to znamenalo, že cyrilometodějské motivy byly využívány jednak při obhajobě konfesních zájmů (tedy zachování vlivu ve školství, boj proti liberalismu a socialismu apod.) a k ostrému vymezení proti sekularizaci a snahám o vytlačení katolické církve z politického a veřejného prostoru, jednak jako odůvodnění politické spolupráce slovanských národů v habsburské monarchii.

Jedním z průvodních znaků moderních výrazů tradice je také velký zájem papežství, které do cyrilometodějství projektuje své představy o posilování vlivu mezi křesťany na východě a přesunuje tak zájem do oblasti, která byla z jeho strany předtím poněkud opomíjena. K upevnění pozice v kolektivní paměti na národní i nadnárodní úrovni přispěl i fakt, že symbolickým místem a výrazem moderní podoby tradice se stal Velehrad, který stál do té doby stranou mimo hlavní moravská centra. Transformoval se však velmi rychle z ryze poutního místa do organizačního jádra, kde se utvářela katolická spolková struktura na Moravě.

Církevní diskurs je navíc ještě obohacen o další rozměr, který souvisí s obecnějšími tendencemi, a tím je úsilí o propojení intelektuální a spirituální obnovy uvnitř katolické církve. Koncepci nového uchopení tradice byzantských intelektuálů navíc rozpracovala řada představitelů vědecké, kulturní, umělecké a duchovní inteligence, připomněl bych zde A. C. Stojana. Nové interpretace tradice tak přispěly i k vytvoření nových podob duchovních reflexí, konkrétně unionistického hnutí (první unionistický sjezd se odehrává v roce 1907), které představuje „předobraz“ ekumenické, duchovní spolupráce mezi křesťanským Východem a Západem. Základem vzájemné interakce se měla stát především společná duchovní genealogie, založená v cyrilometodějské tradici.

Intenzivnější vědecké a mezioborové studium cyrilometodějské problematiky a na ní navázaných témat se stalo klíčem, který otevíral další prostory, v nichž se mohly výklady tradice rozvíjet. Církevní diskurs je navíc ještě obohacen o další rozměr, který souvisí s obecnějšími tendencemi, a tím je úsilí o propojení intelektuální a spirituální obnovy uvnitř katolické církve, které se realizuje jako východisko z poválečné hodnotové i společenské krize.

Nepřehlédnutelným milníkem v transformacích tradice je vznik samostatného československého státu v roce 1918, jehož představitelé se snaží prezentovat v oficiální dikci reminiscence na působení slovanských misionářů jako součást společných česko-slovenských dějin a tím pádem hovořit i o československé státnosti jako logickém vyústění trendů, které byly položeny již před více než tisíci lety. Další interpretační příběh cyrilometodějské tradice se začal psát po druhé světové válce a zejména po mocenské změně související s nástupem komunistického režimu v roce 1948. Tehdejší mocenské poměry pak formovaly významně i obraz tradice, jež se ocitá v určité rozpolcenosti. Blízkost cyrilometodějství k ideálům všeslovanské spolupráce je totiž důvodem k pokusu komunistické propagandy učinit konkrétně z Velehradu místo spojené s prokomunistickou kolaborací, primárně z kněžských řad. Poté, co pokusy o instrumentalizaci cyrilometodějství pro účely komunistické propagandy skončily neúspěchem, moc mění taktiku a snaží se počet poutí i jejich účastníků eliminovat, k čemuž využívaly komunistické úřady kumulaci administrativních opatření (mj. rušení domluvených zájezdů), propagandistických akcí a skutečnosti, že zde nebyly záměrně vytvářeny odpovídající podmínky pro zázemí poutníků.  Komunistický aparát se od počátku 60. let soustředil na určitou substituci této tradice, tedy její nahrazení jinými aktivitami, především se vznikem nových institucí, jako byly archeologické památníky, které měly přispět ke snížení návštěvnosti náboženských akcí a především samotného poutního místa Velehradu, který se však navzdory tomu stával centrem spontánních mobilizací věřících v podobě náboženských poutí nebo církevně-politických aktivit.

Charakteristickým rysem komunistické periody je podle mého soudu i virtuální souboj o interpretaci dějin i výklad národních tradic, který se odehrává rovněž v 70. a 80. letech. Režim se snaží jednak legitimizovat svou pozici odkazy na relevantní historické mezníky, jednak udělovat historickým událostem správná rozlišovací kritéria, zejména podle míry pokrokovosti, od níž bylo podle režimních ideologů možné odvozovat cestu k nastolení nových společenských pořádků, tedy poválečného mocenského nástupu komunismu. V případě cyrilometodějské misie se komunistický výklad snažil dát konstruktům tradice nové obsahy, které však do sebe účelově absorbovaly i některé předchozí názory, aby  ji líčil především jako kulturní záležitost, podbarvenou navíc silně nacionálně jako prostředek proti pronikání germánských vlivů a jako jeden z mnoha dalších příkladů česko-německých antagonismů.

