Projev rektora UK profesora Tomáše Zimy ****************************************************************************************** * Projev rektora profesora Tomáše Zimy u příležitosti 669. výročí založení UK ****************************************************************************************** Magnificence, spectabiles, excelence, kolegyně a kolegové, studentky a studenti, přátelé U Karlovy, dámy a pánové, jsem velmi rád, že vás dnes mohu přivítat ve Velké aule staroslavného Karolina u příležito výročí vzniku naší univerzity – Univerzity Karlovy, instituce, která již po staletí přináš obyvatelům Českého království, Československa, České republiky, ale všem lidem z celého sv do Prahy poznání získávat a sdílet s ostatními. V loňském roce jsem 7. dubna na tomto místě hovořil o odkazu našeho zakladatele, římského krále Karla IV., jehož sedmisté výročí jsme slavili, pro současnost, o dlouhé tradici naše učení, o tradici, ze které čerpáme a jež nás zároveň obohacuje i zavazuje. V letošním roce chci hovořit především o naší odpovědnosti, tedy o odpovědnosti učitelů a své univerzitě a vůči kolegům, ale zejména o naší odpovědnosti vůči celé společnosti. Tato nesmírně důležitá a vyplývá z historické tradice i ze současného postavení vysokých škol. Evropě ve středověku vznikaly první univerzity, byli – a i nyní jsou – jejími mistry a jej přední intelektuálové, osobnosti s vizí rozvíjet společnost. Při vzniku Univerzity Karlovy století proto stáli císaři a králi Karlovi po boku jako jeho nejbližší spolupracovníci uni profesoři – univerzita tedy nebyla ani v náznaku odtržena od společenského vývoje, a to ja evropského v nejširším slova smyslu. Odpovědnost členů akademické obce byla příznačná i pro všechna další historická období, pr naší univerzity. V příštím roce si budeme připomínat vznik první Československé republiky, klíčovou roli právě absolventi a učitelé Univerzity Karlovy – profesor Tomáš Garrigue Masa Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, první dva prezidenti suverénního československého z nejvýznamnějších intelektuálů a představitelů slovenského národa. Oba dva prvně jmenovan Masaryk i docent Beneš – měli k Univerzitě Karlově po celý život vřelý vztah, na němž nic že se plně věnovali jiné profesi než univerzitnímu bádání, a sice politice. Univerzita byl napořád institucí, s níž byli bytostně spojeni, byla jednou z klíčových institucí mladého státu, její profesoři, docenti, asistenti i studentky a studenti patřili neodmyslitelně ke vytvářela podmínky pro úspěšný rozvoj Československa, jedné z předních evropských zemí v o světovými válkami. Nebyla tedy žádná náhoda, že se nacistická okupační moc od roku 1939 zaměřila právě na uni náhodou došlo k jejich uzavření a k brutálním represím vůči univerzitním, respektive vysok učitelům a studentům. Právě v nich nacisté velmi správně vytušili své nejnebezpečnější pro v jejich studentech a absolventech viděli ty nejzarputilejší zastánce demokratických, prvo obecně humanistických tradic, oněch Masarykových „ideálů humanitních“, právě je bylo třeba být jejich genocidní a germanizační politika úspěšná. Po skončení druhé světové války a po osvobození republiky se situace příliš nezměnila. Tak složky komunistické moci se krátce po tzv. Vítězném únoru zaměřily rovněž na univerzitu, k zdála být nebezpečně nezávislou institucí v jejich snaze o ovládnutí země. Teprve listopad zásadní přelom v moderních dějinách naší alma mater. Tedy více než před čtvrt stoletím se respektive česká společnost včetně členů akademické obce Univerzity Karlovy nadechla svobo pokládáme za zcela samozřejmou součást našich životů. Za zcela samozřejmou pokládáme rovněž skutečnost, že můžeme svobodně bádat a učit, ale tak ke všem aktuálním tématům a složitým problémům, s nimiž se naše i evropská společnost potý „samozřejmost“ přitom samozřejmá vůbec není. Je to výsada, jíž se zdaleka netěší lidé v ka které bychom si měli velmi vážit a o jejíž uchování bychom měli neustále usilovat. Histori poučila, že o ni můžeme přijít dříve a snáze, než se nadějeme; jenom v uplynulém 20. stole svědky hned několikrát, pokaždé s nanejvýš tragickými důsledky. Nejde pouze o to, že smíme svobodně bádat, psát a přednášet, že nám to naše demokratická s umožňuje. Jde také o to, že bychom neměli zůstávat uzavřeni ve svých pracovnách, seminární posluchárnách, ale že je třeba být aktivními členy