Jakou češtinu máme, a jak se k ní chováme? ****************************************************************************************** * Jakou češtinu máme, a jak se k ní chováme? ****************************************************************************************** Potřebujeme češtinu správnou, spisovnou, nebo standardní? V návaznosti na svůj příspěvek ke dni mateřštiny, svolanému prof. H. Illnerovou v únoru t. připomněl, že naši předkové se rozhodli na rozdíl např. od Skotů a více méně i od Irů, zac národnost, ale i jazyk. Podařilo se to, takže dnes češtinu máme, a budeme ji mít, dokud bu děti do českých škol. Něco to ale stálo. Paradoxně můžeme říct, že je dnes čeština bohatší rozmanitější, než si zasloužíme, než dovedeme plně využívat. Má jak slohové vrstvy vzniklé tak vrstvy starší a uměle obnovené, a ty druhé často vidíme jako patřičné, ne-li povinné, uplatnění úplně přirozeně nepůsobí. Setkal jsem se s takovými problémy, sotva jsem se naučil psát. Tenkrát byli rodiče večer v rozhlase poslouchat, jak naši hokejisté, kterým jako masarykovští vlastenci fandili, hrajo jsem jim, než půjdu spát, na kus papíru napsat, jak to dopadlo. Podle už osvojených pravid nucen napsat, že za Anglii hrajou „Kanaďané, kteří tlukou do holí“; věděl jsem, že se nemá tlučou, natož kerý, což bych ovšem použil v hovoru s rodiči. Šlo mně to ale tak proti srst dodnes pamatuju. Ve škole, ani když jsem pak v Praze studoval gramatiku češtiny a lingvist indoevropskou, ani po získání všech postgraduálních stupňů jsem se nikde nedověděl, proč j tak omezená. Nakonec jsem pochopil, že to není podložené nijak vědecky, ale jen ideologick postupně, aniž by to někdo opravdu chtěl. Pro obnovení češtiny v jejích kulturních funkcích v národním obrození bylo totiž nutné pod její slovní zásobu. Jungmannova generace, která pro to položila základ, považovala za nutn přemíry germanismů jako lajntuch, šrajtofle, pucovat, štruzok. Zároveň s tím ale chtěli vy tvary dané vrstvy jazyka (v Čechách obecné češtiny) jako lidma, růžema, krásnej, krásnýho, cejtím, dvouch, vokno atd. Ty uváděly starší mluvnice (v čele s V. J. Rosou, 1672) jako ne české gramatické stavby. Naproti tomu J. Dobrovský nevěřil, že obrození češtiny je možné, popsat klasickou češtinu 16. století, především Kralické bible. Návrat k jejím tvarům byl obrozenskou snahou zachovat jednotu se slovenštinou; vždyť např. výslovnost být jako bít, velký atd. byla jen slovenská a slovácká. Hanácké bét, stréc je poměrně nová územní varian strejc, což bylo rozšířené v Čechách i na střední a jižní Moravě. Kdyby už na začátku 19. zřejmé, že česko-slovenská jazyková jednota se udržet nedá, nebylo by proč toto -ej- předp normě potírat. Nebylo ale možné vyloučit takové tvary z běžné mluvy, proto dnes bohemisté napomínají, že nespisovně“, místo aby to vzali na vědomí jako historicky vzniklou specifickou vlastnost č přežila silný tlak němčiny, pak i vliv ruštiny, brání se tlaku angličtiny; obohacuje se ja slova, tak o jejich přeložené ekvivalenty a o další výrazy. Přesvědčení o potřebě dbát na správnost, tedy o nutnosti preskripce – purismu a brusičství – přežívalo, i když už dávno nehrozilo. Jde, řečeno se Z. Starým, o syndrom „národního údělu“; o češtinu pečují (jak ří sbory strážců chrámu. Polemika proti brusičství, zahájená v r. 1932 Pražským lingvistickým kroužkem,  ukázala, ž „správnost“, ale vhodnost výrazu pro daný kontext, pro danou funkci. Jak tehdy uvedl V. Ma čeština se osudně vzdálila od češtiny hovorové, protože v její kodifikaci bohužel zůstaly archaismy. B. Havránek vytvořil pojem obecná čeština (dál OČ), což je soubor běžně mluvený snad celý jazyk (v naprosté většině slov i tvarů se spisovná a obecná čeština shodují), al není omezené místní nářečí. Upozorňoval např. v padesátých letech, že OČ má své místo v ře ale postuloval, že „kladný hrdina mluví (tj. má mluvit) spisovně“. Nevěřil, že se nespisov volně kombinují s nejrůznějšími slovy; když jsem uváděl doklady z hovoru na univerzitní pů starochetitskejma textama, byla to pro něj „falešná OČ“. V osmdesátých letech uvedl Fr. Daneš, že OČ je v Čechách „naše vlastní mateřština“. A. Stich upozornil, že spisovná čeština má své mezery; v různých tvaroslovných funkcích v slohově neutrální výrazový prostředek, který by nebyl ani knižní (bychom, lidmi, dobří spo "nespisovný" (bysme, lidma, dobrý sportovci). Dlouholetý výzkum běžné mluvy, kterému chybě oficiálních bohemistických institucí, postupně na základě funkčního hodnocení ukázal, že h vrstva spisovné češtiny není úplná, spíš je tu široké přechodné pásmo jevů ne "plně spisov ani "nesprávných". Základním zjištěním, o kterém psal Henry Kučera (1955) v USA, je existe oscilace tvarů spisovných a OČ v neoficiálním hovoru (i