Marek Šindelka: Myslel jsem, že doba, kdy se určovalo, kdo má co psát, už skonči ****************************************************************************************** * Marek Šindelka: Myslel jsem si, že dobu, kdy se určovalo, kdo má co psát, už máme za seb ****************************************************************************************** Kdo si jednou přečte pasáž z románu Marka Šindelky Únava materiálu o tom, jak se dospělý č vměstnat do miniaturního prostoru v motoru auta, aby ho pašeráci lidí dostali z jeho válko země do „bezpečí“, už na ni asi nikdy nezapomene. Působivý příběh o dvou bratrech na útěku Marku Šindelkovi, doktorandovi Filozofické fakulty UK, nejen druhou cenu Magnesia Litera z pozornost lidí, které do té doby literatura možná ani příliš nezajímala. Asi jste tušil, když jste se rozhodl vnést do svého románu Únava materiálu téma uprchlické fyzické a psychické útrapy lidí, které válka donutí utéct z domova a ze země, že to bude v vyvolá velkou pozornost. Psal jste to kvůli tomu? Ano a ne. Téma vykrystalizovalo z toho, co se děje ve světě, a z toho, jaká debata kolem t Zarazilo mě, a to sleduji už dlouhodobě, jak jsme ochotni si jen na základě informací, kte vytvářet obraz světa a vůbec ho neproblematizovat. Chtěl jsem se k tomu vyjádřit. Snažil j co nejhlouběji do problému, pochopit ho, porozumět různým názorům. V první chvíli jsem cít rozhořčení a vztek. Měl jsem rozepsaný text, který se do Únavy materiálu promítl, měl být izolaci, o člověku, který ztratí veškeré společenské vazby a všechny v současné době dostu vymoženosti. Pořád jsem ale nevěděl, kdo bude hlavní postava. Jak se začala kumulovat medi uprchlické krize, uvědomil jsem si, že to jsou hrdinové pro můj příběh. Nevadí vám, že se téma knihy hodně politizovalo a že mezi lidmi vyvolává větší debatu to, uprchlické krizi, než to, jaká kniha vůbec je? To mi vadí – málo lidí knihu opravdu četlo a řada těch, kdo ji četla, jí vlastně neporozum sledovala zase jenom mediální agendu, která kolem ní pluje. Myslím si, že s odstupem času je univerzální příběh o odcizení a migraci, který je platný v jakékoli době. Dokonce jsem tom, že se bude odehrávat v budoucnosti, kdy už stojí „visegrádská pevnost“. Atmosféra kni všechno je oplocené, monitorované, technologizované, životní prostor se vyprázdnil, krajin součást stroje, kterým je západní civilizace. Vydání Únavy materiálu vyvolalo velkou mediální pozornost, další vlna se zvedla potom, co cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Je vůbec ještě něco, co o knize nezaznělo, co se z právě v tom neustálém rozebírání toho, jak jste téma uprchlické krize pojal? Zaznělo toho hodně málo o knize jako takové. Snažil jsem se ji napsat tak, aby čtenář souc spoluprožíval s někým, kdo je mu radikálně cizí, vůči komu může mít předsudky a mít z něho mě, nakolik se dá ve čtenáři vybudit imaginace, aby spoluprožíval s hrdinou jeho pocity té úrovni. Když jsem knihu psal, uvažoval jsem o ní trochu jako o počítačové hře. Představova takovou literární hru soucitu, kdy se člověk vtělí do postavy a prochází nějakým prostředí co ho čeká za dalším rohem, má jasný cíl a cestou k němu musí plnit různé úkoly. Recenze jsem nakonec přestal číst, protože jak pozitivní, tak negativní se až na dvě tři v míjely s tím, o co mi technicky i tematicky šlo. Nejvíc se řešilo, jestli mám vůbec právo napsat. Myslel jsem si, že dobu, kdy se určovalo, kdo co má a nemá psát, už máme za sebou. Jak teď vnímáte po kolotoči kolem Únavy materiálu svůj mediální obraz? Beru to tak, jak to je. Nepouštím si to moc k tělu. Asi každého, kdo veřejně působí, se zm a chce si ho nějak zaškatulkovat. Já si ale myslím, že každá moje kniha je výrazně jiná, j hledání. Nejsem hotový autor, popravdě řečeno jsem ještě hodně mladý a stále ještě na začá Je možné, že jednou budu považovat některé svoje knihy za velké juvenilie. Potřebuji si na výraz, zbavit se řady vlivů, které se ve mně, ať chci nebo nechci, hromadí. Občas až s bez obdivuji práci jiných autorů. Je možné, že svůj první velký