Důležitou část cyrilometodějského příběhu ve 20. století však napsal i papež Jan Pavel II., který dva roky po nástupu pontifikátu – v roce 1980 – prohlásil oba věrozvěsty za spolupatrony Evropy a vyjádřil tak potřebu duchovního obohacování mezi oběma částmi rozděleného starého kontinentu, k čemuž bezpochyby přispívalo i dílo teologa, pozdějšího kardinála Tomáše Špidlíka. K posílení významu cyrilometodějství na celocírkevní úrovni přispělo i vydání encykliky Slavorum Apostoli, datované 2. června 1985. Na rozdíl od zdůrazňování pouhého kulturního přínosu však papež ve svých kázáních a dokumentech, vydaných k této příležitosti, vyzdvihoval zásluhy sv. Konstantina a Metoděje na evangelizaci a jejich nezastupitelnou roli při organizaci slovanské církevní správy a posílení duchovní pospolitosti. Na základě četby tehdejších dokumentů můžeme říci, že Jan Pavel II. viděl cyrilometodějskou tradici prizmatem změny Evropy na základě přihlášení se k trvale platným hodnotám, vycházejícím z křesťanské víry. Stejně jako jsem zmínil jednu z významných postav v osobě arcibiskupa Stojana, tak pro druhou polovinu 20. století je synonymem pro rozšíření povědomí teolog Tomáš Špidlík, který dlouhodobým studiem mohl vtisknout i nové fasety cyrilometodějské úctě.

Jeden z nejvýznamnějších střetů o interpretaci cyrilometodějského dědictví se odehrál v roce 1985, kdy se připomínalo 1 100 let od smrti sv. Metoděje. Více než stotisícový zástup poutníků přijel skutečně na náboženskou pouť, nikoli na mírovou slavnost, jak byla prezentována v oficiálním propagandistickém diskursu, a bohoslužba získala podobu spontánní manifestace, prvního velkého vystoupení v protirežimním duchu od srpnových demonstrací v roce 1969. Na Velehradě se ukázala nezlomená tvář církve, odolávající po skoro čtyři desetiletí drcení mlýnem ateistické moci (i když jak se ukázalo po roce 1989, jednalo se jen o určitou vnější fasádu, která neukazovala logicky na hlubší problémy, které pak vystoupily do popředí po návratu demokratických poměrů). Tato zkušenost položila základ celé řadě konfesních aktivit, které však přesahovaly i do veřejné sféry. Euforický zážitek svobody v moři komunistické nesvobody totiž vytvořil předpoklady pro vznik celé řady duchovních aktivit, na nichž se podílela různá společenství neoficiální církve. Tato činnost však na rozdíl od minulosti, kdy církevní a občanský disent vedle sebe koexistoval více méně paralelně, směřovala k výraznějšímu posílení vzájemné spolupráce a protirežimní vystoupení se začala prostupovat. A vytváření stále širších kruhů vzájemné spolupráce a přesahů mezi světem víry a světem sekulárních iniciativ a kultury přispělo ke zbourání komunistické moci, byť její pád byl samozřejmě souběžným působením mnoha soustředěných sil a momentálních politických a společenských konstelací. Pokud se však podíváme na tento problém s obecnějším nadhledem, impuls ke sbližování křesťanského prostředí s ateisty a agnostiky, jak se odehrál po „Velehradu 1985“, je nepochybně jeden ze smyslů iniciativy nádvoří národů.

Symbolický začátek nové postkomunistické epochy pak představuje konečně realizovaná návštěva slovanského papeže na Velehradě 22. dubna 1990. Dovolil bych si svůj příspěvek zakončit právě jeho slovy, která ukotvují národní význam tradice do evropských souvislostí: „Nárožní kámen evropské jednoty nalézáme také zde na Velehradě. Nejen na Monte Cassino, odkud sv. Benedikt budoval Evropu latinskou. Také zde – na Velehradě, kde soluňští bratři natrvalo vštípili do dějin Evropy tradici řeckou a byzantskou. Ty dva obrovské vklady, obě tradice, byť jsou odlišné, patří k sobě. Společně tvoří křesťanskou Evropu – někdejší i současnou. I v současné době cyrilometodějská idea neztratila své přesahy a aktuální význam. V jejích moderních historických reflexích najdeme jistý předobraz snah o zachování skupinových, regionálních a částečně národně specifických identit.

Zdá se, že se česká společnost (ovšem bezpochyby nejen ona) ocitá v bludném kruhu neporozumění, vytváření skutečných či domnělých příkopů, rozdělujících ji mentálně, sociálně, politicky, institucionálně nebo generačně. Letošní cyrilometodějské výročí lze podle mého soudu vnímat rovněž jako příležitost hledat v naší společnosti obecnější zájem, který pomáhá občany i instituce spojovat, ne rozdělovat a vytvářet cesty k tomu, jak upevnit sounáležitost, tak jak nám to ostatně připomíná dialogický charakter cyrilometodějské tradice.





Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Kontakty

REDAKCE
E-mail: forum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.