13. listopadu 2006

Pobyt na vysoké škole poskytuje postiženému čas a prostor k postupnému osamostatňování, píše exkluzivně pro iForum Mgr. Kudláček

Deset let života

Vedením UK jsem byl osloven, abych v jisté reflexi popsal své desetileté působení na UK s důrazem na počátek a problémy, s kterými jsem se musel potýkat. Jenže. Mohu já někomu radit? Z čeho by měla pramenit má jistota, že mé "rady" budou někomu ku prospěchu? A jaký mám zvolit formát? Mám snad napsat nějaké "desatero"? Pochybuji, že by někomu pomohlo. Ale když napíši "svůj příběh", nebude to jen exhibice? Dobře. Zkusím tedy napsat svůj příběh, který však bude "kontrolován" následujícími premisami: 1) Studium na vysoké škole poskytuje (nejen) postiženému člověku získání akademického titulu, a tím mu poskytuje lepší výchozí podmínky pro další uplatnění v životě. 2) Pobyt na vysoké škole poskytuje postiženému čas a prostor k postupnému osamostatňování. Na vysokou školu jsem chtěl již na ZDŠ v Košumberku, kde jsem strávil devět proketých let. Poté jsem se hlásil na SEŠ do Brna na Kociánku, ale nevzali mne. Ani mi to moc nevadilo, takže jsem následujících devět let žil v kruhu rodiny. Asi do dvaadvaceti mne táta vodil za ruku. Velmi se ve mně rozhořela touha studovat, ale v zápětí jsem zjistil, že neumím odstranit ani závorku v mnohočlenu, a tak jsem začal před přijímačkama chodit na ZŠ na doučování. Na gymnázium do Jedličkárny jsem se dostal, ale hned po nástupu jsem požádal o přestup do gymnázia v Chrudimi, kam jsem nastoupil od druhého ročníku. Maturoval jsem v roce 1996. Asi v průběhu druhého ročníku jsem se pevně rozhodl pro sociologii. Jedním z mnoha impulsů bylo vidění Jury Kabeleho v televizi, kde o sociologii moc pěkně a inspirativně mluvil. Hlásil jsem se na FSV i na FF, kam mne nevzali. Naštěstí!!! Na FSV jsem byl přidělen do přijímací komise, které předsedal právě J.Kabele. Když přišel pro mne na chodbu, hned mi to bylo jasné - JSEM PŘIJATÝ. Je-li někdo přijatý na VŠ a není-li na ní třeba rodiči "dokopán", má určitě radost. Tak tomu bylo přes celé léto i u mne, ale při zápisu na mne padla obrovská úzkost, která byla zesílena i tím, když jsem zjistil, že na dvě povinné přednášky musíme jezdit až do Ládví. Úzkost se s blížícím nástupem stupňovala, ale trochu se zmírnila po setkání s doc. Kabelem, které se konalo těsně před zahájením výuky. Nástup do školy byl poměrně strohý. Tatínek mne vlakem dovezl do Prahy, ubytoval mne a dovedl k Hollaru, kde se se mnou rozloučil a odešel. První dva dny byly těžké, ale v pátek jsem již odjížděl domů pln optimismu. Od začátku jsem chtěl bydlet na vš koleji. Byla zde jistá možnost bydlet v Jedličkově ústavu, ale to jsem ihned odmítl. Nastoupil jsem tedy na Arnošta na čtyřlůžkový pokoj. Naše sžívání nebyl jednoduché, přestože jsem užíval léky na spaní. Problém byl v tom, že když jsem se v noci probudil (třeba ve 2,30) a oni ještě "pařili", nemohl jsem už usnout. Takže jsem si našel kolegu, který měl podobné potíže a spolu jsme se sestěhovali na čtyřlůžkový - ale jiný - pokoj. Samotné balalářské studium probíhalo bez problémů. Snad s vyjímkou "Úvodu do ekonomie", kde jsem složil zkoušku "napotřetí za tři". Dost jsem se zapotil v šestém semestru, když jsem psal bakalářku a Jura Kabele mne lisoval, ale výsledek za to stál. Krom toho jsem musel složit klasifikovaný zápočet z angličtiny. Z něj jsem měl velkou hrůzu, ale složil jsem jej napoprvé. Samotné bakalářeké státnice už byly v pohodě. Ale..... Člověk se nemůže (nebo může?) starat jen o své studium. Já jsem to ve dvou oblastech života nedokázal - angažování se ve fakultní a posléze univerzitní samosprávě a........ v zahledění se do jedné studentky. Své působení v akademické samosprávě považuji za úžasnou životní zkušenost, ale v druhém případě se jedná o jediné - o mé selhání. Člověk postižený jako já by v těchto věcech měl být - nikoli morálně, ale pragmaticky - velmi obezřetný. Toto selhání se cele promítlo do magisterského studia. Problematická volba magisterské specializace a ještě horší volba tématu diplomky. Hlavně mi začalo vadit, že jsem postižený. Když jsem se viděl v zrcadlech výloh, styděl jsem se, že takto vypadám. K tomu přibyly deprese, s kterými jsem zápasil tři roky, než jsem (si) našel lék, který mi konečně pomohl. Navíc jsem začal chlastat. Litr vermutu za večer nebyl problém. Studium jsem zakončil s "červeným" diplomem, ale moc hrdý na něj nejsem. Navíc se mi "podařilo" rozbít si hodně přátelských vztahů, ale i to, žel, patří k životu. V doktorském studiu mne zachránila volba tématu disertace, nalezení léku na deprese a důsledná abstinence. Krom klopýtnutí u Státní doktorské zkoušky už následovaly věci převážně příjemné. Opravení některých přátelských vazeb, stipendium v Mnichově a získání grantu od GA UK. K tomu se mi podařilo osamostatnit se a žít samostatně - nebo osaměle? Proč jsem vlastně tohle vše napsal? Nejprve snad, proč jsem to nenapsal. Nenapsal jsem to, abych ostatním se zdviženým ukazováčkem říkal: Nepijte alkohol! Budte obezřetní v navazování vztahů s nepostiženými lidmi! Nezabývejte se vlastním postižením, protože s tím stejně nic nenaděláte! Tak ale, proč jsem to vlastně napsal? Chtěl jsem jen naznačit, že každému - i když každému jinak - se může stát, že na něj jeho postižení dolehne. A pojednou neví, co si má počít a pokud k tomu dojde, neměl by se nechat morálně vydírat radami typu: Celý život ti nevadilo, že jsi postižený. A nyní najednou............... To jsi mne/nás zklamal. Ne, nezklamal. Zklamali ti, kteří nás takto mentorují. Ale ani postižený by neměl potlačovat své pochybnosti, svá trápení, protože právě skrze ně může nacházet ukazatele a impulsy, které mu pomohou žít v majoritní společnosti.


Mgr. MIROSLAV KUDLÁČEK





Velikost písma A A A

Nahoru
Tisk PDF verzeTextová verze

© 2012 Univerzita Karlova
Ochranná známka
Kontakty

REDAKCE
E-mail: forum@cuni.cz
Tel.: 224 491 394
Ovocný trh 3-5, 116 36 Praha 1


ISSN 1214-5726     Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.