Projev rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy v Karolinu ****************************************************************************************** * Projev rektora UK ve Velké aule Karolina Slavnostní shromáždění k 17. listopadu 2015 ****************************************************************************************** Vážené dámy, vážení pánové, sešli jsme se dnes ve Velké aule staroslavného Karolina, v těchto slavnostních prostorách, si společně – tak jako každý rok – připomněli události, k nimž došlo na podzim 1939 a 1989 šestasedmdesáti a šestadvaceti lety. Sešli jsme se, abychom vzpomněli oběti nacistické a komunistické perzekuce, abychom vzdali památce, abychom uctili jejich odkaz. Přesto dnes nebudu mluvit pouze o nich. Sedmnáctý li mezinárodním dnem studentstva a zároveň dnem, který slavíme jako den boje za svobodu a dem ze 13. na 14. listopadu nejen Pařížané a Francouzi, ale celý demokratický svět s hrůzou sl krvavých teroristických atentátech v metropoli nad Seinou. Uctěme nyní památku jejich obět Děkuji Vám. Ještě než se budu věnovat situaci v dnešním světě, nebezpečím a hrozbám, kterým musíme čel připomenout minulost, která je důležitá nejen pro naši současnost ale i pro budoucnost. Je rok 1989, jejž mají mnozí z nás stále v živé paměti, neboť stál na počátku proměny naší ze stát, který je pro nás dnes, po šestadvaceti letech, tak samozřejmý. Všichni se sice musím vypořádávat s mnoha těžkostmi a s mnoha více či méně vážnými problémy, jak už to v demokra to ale nemění nic na tom, že žijeme – na rozdíl od let 1948–1989 – ve svobodné zemi. S tém úzce souvisejí rovněž události staré více než tři čtvrtě století, události spojené s odpor okupační moci z doby na počátku druhé světové války, jež si dnes též připomínáme. Třebaže listopad 1939 a listopad 1989 dělí celé půlstoletí, mají, mnoho společného. V obou v Praze bojovalo o svobodu. Nacistická ani komunistická moc nehodlala tolerovat jakýkoli o ideologii, vůči svým dogmatům, vůči pseudohodnotám, které, jedna i druhá, propagovaly. Vzh že jakýkoli záchvěv svobodného myšlení vnímaly jako ohrožení, nerozpakovaly se proti němu Jako největší nebezpečí přitom vnímaly – vcelku logicky – inteligenci, kriticky a nezávisl intelektuály, včetně představitelů českých vysokých škol a jejich studentů. Toto ostatně platí i v obecné rovině. Jakákoli moc, která si činí nárok na jedinou pravdu, správnou interpretaci nejrůznějších událostí, se musí nezávislého, kriticky smýšlejícího a uvažujícího člověka obávat, musí se proti němu vymezovat a musí se jej snažit, jedno jakým umlčet. Povinností všech rozumně uvažujících lidí, včetně intelektuální elity národa, člen obcí univerzit, je naopak pečlivě sledovat počínání mocných, nenechat se žádných okolností si za svou pravdou a pojmenovávat věc takové, jaké skutečně jsou. V tento památný den si připomeňme s pokorou a pocitem vděčnosti vůči těm, na jejichž počes sešli. Represe německých nacistů proti obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava, jejichž prv právě 17. listopadu 1939, směřovaly proti vysokoškolským studentům a jejich učitelům. Okup dobře věděli, že mladí lidé, čeští a slovenští vysokoškoláci, nehodlají rezignovat na své nehodlají rezignovat na ideály, na kterých byla postavena Masarykova republika, a nehodlaj sklonit hlavy. Účast na protiněmecké demonstraci u příležitosti 21. Výročí československéh 28. října 1939 tuto skutečnost jednoznačně potvrdila. Brutální zásah nacistů proti demonstrantům, jenž skončil vážným zraněním jednoho z nich, s fakulty Univerzity Karlovy Jana Opletala, pak stejně jako smrt