Výzkum na vlastní kůži: žila s řádovými sestrami, teď proniká do světa new age ****************************************************************************************** * Výzkum na vlastní kůži: antropoložka žila s řádovými sestrami, teď proniká do světa new ****************************************************************************************** Mgr. Kateřině Horské se podařila mimořádná věc. Jako studentku antropologie na Fakultě hum UK ji mezi sebe přijaly řádové sestry, aby mohla půl roku soustavně studovat jejich způsob se tak blízko k řeholníkům je pro vědce u nás i v zahraničí téměř nemožné, komunity totiž uzavřené a svůj vnitřní svět si úzkostlivě chrání. Kateřina Horská však tuto bariéru překo doktorandka specializující se na antropologii náboženství nyní opustila svět křesťanský a vyznavače nových náboženských hnutí, jako je třeba neošamanismus. Nebylo riskantní zvolit si za téma svého výzkumu pro diplomovou práci život řeholnic? Muse bude velmi obtížné mezi ně proniknout… Počítala jsem i s tím, že se to nemusí podařit. Ale život v řeholní komunitě je velmi zají antropologii ne tolik prozkoumané téma, takže jsem se mu chtěla věnovat. V různých komunit z dřívějška měla kontakty, myslela jsem si, že mi přes ně někdo někoho doporučí. Ukázalo s tak snadné to nebude. Ženské řády v současné době nemají moc nových uchazeček, některé kom malinké, třeba i jen o třech lidech, ty by pro výzkum nebyly příliš vhodné. Snažila jsem s a otevřenější komunitu, v níž bych mohla nějaký čas žít přímo mezi sestrami a i sama na so jejich běžný život. Oslovila jsem jich několik, všechny to ale odmítly. Ze zdůvodnění byla vůči tomu, aby o jejich životě psal někdo „zvnějšku“. Nakonec když už jsem to skoro chtěla změnit, se mi podařilo najít kongregaci sester sv. Vincencie v jihomoravských Přístavech ( vesnice je z důvodu anonymizace fiktivní, pozn. red.). Byly úžasné, přijaly mě mezi sebe s chovaly se ke mně, jako bych byla jednou z nich. Za pár dní jsem se tam cítila jako doma. S jakými výzkumnými otázkami jste do skupiny vstupovala? Zpočátku jsem se zajímala o asketický rozměr jejich života, chtěla jsem zjistit, jestli ma nějaké strategie ke zvládání náročnosti a odříkání, které máme v představách s řeholním ži spojené. Během pobytu se ale ukázalo, že to není příliš nosné téma. V prvé řadě nešlo o ko řád, různé prvky asketismu jako třeba půsty nebo mlčení tam byly přítomny jen ve velmi mír téma vzdání se rodiny nebo partnerského života nebylo nakonec pro výzkum příliš zajímavé. pocházely z tradičních katolických rodin. Ke vstupu do komunity se rozhodly v poměrně mlad zkušenost s partnerským životem neměly, nikdy o ni neusilovaly a nijak jim nechyběla. Jako téma se naopak ukázalo to, jak modlitba v nejrůznějších podobách prostupuje životem sester jejich chování a postoje a současně spoluvytváří komunitu. O tom jsem nakonec také napsala práci.  Je velmi neobvyklé, aby řeholníci nebo řeholnice vpustili mezi sebe někoho zvenku. Co přes sv. Vincencie, že vás dočasně přijaly? Myslím, že tam hrálo roli víc věcí. Jednak byly velmi otevřené kontaktům, měly řadu aktivi na ně obrátil s nějakou prosbou, pokud to bylo jen trochu možné, snažily se pomoci a vyjít pomoci a služby tam byl silně přítomen. Kromě toho si myslím, že si prostě byly vědomy toh dovolit“ takové rozhodnutí udělat. Je to zdravá komunita, která neměla žádné zásadní probl se nebály mezi sebe přijmout někoho cizího. Opatrnost většiny komunit je z tohoto pohledu protože fungují svým způsobem jako rodina. Člověk zvenku může jejich chod komplikovat. A a dávat něco navenek, musí nejprve dobře fungovat uvnitř. To jsem si naplno uvědomila, až kd se sestrami žít. Cítila jsem se opravdu, jako bych se nastěhovala k někomu domů do rodiny. otevřenosti komunikace a sdílení osobních prožitků byla v této komunitě výrazně vyšší, než zvyklí, a já, v podstatě cizí člověk, jsem se ze dne na den stala součástí tohoto prostoru si říkala, jestli o tom vůbec budu schopná psát. Tím víc jsem sestry obdivovala, že měly o sebe přijmout. Co jste pociťovala, když jste po půlroce společného života z komunity vystupovala? Byla to určitě změna. Na životě v komunitě bylo příjemné, jak hezky tam fungovaly mezilids jak moc sestry dbaly na to, aby každému členu bylo dobře. Vnímala jsem tam upřímnou pozorn vůči druhým, snahu aktivně budovat