Interview s Helen Epstein ****************************************************************************************** * Interview s Helen Epstein ****************************************************************************************** Sama, bez svého francouzského manžela, 1948 v New Yorku, spisovatelka a publi neustále, o čem se lámanou češtinou s přednášku na Univerzitě Karlově o žens nenávidí, ačkoli je bývalou profesorko předchozím dvěma ale mají přinést nový jsou literární odezvou globalizace. Js unifikovanému.“ Do Ameriky jste s rodinou emigrovali v roce 1948, jak vzpomínáte na dětství v New Yorku? Moje osobnost byla od začátku tak trochu rozpolcená. Jedna polovina byla česká, druhá se s V New Yorku žila poměrně velká komunita českých imigrantů. Ať už to byli ti, co sem přišli nebo jako my o deset let později. Ale byla tu také spousta Maďarů, Němců a dalších národno skutečná multikulturní společnost. Otec byl sportovec, reprezentant v plavání. Pamatuju si každou neděli v osm ráno na kluzišti v Central parku scházeli s dalšími sportovci z Českos jsem tam poznala krasobruslařku Alenu Vrzáňovou. Park byl jinak prázdný, jen na jezírku up bruslích mačkal nespočet Čechoslováků. V srpnu 1968 jste prý v Praze na vlastní kůži zažila sovětskou invazi. Jak jste se sem z N V osmašedesátém jsem studovala v Jeruzalémě a o prázdninách jsme se ještě s dvěma přáteli Maďarska rozhodli cestovat trochu po Evropě. Někdy jsme stopovali, někdy jeli vlakem. Přes Rakousko jsme se dostali až do Prahy. Přijeli jsme 16. srpna, tedy těsně před invazí. Dvac jsem prožila u přátel mého otce, kde jsem bydlela. Pamatuju si, že z venku bylo slyšet stř tam v jednu chvíli nechali samotnou. Co jsem asi tak udělala? Bylo mi dvacet. Vyšla jsem n a přikrčená u rohu sledovala kolonu tanků s kulomety, jak brázdí křižovatku. Zaběhla jsem na starý psací stroj napsala celá vystrašená reportáž. Měla jsem dvě kopie. Jednu jsem pos Post a druhou do New York Times. V Jerusalem Post ji otiskly, a když jsem se na podzim do studovat, nabídli mi práci. A později jste získala práci i v New York Times, že? Byla jsem na volné noze, ale do Timesů jsem přispívala. Psala jsme o umění, ale spíše o os něm samém, třeba o Pavarottim, Bernsteinovi nebo řadě divadelních režisérů. Proslavilo vás ale zcela jiné téma. Vaše první kniha se zabývá pocity potomků lidí, kteří koncentračních táborech za druhé světové války. Hovoří se o ní dodnes, v čem myslíte, že j úspěchu? V roce 1977 jsem do nedělní přílohy New York Times napsala velký článek Děti Holocaustu. Č dostal ke dvěma miliónům čtenářů a následně mě zavalily stovky dopisů. Řada z nich byla tř patnáctistránkových. Knížka se stejným názvem mi vyšla za další dva roky. Ta myšlenka, že může být ovlivněna něčím, co se stalo jejich rodičům, bylo úplně nová a díky dopisům jsem měla opravdu o co opřít. Z literárního hlediska to jsou z části paměti, z části reportáž a vyprávění různých dvanácti synů a dcer lidí, kteří prošli holocaustem. Položila jsem jim j základní otázky a nechala je mluvit. Co měli ti lidé společného? V první řadě je třeba říct, čím se lišili. Jejich rodiče pocházeli z mnoha různých zemí, z ale také severní Afriky, tedy i z různých kultur. Druhá věc je, že to byli i velmi odlišní nebo litevští Židé byli opravdu velmi silně nábožensky založení, na druhé straně stáli tře pocházející často z polokřesťanských rodin. Vyrůstali také v různých prostředích, někteří v Evropě nebo Izraeli. Ale konečně k tomu, co měli společného. Byla to dvojí identita. Pře jako Američané, hlásili se plně i k původu svých rodičů. Charakteristické ale především by cítili velmi silný citový vztah. Je to dáno tím, že se na nikoho jiného nemohli spolehnout při emigraci rozpadla. Vztah k rodičům byl vždy opravdu intenzivní. I vy jste „dítětem holocaustu“. Cítíte povinnost za uchování vzpomínek vašich rodičů a mož určité osvětové role v připomínání minulosti a křivd, které se jim stali? Ano a nejen já. Spousta lidí z druhé generace, tedy potomků lidí, kteří prošli holocaustem státech, Izraeli nebo tady o něm poučuje veřejnost. Chodí do škol, kde o holocaustu předná Spousta lidí vstoupila kvůli tomuto pozadí do politiky nebo do oblasti sociální práce. Je psychologů nebo učitelů. Velké procento lidí z druhé generace se rozhodlo pracovat namísto pro veřejné dobro a bojují například proti diskriminaci různého druhu. Před několika dny j absolvovala setkání s uprchlíky ze Rwandy. Ti v současnosti potřebují pomoci v tom, jak ml dětmi o genocidě a jak jim vysvětlit její příčiny. Proto jsem také napsala svou poslední k minulost. Chtěla bych vytvořit jakýsi most mezi odkazem holocaustu a dneškem, o mnoha věce jen v útržcích, mnoho křivd, které se staly už před válkou, je zapomenuto. Helen Epstein (*1946) Americká spisovatelka a publicistka se výrazně prosadila v roce 1979 knihou Children of th pojednávající o problémech generace lidí, jejichž rodiče prošli koncentračními tábory 2. s paměti Where She Came