veřejném); jde o střídání kódů, př vyskytují i kombinovaná spojení jako s těma našima městy, velkýma (kde by bylo velkejma př a velkými příliš knižní); kombinace opačné (s našimi městama, velkejmi) jsou dnes nemožné, i např. horký mléko nebo děravý vokap. V takto zjištěné stupnici jevů OČ jsou časté na vel v hovoru (i veřejném, např. v TV rozhovorech mezi vzdělanými mluvčími): bysme, lidma, volb dobrýho, hezký děvče, dobrej aj.; v Čechách se vedle toho často užívá i tvarů jako mlíko, vod, von, voknama, vopravit, což je častější než vopatřit, vorganizovat (jde o slohové zař něco vzácnější snad jsou tvary jako dobrejch, velkejm, vejsledek, hodně už ustoupilo ou- ( mu ouzko). Jde ale právě o oscilaci, o celkem volné střídání spisovných tvarů s tvary OČ, předpokládanou (úplnou) vrstvu hovorové češtiny uvnitř spisovné normy. Otázka uznání nebo neuznání jednotlivých tvarů OČ za spisovné (jejich zahrnutí do kodifika normy) je už po řadu desetiletí ožehavá. B. Havránek a další vždycky po několika letech ne prohlásili za spisovné některé tvary; tak se do kodifikace postupně dostaly tvary jako můž tlučou, nemoce, velmocím, bez čtyřech, dovlíknout, smlsnul, vyjmutí, přibyde; dej mně to, J. Bělič prosadil uznání tvarů bez něj, otevři ho (okno) a širokého přechodného pásma ve s Místo staré zásady musíš – nesmíš tak dnešní výuka a poradenská činnost zčásti přešly k po nemusíš – už smíš. Širší veřejnost o tom ale málo ví, soubory nově „uznaných“ tvarů jsou n nemyslitelné, že by se v takovém postupu dnes pokračovalo. Zůstává tedy nejasné, jak dál. Jistě není možné otevřít stavidla a „pustit obecnou češtinu nevykládat ve škole o rozdílu mezi nimi a nechat jim úplně volný prostor v poradenské a po Ale kreslit dál červenou čáru mezi tvary „správnými“ a „nesprávnými,“ nebo „spisovnými“ a to už není možné. Je zřejmé, že užívání OČ tvarů se šíří; zároveň dnes už lingvisté v Čech čistě spisovné tvary v běžném hovoru, ani veřejném. Málokdy si připomínají, jak rádi např. Olomouce slyšeli studentky mluvit o dobrém mléce a starých mlýnech nebo podobně. Spíš píšo Kořenský, že není vhodné požadovat důsledné užívání spisovného tvarosloví v hovoru. Za hlavní zásadu dnes považujeme nevylučovat z jazyka jakékoli výrazy; všechny v něm mají slohové zařazení. Je potřeba, aby ho mluvčí, nositelé češtiny, znali, aby se v rozmanitost vrstev orientovali. Je přitom nutné rozlišovat mezi situací většinovou, na území Čech a západní Moravy, kde je situací na většině Moravy a Slezska. Tam dosud vládne zeměpisné rozlišení řeči, „vlastní m mají podstatně menší rozsah než OČ. Jejich mluvčí jsou si tohoto místního omezení vědomi, silnější motivaci pro užívání spisovných tvarů i v hovoru. Ale mluvčí z Čech při běžném ho tj. na většině území, nemají mnoho důvodů k tomu, aby na tuto menšinovou situaci reagovali Jak dál postupovat: (i) Nesporně je zapotřebí vědět, jak se kde mluví, které tvary uplatňují kteří mluvčí v ja situaci; zjišťovat to dnes můžeme s pomocí velkých počítačových korpusů textů, i mluvené ř vznikly zásluhou Fr. Čermáka a dalších (vedení Ústavu pro jazyk český AV spolupráci na nic teď lituje, že je nemá ve své gesci). O tom, jak se kde (a kdy) mluví, je třeba mluvčí češ ale nic jim nepředpisovat (proti preskriptivismu vhodně vystupuje v návaznosti na Zd. Star Cvrček). (ii) Lingvistika i škola by měly uznat existenci přechodného pásma i oscilace, a přejít od spisovnosti, podmíněné francouzsko-německou tradicí jazykové kultury, k širšímu, volněji v standardního vyjadřování (i hovoru). (iii) Měli bychom rozlišovat mezi prvoplánovou vrstvou tvarů, koncovek apod., a  hlubší ku vyjadřování, pro kterou nestačí stručný návod; podrobněji viz Sgall, P.a J. Panevová: Jak česky - Naše čeština a naše nešvary (Praha: Karolinum 2004): není to kodifikace, ani presk někoho např. upozorním, že místo otáčení o 360 stupňů chtěl asi mluvit o 180, místo Tokio největších měst asi chtěl říct je jedno z (nebo patří k největším městům), nebo že je význ popřít (neuznávat) a vyvrátit  (doložit nepravdivost), nebo popravit (po odsouzení) a zabí mezi poloplná – poloprázdná, téměř tisíc – necelý tisíc. Závěrem lze říct, že čeština je jedna, ale je rozmanitá, bohatá. Využívat její bohatství, uplatňovat celou rozmanitost ve slovní zásobě i ve stylovém, funkčním rozvrstvení, uplatňo argumenty a vyvozování, bez frází, floskulí, klišé; nevěnovat pozornost jen prvoplánovým o koncovkám, tvarům (a pravopisu), ale hlavně: myslet na to, co chci říct, a říct to s využi možností češtiny. Nechceme „nechat češtinu kočkám“, ale jejím nositelům, mluvčím; ti ji do svých předků, rozvíjejí ji, v jejich řeči žije; nepotřebují dozorce s úřední pravomocí, al způsobech vyjadřování svobodu. Petr Sgall (sgall@ufal.mff.cuni.cz)