Václava Sedláčka, přímo ved tragickým událostem. Opletalovo úmrtí, jeho pohřeb a s tím související nepokoje, na nichž desítky tisíc lidí, vyvolaly takovou zuřivost okupantů, že se rozhodli učinit bezprecedent proti české inteligenci jako celku – uzavření českých vysokých škol, zatčení a popravení d internace více než tisícovky dalších v koncentračním táboře Sachsenhausen, ve kterém mnozí O krutosti těchto opatření vypovídala i mezinárodní odezva, stejně jako skutečnost, že se 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. O padesát let později došlo k takřka neuvěřitelné situaci. Sedmnáctého listopadu 1989, pře tragického výročí, o němž jsem před okamžikem mluvil, a navíc v době, kdy se již komunisti střední Evrop počaly hroutit, použila československá komunistická moc policejní jednotky p připomínajícím si listopad roku 1939 a vyjadřujícím se – přirozeně – kriticky k současné s policejní jednotky znovu. Sedmnáctého listopadu, padesát let po tragických událostech z po 1939, tekla na pražských ulicích opět krev studentů, a nejen jich. Důsledky byly dalekosáh neuvěřitelné – necelých šest týdnů poté usedl na Pražský hrad jako prezident republiky Vác země vykročila na cestu k demokracii. Letos od obou památných událostí uplynulo, šestasedmdesát, respektive šestadvacet let. Ano než čtvrtstoletí žijeme ve svobodné zemi. Nenechme se však zmást. Tato skutečnost není sam moudrost říká, že kdo o demokracii, o stav věcí veřejných, každodenně nepečuje, přijde o n pravda. Situace v dnešním světě je navíc tak složitá, že tato moudrost platí dvojnásob. Un světě, Karlovo učení, jehož společenství tvoříme, nevyjímaje, si musejí být svého poslání vědomy. Jejich role je totiž naprosto nezastupitelná, neboť právě ony jsou místy svobodnéh a svobodného vyjadřování se ke všem aktuálním problémům dnešní doby. Doba, ve které žijeme, je navýsost dramatická. Svět se nám mění před očima rychleji, než t jakékoli nadsázky, vnímat, nežli stačíme reagovat. Teroristické útoky, ke kterým došlo pře v Paříži, přitom ukazují, že na naší reakci nesmírně záleží. Tato reakce nesmí být za žádn vedena emocemi, třebaže jsme jich všichni plní. Musí být naopak racionální, uvážlivá, ale protimluv – rázná a tvrdá. S těmi, kteří vraždí nevinné lidi, nemůžeme a nesmíme vyjednáva nemůžeme ani v náznaku ustupovat, nesmíme se nechat žádným způsobem zastrašit, protože prá nepřátelé přejí. Jsem přesvědčen o tom, že mi věříte, jak nerad mluvím o těchto věcech v slavnostních prost staroslavného Karolina, a navíc v tento památný den. Právě při vzpomínce na oběti našich s listopadů nemohu jinak. Také ti, na něž dnes vzpomínáme, věděli, jak v listopadu 1939, tak válečných letech, že prostě nemohou jinak, že se nacistické zvůli a nacistickému teroru, p vyhlazování, musí postavit, že s nimi nesmí mít nejmenší slitování, protože, jak řekl v po nejen veřejný představitel naší západní demokratické civilizace: buďto zvítězíme my, anebo kteří útočí na samotnou podstatu naší demokracie, našeho světa, světa, ve kterém žijeme, a jeho a tedy i naši existenci, musejí vědět, musejí pocítit, že uděláme všechno pro to, aby Až jednou budou naše děti a historikové moderních dějin tuto reakci hodnotit, dojdou nepoc závěru, že tato reakce vypovídala, nanejvýš přesvědčivě, i o nás samotných, o našich blízk přátelích, o tom, jak uvažujeme my i naši kolegové, naši spoluobčané, jaká je a jak smýšlí reprezentace, ti, kterým jsme svými hlasy svěřili správu věcí veřejných. Nesmíme zapomenout na to, na jakých ideálech a hodnotách stojí naše civilizace. Na to, že civilizace, jejíž součástí jsme a k níž se