Vitam liberam vivo, ergo sum (Projev rektora UK prof. Václava Hampla k 660. výročí založení pražské university ****************************************************************************************** * Vitam liberam vivo, ergo sum (Projev rektora UK prof. Václava Hampla k 660. výročí založ university ****************************************************************************************** Vitam liberam vivo, ergo sum (Jsem svobodný, tedy jsem!) Magnificence, Excelence, spectabiles, honorabiles, cives academici, vážení hosté, dámy a p před 660. lety založil Karel IV., moudrý český král a posléze velký císař a ústavodárce svaté říše římské, naši alma mater. Založil – jak stojí na nejstarší pečeti na „Universitas scholarium studii pragensis“, tedy obec těch, kdo na pražském vysokém učení s A v zakládací listině university král konkretizuje, že zakládá toto učení proto, aby obyva nebyli odkázáni jen na studia v zahraničí a aby naopak do Prahy přicházeli cizinci a stáva vědění se oddávající obce. Do vínku naší universitní obci byla dána autonomie a byla založ učitelů a studentů, jejichž role nejsou hierarchicky odděleny, nýbrž prolínají se a spojuj všech, kdo usilují o poznání. A do věna naše universita od svého zakladatele dostala též i universitní obec je otevřená všem, kdo v dobrém přicházejí a chtějí se s námi podělit jak tak s námi sdílet radosti i strasti našeho hledání a zkoumání. Král Karel zajisté vybavil universitu též řadou práv a pozemských statků, nic z toho však nemůže převážit ono základní vymezení naší existence a poslání, jímž Karel IV. navázal na evropskou tradici: jsme autonomní samosprávná a mezinárodně otevřená obec mladších i starš o poznání. Autonomie obce učenců a učících se a její nezávislost na vedení státu a církve evropské intelektuální tradici i ve způsobu evropské artikulace občanské a duchovní existe vnímána jako její významná kvalita a rozměr. Nic z opor a charakteristik svobodného akadem ovšem nikdy v dějinách nebylo “definitivní“ a nezpochybnitelné. Autonomní společenství a i neustále obhajovat a potvrzovat svou právní pozici a hodnověrnost vůči státní exekutivě, v a později politické reprezentaci a v proměnách staletí také vůči katolické nebo protestant Vždy znovu v dějinách se politická moc snažila podřídit si universitu, udělat z ní své úče na výrobu odborníků, případně na výrobu ideologie. A přesto je naše universita společností znova pojímána jako nezávislá duchovní a morální autorita, jako nezávislý a jen své vnitřn logiky poslušný organismus, který s příslušnou mírou učenecké elegance vždy znovu klade ná tematizování klíčových problémů současnosti. Univerzita samozřejmě nikdy nežila ve vzduchoprázdnu. Byla a je partnerem státu, který gar nezávislost, přispívá na její provoz a také se obrací na její odborníky o radu v závažných konce 18. století je to též stát, kdo na návrh schválený samosprávnými orgány university j hlavy státu stvrzuje její profesory. Můžeme se také ptát, jak velkou roli hrála universita a tradice její autonomie ve chvílích moderních dějin. Vážili si představitelé těchto „autonomních a svobodných prostředí“ své t snažili se ji obhajovat a naplňovat novými společenskými obsahy? Nebo se za dramatických p do popředí jen momentální praktické zájmy universitní obce? Již završení české politické emancipace v 19. století a na počátku 20. století je nerozluč s představiteli pražské české university: Především to platí o Tomáši Masarykovi, jeho pro i studentských stoupencích a namnoze přátelích, o jeho politických souputnících, mezi nimi světovou válkou vynořil i mladý sociolog Edvard Beneš. Ale platí to i o Masarykových konze oponentech. Z nich je třeba jmenovat alespoň velkého historika Josefa Pekaře, který ještě předkládal jinou koncepci budoucí české politické svébytnosti, ale který po vzniku samosta dokázal s Masarykem důstojně a s oboustranným respektem komunikovat. Universita, jejíž pro rozhodující měrou podíleli již na Manifestu českých spisovatelů z května 1917, činorodě po i etablování republiky, zůstala však nezávislým samosprávným subjektem, reflektujícím iden intelektu. A velkorysá Masarykova republika byla do té míry moudrá, že přes dramatické dis epochy podržela i německou sestru University Karlovy, vědecky i kulturně vynikající obec n inteligence. I Německá universita v Praze - dokud ji v polovině 30. let vnitřně nezlomil a a nacismus - byla autonomní a mezinárodně významnou platformou oné druhé jazykové roviny t československého intelektuálního života. O 17. listopadu 1939 bylo už napsáno a řečeno mnoho, o brutálně ničivém zásahu nacistickéh