Projev rektora UK Tomáše Zimy před slavnostním koncertem ve Velké aule Karolina ****************************************************************************************** * Projev rektora UK Tomáše Zimy před slavnostním koncertem ve Velké aule Karolina ****************************************************************************************** Vážené dámy, vážení pánové, sešli jsme se dnes ve Velké aule staroslavného Karolina, v těchto slavnostních prostorách, společně připomněli události, k nimž došlo před pětasedmdesáti a před pětadvaceti lety. My přítomní dobře vědí, jak velký význam pro nás obě události, na něž dnes vzpomínáme, mají, spolu souvisejí, byť jsou od sebe vzdálené dlouhých padesát let. V obou případech, v listo listopadu 1989, šlo totiž o to nejcennější, oč lidé v někdejším Protektorátu Čechy a Morav prvorepublikovém a o půl století později v komunistickém Československu usilovali, tj. o s onu svobodu, o kterou je připravili vůdci dvou krutých totalitních režimů a nemilosrdní vy vůle. O onu svobodu, o niž jde vlastně vždycky na prvním místě, o svobodu, jež je neodmysl rozvojem každé společnosti a každého státu. Vraťme se nejprve do vzdálenější historie. Je, myslím, zcela příznačné, že represe německý proti obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava, jejichž první vrchol přišel právě 17. listop směřovaly proti vysokoškolským studentům a jejich učitelům. Představitelé okupačního režim počátku, od jara téhož roku, velmi dobře věděli, že s loajalitou mladých lidí, studentů če nemohou ve svých plánech počítat, což potvrdila i jejich účast na protiněmecké demonstraci československého státního svátku 28. října 1939. Brutální zásah okupantů proti demonstrují skončil vážným zraněním jednoho z nich, studenta lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jana počátku dalších dramatických událostí. Opletalova smrt, jeho pohřeb, následné nepokoje, ji desítky tisíc lidí, proto 17. listopadu přivedly německé úřady k osudovému rozhodnutí uzav školy, zatknout a popravit devět studentů a internovat více než tisícovku dalších v koncen Sachsenhausen-Oranienburg. Mnozí z nich strádání, jemuž zde byli vystaveni, nepřežili. Pob na celém světě, jež bezprostředně následovalo, a aktivita Ústředního svazu československéh i československé exilové vlády v Londýně pak vyústily v tzv. „Prohlášení spojeneckých stud listopadu“, které v roce 1941 vyhlásilo tento den Mezinárodním dnem studenstva. O padesát let později, v době, kdy již fakticky probíhal, řečeno s českým historikem Karle pověstný „útěk od praporů“, tj. v době, kdy se již hroutily komunistické režimy ve střední Evropě, 17. listopadu 1989, vyšli studenti pražských vysokých škol do ulic znovu. Jak demo prvotním cílem bylo připomenout si oběti nacismu před padesáti lety a na níž s ohledem na i v okolních státech zazněla rovněž kritická slova na adresu vládnoucího režimu, skončila, víme. Víme i to, že se tato demonstrace, přesněji řečeno její násilné rozehnání, stala imp sametové revoluci, k pádu komunismu v Československu, k volbě Václava Havla hlavou státu a demokratického režimu v naší zemi. Obě události, jež si dnes připomínáme, mají mnoho společného. V obou případech totiž předs represivní státní moci zaútočili proti těm, v nichž spatřovali největší nebezpečí – proti vysokých škol, tj. proti intelektuální elitě národa, jinými slovy řečeno proti těm, jimž b okolností vlastní svobodné myšlení, svobodná argumentace, svobodné rozhodování a touha po nezbytné, naprosto nepostradatelné podmínce rozvoje společnosti. Když jsem si koncipoval svůj dnešní projev, rozhodl jsem se, že budu hovořit nejen o histo je pro nás důležitá, ale i v obecnější rovině, a sice o roli univerzit v dnešním světě. O nezastupitelná, protože všechny univerzity, nejen Univerzita Karlova a nejen univerzity a České republice, ale univerzity na celém světě vnímám jako bašty svobody, jako místa svobo výzkumu a svobodného vyjadřování se ke všem aktuálním problémům své doby. Na srdci mi leží zejména tzv. třetí role univerzit, kterou pokládám za nesmírně důležitou. v přelomovém čase. Jistoty včerejška neplatí, svět kolem nás se mění rychleji, nežli stačí Země, v nichž vládne demokracie, tj. země, ke kterým Česká republika navzdory všem problém se složitě vyrovnává, nezpochybnitelně patří, jsou v dnešním světě v menšině. Dokonce i v státy, jejichž zařazení mezi bezvýhradně demokratické režimy je přinejmenším problematické případech