Fejeton profesora Petruska: Veselý podvečer na nádraží s poučením ****************************************************************************************** * Veselý podvečer na nádraží s poučením ****************************************************************************************** Přijel jsem do Katowic o šest a půl hodiny dříve v domnění, že si prohlédnu město, protože neslynou krásou a na něž se v průvodcích neupozorňuje, mají být shlédnuta. Aspoň proto, ab vážili průvodců. Plán však zmařen byl hned v zárodku, neboť venku lilo, jak se na červnový číst, řekl jsem si, a šel jsem hledat čekárnu. Čekárna je místnost, která se na nádražích proto, aby cestující v intervalech mezi vlakem přijedším a odjíždějícím měl kde v klidu se přečíst či do knihy nahlédnout. Těch jsem měl, jako obvykle, dostatek. Nádraží v Katowicích je stavba, která pamatuje dny slavného budování, jež poněkud neslavně je betonová, pochmurná a obrovská, tři wilsoňáky by se do ní pohodlně vešly. Hledat čekárn obtížné, neboť znaje jazyka dle návodných šipek se snadno orientuješ. Šipky byly, leč čeká Zmořen hledáním dotázal jsem se nejprve osoby uniformované tak, že bylo důvodné předpoklád personálu. Odpověděla mi srozumitelnou polštinou, že čekárna tam není. Není, není. Zeptáš úsměvně vyhlížející policisté na mou otázku, kde se prosím pěkně nachází čekárna, odpovědě neočekávaným, prý ať napíšu na magistrát, že už toho mají tak akorát. Nevěda čeho, zdvořil slušnosti jsem sdělil, že hledám čekárnu, že na magistrát psát nehodlám, ostatně nevím ani se mi vysvětlení, že čekárna v Katowicích, na nádraží trojnásobku wilsoňáku, není proto, ž bezdomovci problémů nad hlavu, to snad sám vidím. Vidím, vidím, pravím, a pokračuji v hled vzdal, hledám tedy lavičku, sedátko, odpočívadlo jakés. Není, toliko schody. Obrátil jsem (pro jistotu) dvojici strážníků a dotázal se, kde je možné se posadit, není-li zde čekárny striktní odpověď, na schody. Schody ne, jenom ne schody, z důvodů, jež nehodlám popisovat. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik mužnosti, snad proto, že mě už nohy nenesly, požádal jsem (když jsem předtím odmítl psát na magistrát), abych byl předveden k náčelníkovi stanice. B Vstoupil jsem, představil se a posadil, nevyzván, k jejímu údivu ovšem. Zde budu sedět asi půl hodiny, než mi pojede vlak do Prahy, dím srdnatě. Jste jediné město na světě (což jsem dokázat), kde není čekárna, ba co víc, kde není nic k sezení, vůbec nic. Na schodech sedět tady. Ta dáma, která velela třem wilsoňákům, se na mě prosebně obrátila, abych proboha napsal na ba ještě lépe – na ministerstvo. Ona že s tím nemůže nic dělat. Dal jsem jí skromnou radu národní hrdostí), že čekárna se proti eventuálním nežádoucím hostům zajistí jednou osobou, platnost jízdenky. Jak prosté, milý Watsone. To víme taky, dí kupodivu dáma, ale kde tu os Smutně jsem si vzal své svršky a odešel bloumat na ono obrovské, zčernalé nádraží. Venku h vydatně a na zemi se chystaly k spánku desítky lidí – s papundeklovými krabicemi, starými své důvěrně již známé místo. Možná by někdo z nich toho hlídače v čekárně vzal, nevím. P.S.: Místo, kde kdysi bývala čekárna, jsem po jisté době bloudění našel – s pravděpodobno pravdě – nakonec snadno. Bylo tam pustopusté CASINO NON STOP, blikající všemi barvami výhe na nichž se obvykle nic nevyhrává. Poučení: Neviditelná ruka trhu vyžaduje skromnou daň ve viditelné únavě nohou. V Katowicíc tam. Emanuel Skript