hlásíme, dokázala a dokáže prokázat solidaritu je kdekoli ve světě krutě ubližováno, s těmi, kteří jsou vražděni, vězněni či znásilňování nejrůznějších autoritativních a totalitních režimů a ideologií. Nezapomeňme, prosím, na to páchané na jiných lidech, jakkoli daleko od našich hranic k němu dochází a jakkoli se nám vzdálené, je jako bezpráví páchané na nás samotných, na to, že útlak a pronásledování druh pronásledování nás samotných, na to, že oběti druhých jsou jako naše vlastní oběti. Právě jež vždy bylo a je nedílnou součástí naší civilizace, našeho civilizačního okruhu, nesmíme jiné i proto, že právě to by si vrahové z Paříže přáli. Dnes, u příležitosti výročí boje za svobodu a demokracii, ve smutné souvislosti s tím, co listopadu 1997, kdy islámští teroristé zavraždili v egyptském Luxoru [ URL "https://cs.wik luxor"] 62 turistů, a v souvislosti s hrůznými událostmi z páteční noci, je nezbytné připo bychom rezignovali na hodnoty, na nichž stojí naše demokracie, nemohli bychom se divit tom rezignují i všichni ostatní. To by byl začátek konce světové demokracie se vším, co k ní p Aby tento soumrak nenastal, musí však demokratické společenství prokázat, že se nejen stav demokracii a za principy, jež k nim neodmyslitelně patří, tedy za respekt vůči lidským prá zákona a za pro nás tak samozřejmou lidskost. Musí prokázat, jak jsem již ostatně uvedl ve k pařížským událostem, rovněž to, že je schopno bojovat účinně s terorismem a vypořádat se hrozbami, které znamenají ohrožení samotné existence demokracie. Přesně před rokem jsem na tomto místě řekl: „Hrozba ze strany nepřátel západní civilizace, nenamlouvejme si nic jiného, tedy i hrozba ze strany našich nepřátel, je – zejména pokud j islamisty – velmi vážná. Tito lidé nenávidí demokracii jako politický systém, který je nám který se pokoušíme obtížně zdokonalovat k našemu prospěchu, nenávidí rovnost obou pohlaví, zcela samozřejmá, protože je neslučitelná s jejich pohledem na svět, nenávidí svobodu, jíž vše, a, snad nejvíc ze všeho, nenávidí vzdělání a moudrost, neboť instinktivně cítí, že pr smrtelné nebezpečí. Proto také na územích, která ovládají, zavírají školy, proto znemožňuj ženám, avšak těm zejména, vzdělávat se a učit se, proto udržují obyvatelstvo, jemuž vládno v nevědomosti, protože škola, vzdělání, svoboda myšlení – to všechno podrývá jejich moc a těchto větách nemusím po roce změnit ani jediné slovo. Tato hrozba navíc v uplynulém roce naopak, je stále silnější. Učiňme proto, každý sám za sebe, i všichni dohromady, vše proto, abychom v příštím roce mo v optimističtějším duchu než dnes. Dovolte mi zmínit ještě jednu věc, která se dnes udála. dnes dopoledne nechala policejní ochranka na Albertově vzdát poctu odkazu 17. listopadu 19 málo studentů a jejich učitelů, zatímco většina musela zůstat za policejními zátarasy, mě smutkem, ale i rozhořčením. Nemají-li studenti 17. listopadu volný přístup na Albertov, je na jakákoli bezpečnostní opatření, špatně. To, k čemu dnes došlo, se nesmí již nikdy opako Vážené dámy, vážení pánové, je pro mě velkou ctí, že jsem k Vám dnes mohl jako rektor Univerzity Karlovy při této slav příležitosti promluvit, že jsem mohl vzpomenout obětí temných událostí z listopadu 1939, s připomenout události, jež stály před čtvrtstoletím na počátku naší dnešní svobody. Vyjádři a soucit s obětmi pařížských atentátům, Jsem hluboce přesvědčen o tom, že my všichni, kteř tady dnes sešli, sdílíme stejné anebo velmi podobné myšlenky a pocity, že nám všem jde a v zachování toho nejcennějšího odkazu událostí, které jsme si dnes připomněli, a sice svobod Děkuji vám za pozornost.