Sociální antropolog Luděk Brož zasvětil svůj vědecký život Altajské republice ****************************************************************************************** * Sociální antropolog Luděk Brož zasvětil svůj vědecký život Altajské republice ****************************************************************************************** Do Republiky Altaj, země uprostřed Sibiře s divokou přírodou a svéráznými obyvateli, se vy náhodou jako turista. Genius loci a místní kultura ho natolik očarovaly, že Mgr. Luděk Bro Ph.D., posléze zanechal studia chemie a stal se sociálním antropologem. Altaj zůstala jeho vědeckou i osobní vášní. Nyní se jí zabývá i v rámci svého postdoktorandského výzkumu, kte Fakultě humanitních studií UK. Vedle toho působí také v Etnologickém ústavu AV ČR a pro So nakladatelství rediguje ediční řadu popularizační antropologické literatury. Můžete představit téma vašeho vědeckého zájmu? Dlouhodobě pracuji v Republice Altaj, která je subjektem Ruské federace, v místech, kde Ru s Kazachstánem, Čínou a Mongolskem. Tento region je zajímavý mimo jiné proto, že tam arche čtyřicátých letech dvacátého století objevili v permafrostu zakonzervované hrobky s asi 25 velmi dobře zachovanými mumiemi i různými dalšími organickými materiály, jako jsou dřevo, oblečení. Spolu s velkou kolekcí v hrobkách uložených zlatých předmětů jsou dnes tyto nále Ermitáže. Našli se dokonce i koně, kteří byli obětováni při pohřbívání. Podle pamětníků je vykopávek částečně sežrali vesničtí psi. Na začátku devadesátých let ve stejné oblasti jen kilometrů dál vykopali archeologové z Novosibirska další hrobky stejné kultury. Připadalo proč se v tak významné archeologické lokalitě neprovádí žádný velký výzkum. Místní lidé, s byl v kontaktu, archeologům nemohli přijít na jméno. A archeologové mi zase říkali, že v o pracovat, protože se bojí o život. Obyvatelstvo je prý klacky vyhání pryč. Republika navíc které velmi oklešťovaly možnosti archeologického výzkumu, a některé části země pro něj zne úplně. Mě zajímalo proč, čímž jsem se dostal k tématu, kterým se dlouhodobě zabývám, a tím místní percepce archeologie a její příčiny. Proč Altajcům vadí archeologický výzkum? Místní lidé mají svoje specifické zvyky a představy o pohřbívání. Altajci většinou chodí k pohřeb, případně po sedmi až devíti dnech po pohřbu, pak po roce, tím pro ně záležitost ko navíc na hřbitovech pohřbíváni jeden za druhým podle toho, jak umírají, takže tam nenajdet hrobky. Hrob zkrátka není z jejich pohledu místo, kam máte pravidelně docházet a vzpomínat Altajci říkají, že manipulacemi s hroby, včetně těch starých, o které se zajímají archeolo dostat ven nebezpečné síly. Životně důležitou součástí každého člověka je podle nich určit entita, v altajštině se pro ni používá slovo süne, což většinou překládám jako „duše-dvojn když člověk přijde, zůstane nekompletní a pomalu směřuje k zániku. Ztratit süne může člově způsoby, třeba tak, že mu ji někdo či něco sebere. A právě toho se lidé obávají v souvislo klidu mrtvých. Vnímají situaci tak, že archeologové přijedou, udělají svou práci, dostanou a zase odjedou. Negativní důsledky jejich činnosti však odnesou místní. Vše se přitom odehrává v klimatu, kdy se altajští intelektuálové a vůbec celá místní komun zhruba dvacet let obrací k historii jako k určité legitimizaci přežití a budoucnosti vlast Archeologie v tom paradoxně hraje takovou schizofrenní roli. Když chcete vysledovat dějiny která zřejmě až do zhruba 17. století v podstatě nebyla písemná, archeologické prameny jso zásadním zdrojem pro představu o národní identitě. Místní intelektuálové tak na jednu stra archeologických objevů, aby ukázali, jak byli obyvatelé Altaje před dvěma tisíci lety sofi druhou stranu, když se nechtějí odcizit obyvatelům odlehlých, rurálních okresů, musejí str reflektovat, což se děje skrze koncepty, jako je ochrana kulturního dědictví. Spoustě lidí, se kterými pracuji, ovšem nejde o abstraktní kulturní dědictví, ale o to, že tím, že vedle jejich vesnice vykopává hroby. Nemalá část Altajců tak dávala za vinu archeo silné zemětřesení v roce 2003. Jak přijímají místní vás? Na Altaji jsem byl několikrát během studií. Opravdový začátek mého vztahu k tomuto místu s léta 1998, kdy jsem tam tři měsíce pobýval. Tehdy to bylo mimořádně špatné období, protože o tři sta procent, místní neměli peníze vůbec na nic, nevěděli, čím nakrmí svoje děti. Do já s představou, že za jídlo budu pracovat a sbírat data pro svůj výzkum. V této situaci j jak se zachovat. Snažil jsem se prostě pracovat a málo jíst (smích). Pracoval jsem v lese, postavili celý dům a pak jsem pomáhal s chystáním sena na zimu. Kosení mi po práci v lese velmi jednoduché (smích). Tím, že jsem se v tomto těžkém období zapojil do běžného života jsem nejen kontakty, ale i určitý kredit, ze kterého těžím dodnes. V letech 2004 až 2005 j z vesnic žil celý rok, nasbíral jsem data na disertaci a konečně jsem se naučil o něco lép je zásadní, protože výzkum de facto bilingvní populace předpokládá zvládnutí obou jazyků, altajštiny. Doktorát jste získal na Cambridge, jak obtížné bylo dostat se na tuto prestižní školu? Vlastně ani moc ne, možná je to paradoxně jednodušší než vystudovat na některé jiné méně p škole v Británii, protože na Cambridge jsou schopní vám pomoci i s financováním studia. Kd chtít, pomůžou vám najít různé fondy. Stačí tedy projít přijímacím řízením. Je třeba k tom v době, kdy jsem se o studium ucházel, nebyla ještě Česká republika členem Evropské unie, tehdy pro Čechy mnohonásobně vyšší než teď. A proč chtěli právě vás? Našel jsem si svou budoucí školitelku profesorku Caroline Humphrey. Ona byla jednou z prvn ze Západu, která se do těchto sibiřských oblastí dostala ještě v dobách Sovětského svazu a velkou monografii. Nesmírně mě její práce ovlivnila a ona se také postarala o to, aby se p studium na Cambridge našly. Po absolvování doktorského studia jste přesídlil do Německa, kde jste pracoval v Institutu vás přilákalo za vědou právě do Německa? Chtěl jsem vedle studijních zkušeností sbírat také ty pracovní. Na Institutu Maxe Plancka volná pozice, byla to dobrá příležitost. Přijal jsem ji se všemi plusy i minusy, které se Musel jsem pracovat na společných projektech, takže to trochu upozadilo můj vlastní výzkum jsem se spousty nových věcí a nasbíral jsem materiál, který bude stačit možná i na další k ale musím dopsat tu první (smích). Získání postdoktorandského grantu od Grantové agentury umožnilo vrátit se k původnímu tématu mého vědeckého zájmu. Mimo vlastní monografie teď př antropology ze zahraničí komparativní studii o sebevraždě. Toto téma bylo v antropologii l zanedbávané. V Altajské republice jsem se mu přitom nemohl vyhnout, protože sebevražednost opravdu velmi vysoká a podle mnohých mých informátorů, se kterými při výzkumech pracuji, z může i archeologie.