Internet nezapomíná. Co tam vložíte dnes, bude tam i za deset let. Buďte opatrní ****************************************************************************************** * Internet nezapomíná. Co tam vložíte dnes, bude tam i za deset let. Buďte opatrní ****************************************************************************************** Chraňte si své osobní údaje. Na toto doporučení se klade stále větší důraz, zvlášť v době popularity sociálních sítí. Jasná definice, která by vymezovala, co všechno se pod tímto p skrývá, však neexistuje, a to navzdory existenci mezinárodních úmluv a národních zákonů vě této problematice, jak upozorňuje JUDr. Jakub Morávek, Ph.D., z Právnické fakulty UK [ URL www.prf.cuni.cz/"] v rozhovoru pro časopis iForum. Ten vychází 28. ledna, který byl vyhláš osobních údajů. Kdy se ve světě začíná hovořit o potřebě chránit osobní údaje? A z jakého důvodu? Současný koncept práva na soukromí, z nějž vyrůstá ochrana osobních údajů, vychází z princ prezentovaných v článku Samuela Warrena a Louise Brandeise The Right to Privacy, který vyš 19. století. Právo na soukromí je zde označováno za nejkomplexnější právo ze všech, za prá civilizovanému lidstvu. V článku prezentovaný koncept dále rozvinul Nejvyšší soud Spojenýc ve třicátých letech 20. století, tedy v době, kdy v něm působil právě Brandeis. Odtud se z prostřednictvím judikatury vysokých a ústavních soudů šířil napříč západní kulturou v rámc konceptu lidských práv. Národní legislativy věnující se ochraně osobních údajů se začaly rozvíjet zejména po druhé mj. v návaznosti na události světového konfliktu, kdy se ukázalo, že když se nashromáždí d množství údajů o lidech, například o jejich náboženském vyznání, je to velmi snadno zneuži Postupně se však začaly objevovat problémy. Každý stát nastavil trošku jiná pravidla, což administrativních překážek při přeshraničním kontaktu, zejména při pohybu zboží, služeb, p osob vůbec. Jako řešení této situace se nabízelo sblížení, ideálně unifikace právních úpra Prvními dokumenty směřujícími tímto směrem byla doporučení OECD (mezivládní Organizace pro spolupráci a rozvoj, sdružující třicet čtyři ekonomicky nejrozvinutějších států světa, zal roce 1961, pozn. red.) ze 70. let 20. století, v nichž obsažené principy stojí v základu s mezinárodních i národních úprav na ochranu osobních údajů. V 80. letech byla přijata úmluv ochraně osob se zřetelem k automatizovanému zpracování osobních údajů. V rámci Evropské un směrnice 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a těchto údajů, která je u nás transponována zákonem o ochraně osobních údajů. Stávající úpr současné době už nevyhovující. Posledních několik let tak EU připravuje nařízení o ochraně V jakém ohledu už směrnice EU nevyhovuje? Problematická není ani tak směrnice sama jako spíše její transpozice a prosazování pravide národními úřady na ochranu dat. Je zde značná rozmanitost, což způsobuje zejména nadnárodn koncernům působícím ve více zemích EU problémy. Když si uvedeme příklad, mateřská organiza např. v Japonsku a v České republice má dceřinou společnost, si nemůže bez dalšího vyžádat zaměstnanců dceřiné společnosti. Potřebuje k předání souhlas. Koncern přitom funguje jako stávající právní úprava neumí reflektovat. Co si má člověk vůbec představit pod pojmem osobní údaj? Otázka, co je to osobní údaj, není vyřešená ani v praxi Úřadu pro ochranu osobních údajů, Evropské unie. Konečné vymezení tohoto pojmu nemáme. Bezesporu jimi jsou základní identifi příjmení atd. Pojem je ale mnohem širší, nezahrnuje jenom informace o tom, jak se kdo jmen kdo je, kde byl, co tam dělal, v jakém stavu a s kým tam byl, jak byl oblečený, patří mezi co člověk má či nemá atd. Osobním údajem je v podstatě jakákoli informace, která se vztahu sféře člověka. Buď je k němu přímo přiřaditelná, nebo je dotyčný na základě této informace