Bohumil Hrabal a Univerzita Karlova ****************************************************************************************** * Bohumil Hrabal a Univerzita Karlova ****************************************************************************************** Sté výročí narození Bohumila Hrabala je bezesporu významnou kulturní událostí letošního ro konference, přednášky, filmové projekce apod. se nekonají jen v České republice, ale také středoevropských zemích, kde autora přijali za svého. K výročí se může právem přihlásit i Karlova – Hrabal patří mezi její nejvýznamnější absolventy, i když svou proslulost získal oboru, než který na UK vystudoval. ****************************************************************************************** * Akademický slib vykonán: vysokoškolský student ****************************************************************************************** „Propadl jsem v primě gymnasia v Brně, šest nedostatečných a zákonné mravy, propadal jsem reálce vždy o pololetí, abych totálně propadl v kvartě, v septimě jsem měl zákonné mravy a nevalný. Teprve na vysoké škole Karlovy university jsem se chytil a studoval výborně, ale ty mravy...“ (Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny, 1973) Se studiem Bohumila Hrabala na právnické fakultě to ve skutečnosti nebylo tak růžové, jak líčil. Faktem ale je, že se chronický repetent výrazně polepšil. Na Právnickou fakultu Uni nastoupil v zimním semestru 1935/36. Čekaly jej čtyři roky studia, které bylo svou formou závazné a identické pro všechny studenty fakulty. V prvních třech semestrech tak Hrabal po výhradně přednášky s historicko-právní tematikou, od letního semestru 1936/37 přednášky z oborů a v posledních třech semestrech výklady z oborů státoprávních. Získání právnické kva spočívalo ve složení tří státních zkoušek ze zmíněných tří bloků studia. Zatímco historick ukončil Hrabal již v únoru 1937 (výsledná známka dobře), judiciální a státoprávní uzavřel říjnu a listopadu 1945 (dobře a dostatečně). V té době již skládal rigorózní zkoušky, aby práv. Judiciální zkoušky úspěšně ukončil v říjnu 1945, státoprávní v únoru 1946 a historic dvou neúspěšných předválečných pokusech) v březnu téhož roku. Výsledná známka byla ve všec dostatečně. Dne 22. března 1946 pak získal na slavnostní promoci diplom doktora práv. Vzpomínky na vysokoškolská studia ale Hrabal ve svých textech příliš nerozváděl. Ke klíčov listopadových událostí roku 1939 se vrátil přesně po padesáti letech v textu Listopadový u Bohumila Hrabala oficiálně skončilo v letním semestru 1938/39, potom jej sice ještě měly č zkoušky, nebyl ale již řádným studentem. Hlavně proto jistě nesdílel osud svých vesměs mla koncentrační tábor Sachsenhausen. ****************************************************************************************** * Akademici a kanálpucři – kontakty s akademickou obcí ****************************************************************************************** Jeden z důvodů, proč Bohumil Hrabal začal studovat práva, představoval jistě vzor Bohuslav – brněnského advokáta, absolventa pražské právnické fakulty, ale především známého vydavat prvorepublikových společenských a kulturních časopisů. Narozdíl od strýce, v jehož životě obor s oblíbenými zájmy alespoň částečně prolínal, se Bohumil Hrabal o něco podobného ani doktorátu nesnažil. Svými texty si Hrabal od počátku 60. let rychle získal přízeň kritiky i široké čtenářské o studentů a zaměstnanců UK. Někteří z nich Hrabala po léta potkávali i v různých stolních s mj. v legendární hospodě U Zlatého tygra nebo v Krušovické pivnici v Dlouhé ulici (tzv. Br normalizace představuje zlom, který vychýlil z trasy Hrabalovu dosavadní krátkou oslnivou V době, kdy sám sebe označoval za „spisovatele v likvidaci“, vytvořil v Příliš hlučné samo nejpůsobivějších obrazů kulturních barbarství 20. století. „Nejraději jsem chodil za klukama do sklepa s ústředním topením, kde prací jako psi u boud univerzitně vzdělaní lidé, kteří při své práci psali historii svého věku, takové sociologi tady ve sklepích jsem se dozvěděl, jak čtvrtý stav se vylidnil, jak dělníci zespoda šli do zase univerzitně vzdělaní pracují jako dělníci. Nejraději jsem ale kamarádil s kanálpucram tam pracovali a přitom psali knihu o kloakách a kanálech, které procházejí a křižují pod c [...].“ (Příliš hlučná samota, 1976) Příslušníci akademické obce, s nimiž se spisovatel v době normalizace stýkal, byli z převá trpění na svých místech nebo zahnaní do jiných povolání. To je i případ prof. Jaroslava Kl Filozofické fakulty UK v období pražského jara a autora prvního pokusu o velkou Hrabalovu nebo filosofa prof. Ivo Tretery, autora nejobsáhlejšího vzpomínkového textu, který byl zat akademického prostředí o Hrabalovi napsán.