společný prostor. Na tohle, myslím, v „běžném“ světě až neklademe. Když jsem odcházela, říkala jsem si, že tohle je něco, co bych si chtěla ve své Dávala jste jim potom číst svou diplomovou práci? Co na ni říkaly? Ano, zpětná vazba ze strany mých informátorů je pro mě hodně důležitá. Řekla bych, že čten vyvolalo trochu rozpaky. Ne že by se jich to vyloženě dotklo, ale většina z nich má vystud teologický pohled na řeholní život se přece jen od toho sociálněvědního liší. Ony si otázk než jsem si je pokládala já, takže můj pohled na jejich život byl pro ně hodně nezvyklý. T že až při čtení práce si naplno uvědomily, jak blízko si k sobě někoho pustily. Reakce ale negativní, se sestrami jsem dodnes v kontaktu, naše přátelské vztahy vydržely. V rámci svého doktorandského výzkumu se nyní soustředíte na téma nových náboženských hnutí opustila oblast tradičních náboženství, kterými jste se zabývala dříve? Zatímco klášter už dnes většina lidí vnímá jako vzdálené, téměř exotické prostředí, téma s alternativní spirituality je pro společnost aktuální a důležité. Přímo nebo nepřímo se dot každého z nás. Někdo cvičí jógu, někdo čte horoskopy, někdo třeba zkouší alternativní medi prakticky každý má o těchto věcech alespoň nějaké povědomí. Řada sociologů a antropologů p západní společnosti nedochází k sekularizaci, jak se dříve tvrdilo, ale spíše k proměně po Je proto důležité se těmito novými formami zabývat. Která náboženská hnutí se dostala do středu vašeho hledáčku? Nejintenzivněji se zabývám neošamanismem, jehož vyznavači sami sebe vnímají jako moderní m Částečně se věnuji také terapii tmou a současné magii. Zkoumám i užívání halucinogenů u li nevyhledávají primárně z rekreačních důvodů, ale jako součást své duchovní cesty. Snažím s přístup, do výzkumu jsem proto zařadila všechny tyto metody navozování neobvyklých spiritu a porovnávám, jak se s těmito prožitky pracuje: jak probíhají, jak jsou interpretovány, ja začleňují do svého každodenního života a jak to jejich životy proměňuje. Jak obtížné bylo proniknout do těchto komunit? To bylo výrazně snadnější než při studiu řeholního života. Výzkum provádím opět pomocí zúč pozorování a rozhovorů. Chodím tedy na workshopy a akce zkoumaných skupin, oslovuji inform se všeho dění účastním. Prostředí, kterým se zabývám nyní, je velmi otevřené. Jednotlivá h obvykle nevytvářejí komunity se stabilním členstvím, je běžné, že se praktikující pohybují prostředím a zkoušejí různé spirituální techniky. Například neošamanské workshopy fungují takže není žádný problém se na ně přihlásit. I na to, že provádím výzkum, reagují mí infor velice pozitivně a sami mě někdy iniciativně upozorňují na témata, která se jim zdají zají Jak vstřícní jsou k vám ti, kteří užívají halucinogeny? Přece jen to není v České republic chtějí hovořit o svých prožitcích? V případě halucinogenů – konkrétně se zaměřuji na LSD – se v mém výzkumu nejedná o komunit jednotlivce, maximálně lze hovořit o velmi volně provázané subkultuře. Pokud jde o zákony, LSD je v České republice ilegální, přesto jsem se nesetkala s tím, že problém o svých zkušenostech anonymně mluvit. Provozovat zde nějakou stabilní organizovano užívající halucinogeny by ale bylo samozřejmě riskantní. Nevím o tom, že by něco takového V některých evropských zemích taková hnutí působí, např. Santo Daime, ale oficiálně mohou tam, kde je užívání některých halucinogenů pro náboženské účely povoleno. Prozatím se tedy ritualizovanými způsoby užívání psychotropních látek nezabývám. Co si lze představit pod pojmem „neobvyklý spirituální prožitek“? To, jaký je charakter těchto prožitků, v podstatě patří k mým výzkumným otázkám. V každém se zabývám, jde o něco trochu odlišného. Celou oblast současné alternativní spirituality v prostředí, ve kterém se inspirace, myšlenky a praktiky přelévají mezi jednotlivými hnutími ovlivňují, nicméně stále zde existuje pestrá škála odlišných spirituálních technik. Tyto t byly, zvláště v antropologii, často uchopovány pomocí vágních konceptů, jako je změněný st a podobně, které naznačují, že tyto zkušenosti mají jakýsi společný „princip fungování“, ž samému. Dosavadní výsledky mého výzkumu ale ukazují, že tomu tak není. V každém hnutí mají jinou podobu, jinak se navozují a úplně jinak se s nimi pracuje. Zajímavá zjištění se dají názoru vyvodit právě z jejich srovnání.