akademické obce a celé společnosti. Je jasná stanoviska a jasné názory a za všech okolností říkat, co je správné a co není. Je nu na to, když se nejen u nás doma, ale kdekoli ve světě děje bezpráví. Je potřebné odvážně v veřejného prostoru. Když to totiž nebudeme dělat my, udělá to, tak jako mnohokrát v minulo společnosti, někdo jiný. Populisté všeho druhu, ti napravo i nalevo, a političtí avanturis uvítali, kdybychom neopouštěli své laboratoře, knihovny a pracovny, kdybychom byli pasivní třeba, abychom v současné velmi rychle a dramaticky se měnící době, kdy hrozí, že se demok kracii, byli oním potřebným kritickým hlasem. Kdyby totiž tato e-kracie skutečně vznikla, to vedlo k zániku těch nejcennějších hodnot demokratické společnosti. Rolí univerzity vždycky bylo a je ukazovat cestu – vést studenty a vědce, místní i mezinár vlastně celou společnost. Je mimořádně důležité ukazovat cestu v době, kdy jsou vědecká fa nahrazována přáními či fikcemi a kdy emoce vítězí nad rozumem. To je možné jen prostřednic vzdělávání. Nové poznatky přicházejí tak rychle, že na ně nezřídka stačíme reagovat jen s vypětím sil, hraje stále významnější roli nová technika, častěji nás zastupují nové technologie. Objevu že tradiční role učitele zaniká či brzy zanikne, že snad ani učitelé nebudou třeba, že zce komunikace prostřednictvím internetu, prostřednictvím takzvaných nových médií. Na těchto názorech je jistě něco pravdy. V určitém ohledu ale učitele nahradit ničím nelze Pedagog je tím, kdo svým studentům předává svoje odborné znalosti a dovednosti, všechno, c doposud naučil a co zná a umí, ale také tím, kdo je vede, provází je jejich vysokoškolským formuje jejich osobnost jako přirozená autorita a vzor. Měl by být tím, kdo se svými stude nejen o tom, co se právě teď děje v jejich zkumavkách a přístrojích, o tom, co po večerech odborných publikacích, o fyzikálních zákonech a historických souvislostech, nýbrž také a d tím, kdo se s nimi baví o všech složitostech dnešního světa. Světa, který je tak komplikov snadné porozumět ani pro ty, kteří jsou na nejlepší cestě k tomu stát se vynikajícími expe oboru lidské činnosti. Učitelé a studenti společně přinášeli, přinášejí a budou přinášet nové znalosti ve vzájemn lidské interakci k rozvoji společnosti. Žijeme v době, kterou mnozí odborníci označují za přelomovou. Zda mají pravdu, ukáže až ča vede diskuze, je-li je třeba „více či méně „Evropy“, což je zdánlivě velmi jednoduchá otáz v různých oblastech společnosti různou odpověď. Před několika dny jsme si připomněli šedes Římských dohod, které stály na počátku Evropského (hospodářského) společenství. Univerzity před více než půlstoletím u počátků formování společného evropského prostoru. V Amsterodam roku 1997 byla Evropská unie označena za Unii znalosti – Union of knowledge. Řada lidí, ze generace, dnes bere mnoho pozitivních projektů jako naprostou samozřejmost, která ještě př či třiceti lety nebyla ničím jiným než pouhou smělou vizí. Každá vize, každý projekt a kaž přirozeně také své negativní stránky, jež vyvolávají vzrušené diskuze, ale moudrá společno člověk, který je tvorem chybujícím, má schopnost věci napravit, dávat je do pořádku a zlep Já sám jsem optimistou, a proto věřím, že problémy a negativa, která jsou s dnešní Evropsk budou napraveny správným směrem. Rád bych zmínil alespoň jeden konkrétní a velmi úspěšný p Erasmus, projekt s rozsáhlou výměnou učitelů a studentů. Právě díky němu můžeme označit po generace studentů za „Erasmus Generation“, jež čítá již více než devět milionů lidí a jež vizí budoucí Evropy. Rád bych připomněl slova italského prezidenta Sergia Mattarelly, kter setkání s rektory řekl, že univerzity jsou „strážci evropských hodnot“. Z těchto slov vypl práce je zároveň velkým úkolem, významným posláním. Již jednou jsem zde dnes mluvil o odvaze. Zdá se mi, že je to možná ten nejdůležitější rys měl dnešní univerzitní učitel mít. Dokázat pojmenovat věci a skutečnosti, události, ke kte jednoznačně a v první řadě pravdivě. Mít schopnost projevit odvahu nazývat věci takové, ja dnes totiž není samozřejmé, stejně jako není samozřejmá naše svoboda, o které jsem mluvil projevu. Budeme-li tedy stateční a budeme-li pečovat o svobodu a pravdu, je to to nejlepší své povinnosti dostojíme. Učitelé, studenti, akademická komunita. Děkuji vám za pozornost. Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque sit!