Pobyt na vysoké škole poskytuje postiženému čas a prostor k postupnému osamostatňování, píše exkluzivně pro iForum Mgr. Kudláček ****************************************************************************************** * Pobyt na vysoké škole poskytuje postiženému čas a prostor k postupnému osamostatňování, pro iForum Mgr. Kudláček ****************************************************************************************** Deset let života Vedením UK jsem byl osloven, abych v jisté reflexi popsal své desetileté působení na UK s počátek a problémy, s kterými jsem se musel potýkat. Jenže. Mohu já někomu radit? Z čeho b má jistota, že mé "rady" budou někomu ku prospěchu? A jaký mám zvolit formát? Mám snad nap "desatero"? Pochybuji, že by někomu pomohlo. Ale když napíši "svůj příběh", nebude to jen Zkusím tedy napsat svůj příběh, který však bude "kontrolován" následujícími premisami: 1) škole poskytuje (nejen) postiženému člověku získání akademického titulu, a tím mu poskytuj podmínky pro další uplatnění v životě. 2) Pobyt na vysoké škole poskytuje postiženému čas postupnému osamostatňování. Na vysokou školu jsem chtěl již na ZDŠ v Košumberku, kde jsem proketých let. Poté jsem se hlásil na SEŠ do Brna na Kociánku, ale nevzali mne. Ani mi to takže jsem následujících devět let žil v kruhu rodiny. Asi do dvaadvaceti mne táta vodil z ve mně rozhořela touha studovat, ale v zápětí jsem zjistil, že neumím odstranit ani závork a tak jsem začal před přijímačkama chodit na ZŠ na doučování. Na gymnázium do Jedličkárny ale hned po nástupu jsem požádal o přestup do gymnázia v Chrudimi, kam jsem nastoupil od d Maturoval jsem v roce 1996. Asi v průběhu druhého ročníku jsem se pevně rozhodl pro sociol z mnoha impulsů bylo vidění Jury Kabeleho v televizi, kde o sociologii moc pěkně a inspira Hlásil jsem se na FSV i na FF, kam mne nevzali. Naštěstí!!! Na FSV jsem byl přidělen do př které předsedal právě J.Kabele. Když přišel pro mne na chodbu, hned mi to bylo jasné - JSE někdo přijatý na VŠ a není-li na ní třeba rodiči "dokopán", má určitě radost. Tak tomu byl i u mne, ale při zápisu na mne padla obrovská úzkost, která byla zesílena i tím, když jsem dvě povinné přednášky musíme jezdit až do Ládví. Úzkost se s blížícím nástupem stupňovala, zmírnila po setkání s doc. Kabelem, které se konalo těsně před zahájením výuky. Nástup do strohý. Tatínek mne vlakem dovezl do Prahy, ubytoval mne a dovedl k Hollaru, kde se se mno a odešel. První dva dny byly těžké, ale v pátek jsem již odjížděl domů pln optimismu. Od z chtěl bydlet na vš koleji. Byla zde jistá možnost bydlet v Jedličkově ústavu, ale to jsem Nastoupil jsem tedy na Arnošta na čtyřlůžkový pokoj. Naše sžívání nebyl jednoduché, přesto léky na spaní. Problém byl v tom, že když jsem se v noci probudil (třeba ve 2,30) a oni je nemohl jsem už usnout. Takže jsem si našel kolegu, který měl podobné potíže a spolu jsme s na čtyřlůžkový - ale jiný - pokoj. Samotné balalářské studium probíhalo bez problémů. Snad "Úvodu do ekonomie", kde jsem složil zkoušku "napotřetí za tři". Dost jsem se zapotil v še když jsem psal bakalářku a Jura Kabele mne lisoval, ale výsledek za to stál. Krom toho jse klasifikovaný zápočet z angličtiny. Z něj jsem měl velkou hrůzu, ale složil jsem jej napop bakalářeké státnice už byly v pohodě. Ale..... Člověk se nemůže (nebo může?) starat jen o jsem to ve dvou oblastech života nedokázal - angažování se ve fakultní a posléze univerzit a........ v zahledění se do jedné studentky. Své působení v akademické samosprávě považuji životní zkušenost, ale v druhém případě se jedná o jediné - o mé selhání. Člověk postižený těchto věcech měl být - nikoli morálně, ale pragmaticky - velmi obezřetný. Toto selhání se do magisterského studia. Problematická volba magisterské specializace a ještě horší volba Hlavně mi začalo vadit, že jsem postižený. Když jsem se viděl v zrcadlech výloh, styděl js vypadám. K tomu přibyly deprese, s kterými jsem zápasil tři roky, než jsem (si) našel lék, pomohl. Navíc jsem začal chlastat. Litr vermutu za večer nebyl problém. Studium jsem zakon diplomem, ale moc hrdý na něj nejsem. Navíc se mi "podařilo" rozbít si hodně přátelských v i to, žel, patří k životu. V doktorském studiu mne zachránila volba tématu disertace, nale deprese a důsledná abstinence. Krom klopýtnutí u Státní doktorské zkoušky už následovaly v příjemné. Opravení některých přátelských vazeb, stipendium v Mnichově a získání grantu od mi podařilo osamostatnit se a žít samostatně - nebo osaměle? Proč jsem vlastně tohle vše n snad, proč jsem to nenapsal. Nenapsal jsem to, abych ostatním se zdviženým ukazováčkem řík alkohol! Budte obezřetní v navazování vztahů s nepostiženými lidmi! Nezabývejte se vlastní protože s tím stejně nic nenaděláte! Tak ale, proč jsem to vlastně napsal? Chtěl jsem jen každému - i když každému jinak - se může stát, že na něj jeho postižení dolehne. A pojedno počít a pokud k tomu dojde, neměl by se nechat morálně vydírat radami typu: Celý život ti postižený. A nyní najednou............... To jsi mne/nás zklamal. Ne, nezklamal. Zklamali takto mentorují. Ale ani postižený by neměl potlačovat své pochybnosti, svá trápení, proto může nacházet ukazatele a impulsy, které mu pomohou žít v majoritní společnosti. Mgr. MIROSLAV KUDLÁČEK