román napíšu v padesáti a všec považovat za cestu k němu. Tím pádem nemůžu klást důraz na svůj současný mediální obraz, p toho taky mohl zbláznit. Nekomplikuje vám prozaickou práci to, že jste vystudoval scenáristiku? Vůbec ne. Díky scenáristice jsem si urovnal určité konstruktérské záležitosti. Člověk se n textu jako celku, naučí se kontrolovat, jestli drží pohromadě a někde nepřečnívá něco, co výslednému tvaru. Prozaická práce je o tom, sedět hodiny a hodiny před počítačem. Je to ta jakmile to člověku píše, bojí se, aby neztratil nit. Vždycky chvíli trvá, než se literární když začne produkovat různé obsahy, výhonky a odnože, je to pak radost sledovat. Často mi něco úplně jiného, než co jsem zamýšlel. Únava materiálu má ze všech mých knih asi nejblíž tvaru, také už se jedná o tom, že bude zfilmována, několikrát jsme ale u mých prozaických to, že styl je natolik zakotvený v psaném textu a jazyk je tak neoddělitelný od příběhu, ž situace do filmu nedají přenést. Jak jsou na tom vaše scénáře, bude se některý z nich realizovat? V nejbližší době začne Martin Mareček natáčet film, na němž jsem se scenáristicky podílel. zatím moc prozradit. Bude to takový zvláštní dokument o člověku, který se stal velmi úspěš světě. Vycházel z buddhismu a dalších východních nauk, všechno to postupně přetavoval v rů které mu pomáhaly získávat stále větší a větší vliv. Pak pracuji ještě na jednom scénáři. Věnuje se tomu, co prožívá Evropa v současnosti – str to zase úplně jiný pohled na to, jak jsme ochotni si vytvářet nepřítele. Ovlivňuje vaši tvůrčí činnost to, že jste absolvoval studium kulturologie na Filozofické f Určitě ovlivňuje. Román Chyba, který vyšel po mé prvotině, básnické sbírce Strychnin, vním přerostlou báseň – nebo přesněji: jako něco mezi básní, románem a mýtem. Na kulturologii m mytologie různých společností, zvlášť východních – ruská nebo asijská. Z toho nadšení a vz se objevují v mytických systémech, jsem v knize hodně vycházel. Otiskoval jsem do ní stopy japonských hororových příběhů, fascinovaly mě v nich postupy, poetika a práce se strachem. Zdá se, že jste docela zaměstnaný člověk. Co vás vedlo k tomu, přihlásit se navíc ještě k studiu? Pořád jsem lačný po teoretickém vzdělání. Velmi mě zajímají různá východiska tvůrců, baví umějí jednotlivé žánry a co je nepřenosné pro jiné. Proto teď pokračuji na filmové vědě, p tělesnosti ve filmu. Věnuji se tomu, jakým způsobem režiséři Michael Haneke, Piere Paolo P Jancsó a László Nemés pracují s rituálním pohybem, tělem. Jsem ale teprve v prvním ročníku ještě na úplném začátku. Na vaší tvorbě je patrné, že se vám témata přelévají z jedné knihy do další. Už pracujete čem čtenář zaznamená odrazy Únavy materiálu? K tomu, napsat Únavu materiálu, mě přivedla zpráva o tom, že se v Rakousku na dálnici našl udušených lidí. Měl jsem představu, že napíšu příběh dodávky – jak je vyrobená, jak rozváž se v ní nakonec udusí lidé. Tohle téma, které jsem nedokázal tenkrát naplnit, protože mi v několik momentů, zkouším znovu oživit, napadlo mě určité řešení. Možná z toho vznikne film něco úplně jiného. Se mnou to tak často je – začnu pracovat na básnické sbírce a na konci konci románu je zase komiks. Pracuji ještě na jedné věci, která se obloukem vrací ke knihá Zůstaňte s námi – je to takový společensko-analytický text. Rozjíždím to po dvou kolejích, dělám vždycky. Uvidíme, co z toho se nakonec chytne. Dvaatřicetiletý Marek Šindelka vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě UK a scenári doktorského studia oboru filmová věda na Filozofické fakultě UK. Jako spisovatel debutoval v roce 2005 sbírkou Strychnin a jiné básně, za kterou získal Cen Vojtěchem Maškem, Matějem Lipavským a Pure Beauty jej později převedl v komiks. V roce 201 prózu, když se porota rozhodla ocenit jeho sbírku povídek Zůstaňte s námi. Velký čtenářský který vydal v roce 2014. Loni vyšel mediálně velmi sledovaný román Únava materiálu, v němž druhou cenu Magnesia Litera. Marek Šindelka je ženatý, má rok a půl starou dceru a spolu s manželkou čekají druhé dítě.