dalšími informacemi ztotožnitelný. Proč zákon o ochraně osobních údajů vešel v platnost až v roce 2000? Neměla Česká republik trošku zpoždění? Už od roku 1992 tu byl zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech, který se v problematice. Řešil ji však jen v omezeném rozsahu. Problém byl zejména v tom, že tu nebyl orgán, který by ochranu osobních údajů ve smyslu tohoto zákona nějak přímo reguloval nebo Směrnice EU a nyní i Listina základních práv EU však předpokládají nejen přijetí úpravy, a úřadu. Ten předpokládá i dodatkový protokol k úmluvě Rady Evropy. Reflexí této skutečnosti stávajícího zákona o ochraně osobních údajů, který byl pak v roce 2004 v řadě bodů noveliz odpovídal evropskému rámci. Vzhledem k závazkům vůči Evropské unii i vzhledem ke změně sociální situace a technologick je třeba takovou úpravu mít. Sebelepší právní úprava, ani pokud je prosazována veřejnou mo samospasitelná. Právo vždy pokulhává za realitou, kterou reguluje. Ve světě moderních tech zvlášť. Nikdo nemá moc regulovat a ovládnout internet. O to více se zdá být důležité zvyšo osobní odpovědnost, která je v tomto směru stěžejní. Na co si má dávat člověk pozor v souvislosti s ochranou osobních údajů? Opatrní by měli být lidé především při práci se sociálními sítěmi a zveřejňováním informac toho, že tam vkládají fotky, píšou tam také informace o tom, kde a s kým budou apod. To je Úřad, potažmo stát mohou kontrolovat instituce, jak nakládají s osobními údaji druhých, ne kontrolovat to, jak lidé sami nakládají se svými vlastními údaji. Internet nezapomíná. Lidé dávají na síť informace, které třeba teď nemají žádný význam. Za ale může být úplně jinak. Jenže kdo má regulovat vás nebo náctiletého, aby některé věci ni nezveřejňoval? Nový občanský zákoník pamatuje na to, že když si dítě chce něco nezměniteln těle, musí k tomu mít souhlas svého zákonného zástupce. Mělo by něco podobného existovat i Myslím, že primárně je toto otázka rodiny a výchovy k osobní odpovědnosti. Právem se to ur vlastně ani nemá. Lidé by zkrátka měli minimalizovat zveřejňování informací o sobě a říkat jenom to, co je s a pokud možno nezneužitelné, a to i přesto, že dnes již ve vztahu k internetu mj. hovoříme zapomenut – prevence je vždy lepší. Proč musí existovat speciální úřad dohlížející na dodržování zákona o ochraně osobních úda Největší snahu shromažďovat data a nakládat s nimi má stát a v současné době také velké sp směrnice EU a Listina základních práv EU, tak i úmluva Rady Evropy proto předpokládají, že na zbytku moci výkonné nezávislý orgán, který bude kontrolovat i nakládání s osobními údaj státu. Otázkou je, jak velké garance nezávislosti by měly být dány. U nás kupříkladu předs návrh Senátu jmenuje na pět let prezident republiky, u inspektorů je to stejné, úřad má sa rozpočtovou kapitolu, poměrně silné kompetence, vedení by nemělo být závislé na vládě. Otá nezávislosti v konečném důsledku zasáhne služební zákon. Jak se může člověk bránit, pakliže má podezření, že někdo neoprávněně nakládá s jeho osobn porušil jeho právo na soukromí? Je zde možnost podat podnět úřadu, který provede kontrolu a případně může uložit za poruše V určitých případech může být nakládání s osobními údaji i trestnou činností ve smyslu tre V oblasti soukromého práva, jelikož jde o zásah do osobnosti, lze žalovat na zdržení se ta případně požadovat satisfakci nebo kompenzaci – tedy omluvu a případně finanční plnění, kt odčiněna. Takové žaloby však, na rozdíl od bezplatného oznámení, nejsou časté. JUDr. Jakub Morávek, Ph.D., je absolventem Právnické fakulty UK, kde v současné době působ práva a práva sociálního zabezpečení, jejíž je tajemníkem. V rámci své pedagogické a vědec V minulosti působil jako ředitel odboru právní podpory a schengenské spolupráce Úřadu pro údajů se věnuje i ve své stávající advokátní praxi. V roce 2013 získal v soutěži Právník r