From (česky 2000 jako Nalezená minulost) byla velice úspěšná. Helen ale i odbornými materiály a archiváliemi. Bývá označována za zakladatelku žánru ženského m New York Times, jako první žena byla jmenována profesorkou žurnalistiky na Newyorské unive na Harvardu. Vaše příští kniha se má jmenovat První láska. Budou to opět memoáry? Ano, ale to téma je jiné, než v předchozích knihách. Když chcete psát podobnou knihu, podm přiměřený věk, protože se musíte cítit bezpečně ve vaší současné rodině, mít chápajícího m Cítím, že je to právě teď, kdy můžu napsat příběh o mém prvním vztahu. Vracím se v něm do bylo patnáct a bylo to velmi dětské. Trvalo pět let, než došlo k prvnímu sexuálnímu kontak let, než jsem se vyrovnala s koncem vztahu. Šedesátá léta byla ale bláznivá, spousta drog, všechno v knize je. Je tedy pravda, že se jedná o otevřenou výpověď i po sexuální stránce? Rozhodně ano, na druhé straně samozřejmě nepíšu pornografii. Je pro vás snadné psát o sexu? Dnes vychází spousta sexuálně otevřených pamětí, obzvláště takových, které píší homosexuál také transsexuálové. Známý je James Morris, ze kterého se v sedmdesátých létech stala Jan heterosexuály a přímo buržoazní vrstvy, ze kterých pocházím, je dnes mnohem snazší psát o plno. Když ale budete číst mou knihu, nebude to kvůli sexu, není to v podobném duchu, v ja Phillip Roth. K velké sexuální revoluci došlo v literatuře v době vašeho mládí s vlnou gay a lesbické li za sexuální otevřeností stála snaha gayů a lesbiček o zviditelnění a začlenění se. Co za n Lidé dnes nepíší o sexu, píší o sexuální identitě a o tom, jak se sexuální identita projev desetiletí například vyšlo mnoho o tom, jak se z chlapce stal homosexuální muž. Mluvím nap Whitovi. Na začátku devadesátých let napsal Paul Monette knihu Stát se mužem. Od té doby b knih mohla jmenovat Stát se mužem, respektive Stát se ženou. V podobném duchu píší jak hom tak heterosexuálové. Nepíší jen o sexu, píší o genderové roli, o tom, jak je jejich orient v práci, ve vztahu s partnerem, rodinou a tak dále. Je to mnohem psychologičtější. Když by za sebe, tak to, že jsem žena, ovlivnilo můj život opravdu moc. Byla jsem první profesorko žurnalistiky a bylo to skutečně těžké. Jak k tomu došlo, že jste se stala první profesorkou žurnalistiky na New York University? V té době velmi citelně sílilo feministické hnutí. Jak na veřejné instituce, tak na soukro byl vyvíjen značný tlak. Kvůli zaměstnávání malého počtu žen byla řada z nich označována z Nejinak tomu bylo i s pedagogickým sborem na New Yorské univerzitě, na fakultě žurnalistik nepřednášela jediná žena. Koho tedy v tu chvíli zaměstnat? Samozřejmě mladé ženy, které pr vysokou školu. Už tehdy jsem cítila, že psaní je tím hlavním, co chci v životě dělat. Přit samozřejmě potřebovala vydělávat a univerzita mi umožnila obě věci skloubit. U jakých autorů jste tehdy hledala inspiraci? Měla jste vůbec nějaký kontakt s českou lite Milovala jsem a stále miluji Jamese Baldwina, ale tehdy jsem vyhledávala hlavně ruské klas Tolstého. Annu Kareninu čtu pravidelně tak každé dva roky, často jsem sahala po Dostojevsk i anglickou literaturu, Thomase Hardyho nebo Charlese Dickense, z amerických autorů nemůžu Dreisera. Z českých knih mi přišel do rukou Švejk, ale jinak jsem se k české literatuře to Americká knižní produkce v poslední době zažívá výrazný posun. Oproti dřívějšímu zhruba pě zastoupení představuje nebeletristická literatura polovinu produkce. Souvisí to ti se vzrů memoárů? Ano, vychází jich celá řada. V hlavním proudu se nacházejí paměti, zabývající se vlastní i už národní, náboženskou nebo sexuální. Možná, že memoáry jsou literární odezvou globalizac osobní, což je určitý druh protestu proti všemu unifikovanému. Určitou roli hraje i to, že slyšet skutečné příběhy o skutečných osobách, vezměte si oblibu televizních reality show. Řadu let už nevyučujete, jak se změnil pohled bývalé vysokoškolské profesorky žurnalistiky Včera jsem vystupovala v televizi, nesnáším to. Ne proto, že je česká, ale obecně. Nenávid žurnalistiku. Všechno je příliš rychlé, vychrlí na vás šest otázek, na celý výstup jsou př minuty. Sama televizi nesleduji, ale jsou miliony a miliony lidí, pro které je televize je informací. Je mi z toho trochu úzko. Rozčiluje mě ale také to, co se děje s internetem. Ne editoři, nebo někdo podobný, kdo by kontroloval publikované obsahy. Jak potom může třeba m syn rozlišit, co z toho je dobré a co ne? Další věcí je fragmentizace. Každá skupina lidí vlastní televizní kanál, uzavírají se do sebe a ve finále nikdo s nikým nemluví. V rámci t funguje propaganda a vzniká něco jako informační totalitní systém. To je dost pesimistická vize. Kudy vede cesta ven, je to například v klasických formátech, noviny? Myslím, že ne, klasické noviny nepřežijí. Cesta by mohla být v určité sekci internetu, a d inteligentní lidé po celém světě budou vědět, kde inteligentní texty najít. To ale platí i především o knihách. - rozhovor vedl TOMÁŠ SACHR