i nemožné. Bohužel i v evropských zemích, nepříliš vzdálených od České republiky hodnot svobody a demokracie nese i dnes rizika, jež jsou v naší zemi již čtvrt století nez politické perzekuce, včetně zatýkání a věznění a s tím související ztráta občanských práv. Akademická obec včetně vedení naší univerzity si je této skutečnosti velmi dobře vědoma. P sdílí slova, jež v tomto sále v letošním roce zazněla například z úst generálního tajemník spojených národů, pana Pan Ki-muna, anebo prezidenta Spolkové republiky Německo, pana Joac Vytvoření Stipendia Václava Havla, určeného těm zahraničním studentům i osobám, jimž repre „totalitních, autoritářských a nesvobodných režimů kdekoli na světě ztěžuje nebo přímo zne tj. těm mladým lidem, jimž byla možnost studia „nelegitimně odepřena“ a kteří jsou „dlouho tlaku a represím nebo musí čelit šikaně ze strany státu a úřadů“, vypovídá podle mého názo hrdý na to, že se naše alma mater udělováním tohoto stipendia řadí k těm světovým univerzi srdci nejen blaho vlastní země, ale i blaho a prospěch ostatních. Právě na to, o čem teď mluvím, na tyto hodnoty a na solidaritu s těmi, jimž se kdekoli ve nesmějí členové naší akademické obce, akademické obce Univerzity Karlovy, nikdy rezignovat páchané na jiných lidech je jako bezpráví páchané na nás samotných, útlak druhých je i útl oběti druhých jsou jako naše vlastní oběti. Možná vám tato slova přijdou až příliš patetic pravdou. Kdy jindy bychom měli takto mluvit než dnes, než 17. listopadu? Pokud bychom toti nichž demokracie stojí, rezignovali my, nemohli bychom se divit tomu, že na ně rezignují i A to by byl nejen začátek konce světové demokracie, ale i začátek konce světové civilizace patří. Taková vždycky byla a je role univerzitních učitelů a jejich studentů i v dnešním rozbouře z nás, nikdo z vás nesmí své aktivity omezit pouze na studium starých knih, vydaných i nev na práci v laboratoři nebo v nemocnici, nikdo z nás nesmí být pouze učencem, odborníkem ve by byl sebevýznamnější, protože by to bylo málo. Vyjadřování se k problémům našeho světa, stanovisek a formulování těch správných slov by mělo patřit k našim povinnostem, stejně ja a výuka či, nahlíženo z druhé strany katedry, studium. Sedmnáctý listopad je nanejvýš vhodnou příležitostí k tomu, abychom si tuto skutečnost, tu se vší naléhavostí připomněli. Je tomu tak tím spíš, že v posledních letech čelí západní d společnost, jejíž nedílnou součástí jsme, novým výzvám, které nejsou o nic méně nebezpečné jsme s vypětím všech sil odolali v poměrně nedávné minulosti. Hrozba ze strany nepřátel západní civilizace, a tedy, nenamlouvejme si nic jiného, i hrozb našich nepřátel, je – zejména pokud jde o radikální islamisty – velmi vážná. Tito lidé nen jako politický systém, který je nám vlastní a který se pokoušíme obtížně zdokonalovat k na nenávidí rovnost obou pohlaví, jež je pro nás zcela samozřejmá, protože je neslučitelná s na svět, nenávidí svobodu, jíž si ceníme nade vše, a snad nejvíc ze všeho nenávidí vzdělán neboť instinktivně cítí, že pro ně znamenají smrtelné nebezpečí. Proto také na územích, kt zavírají školy, proto znemožňují nejen dívkám a ženám vzdělávat se a učit se, ničí kulturn nedozírných hodnot, proto udržují obyvatelstvo, jemuž vládnou, ze všech sil v nevědomosti, vzdělání, svoboda myšlení – to všechno podrývá jejich moc a jejich sílu. To samozřejmě není žádné překvapení, není to ani nic nového. Jenom si vzpomeňme na třicátá minulého století, na německé nacisty a jejich nohsledy, pálící s nenávistným řevem knihy s vzpomeňme si na to, že ještě docela nedávno byli lidé v naší zemi perzekvováni za to, že v tu či onu knížku, za to, že měli doma tu či onu gramofonovou desku, anebo zpívali tu či on Nezapomínejme na to, ona podobnost je větší, než se na první pohled zdá. Nezapomínejme na na to neměl zapomenout než my, členové akademické obce naší univerzity, jež je součástí ve společenství vzdělaných lidí, nepodléhajících za žádných okolností předsudkům ani lákavému snadných řešeních problémů dnešní doby. Vážené dámy, vážení pánové, vzpomenuli jsme obětí temných událostí z listopadu 1939, stejně jako jsme si připomenuli u stály před čtvrtstoletím na počátku naší dnešní svobody. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že kteří jsme se dnes sešli ve Velké aule Karolina, sdílíme stejné hodnoty, že nám všem jde a zachování toho nejcennějšího odkazu událostí, které jsme si dnes připomněli, a sice svobod