universitě, ostatně obdobném tomu, jak se nacistická diktatura zachovala vůči celé řadě ev universit – duchovních oponentů nacismu. Nacionální socialismus byl režimem, který v celé akademické svobody, odstranil akademickou samosprávu a nahradil ji jmenovanými Führery. Ti pouhými správci universit, které se proměnily v ideologicky indoktrinační a účelově školic generace nacionálně socialistických válečníků a podmanitelů kulturní Evropy. České vysoké zavřeny a jejich studenti i profesoři pronásledování a likvidováni, protože z hlediska hně představiteli nezávislé duchovní obce, protože byli symbolem samostatné české kulturní a d kterou si okupanti přáli zlomit. Ani nacistický režim si však nedokázal naši universitu po – respektive, přesněji řečeno, si to alespoň myslel. Byla to samozřejmě iluse: universita není pouhý soubor budov, knihoven, laboratoří, klinik jen instituce, je to především akademická obec. A tato obec se také bezprostředně po konci shromáždila, povolala do svého čela poslední před listopadem 1939 zvolenou garnituru svých a bez ohledu na ohromné praktické problémy a nutná provizoria ihned obnovila činnost: zača odborně pracovat. Přesto, že představitelé akademické samosprávy tehdy velmi jednoznačně hájili principy nez vysokých škol, byla universita již po několika letech opět zbavena svých reálných atributů připravena o podstatnou část učitelů i studentů a podřízena nové diktatuře. Ta, obdobně ja nacistická, eliminovala universitní autonomii a samosprávu, nahradila akademické volby jme stranických činitelů do akademických funkcí a provoz university – až do úrovně učebních ne plánů - podřídila dirigování partajních výborů a ministerských byrokratů. Ti a nikoliv vni vývoje vědy pak určovali, kdo a co bude učit, zkoumat, publikovat, kdo představí výsledky mezinárodním poli a které vědecké výkony, teorie, školy budou určeny k zániku, vytěsnění, Ale opět se ukázalo, že ani čtyřicet let komunistického režimu nedokázalo vymazat vědomí p nutnosti opření univerzity o zásady akademické autonomie a samosprávy: jakmile listopadová to s významným přispěním právě pražského universitního studentstva, pohřbila komunistický největší rychlostí a jakoby samozřejmě obnovena volená akademická samospráva. Dosavadní, r jmenovaní funkcionáři byli nahrazeni volenými representanty akademické obce, ustavila se r a konference rektorů. Universita Karlova se postavila do čela reformního úsilí, jemuž co d hloubky nebylo v moderních dějinách evropských vysokých škol podobného a který i aktuálně k nejúspěšnějším. Během pouhého půl roku po listopadu 1989 byl připraven a parlamentem sch vysokoškolský zákon, který opět zakotvil ony Karlem IV. universitě do vínku vložené princi autonomie, samosprávy, svobody výzkumu i výuky. Universita se opět stala jedním z životně důležitých korektivů působení státu. Stala se op bezprostředně na státu nezávislých pěstitelů demokracie a zároveň jedním z atributů jeho s jako jimi jsou samosprávné obce, nezávislé soudy a svobodná media. Universitu ani v modern redukovat jen na „výrobnu“ vědy nebo „producenta“ absolventů. Úlohou univerzit totiž musí společnosti rozvíjet, kultivovat a mezigeneračně předávat její základní hodnoty. Tato role musí být primárně podložená vynikajícími studenty a absolventy a kvalitním vědec Universita Karlova od listopadové revoluce ohromným způsobem – a podotkněme při velmi omez finančních zdrojích - zvýšila rozsah i kvalitu svých výkonů. Počet jejích studentů se od r než zdvojnásobil, dnešních 7500 postgraduálních studentů představuje ekvivalent třetiny vš studentstva na konci starého režimu. Zároveň se podstatně zvýšila i náročnost a kvalita st se však zvýšila kvalita a mezinárodní akceptace vědecké produkce UK, přičemž její objem vz neuvěřitelný sedminásobek předlistopadové úrovně. A to vše při pouhém 20ti procentním navý pracovníků. A přece se lze v našich novinách dočíst o universitách jako o „chráněných akademických oáz klidu … zapouzdřených v postkomunistické letargii.“ Prý u nás „rozhodují průměrní.“ A někt až „o řízení univerzit nebudou rozhodovat výhradně akademici a studenti“. Až děkany a rekt volit akademické senáty ale bude je jmenovat státní moc nebo různé lobby. Jako by bylo uni možno vnitřně striktně dělit, jako by akademické senáty nebyly demokratickými orgány celé jako by universitní věda musela být poučována, o čem a jak bádat a učit, jako by naše učit výsledky, naše solidní postavení v síti světových universit neznamenalo nic víc, než formu zapouzdření. Jako by již opět někdo někde věděl lépe než univerzitní a fakultní grémia, ja společenství studujících a bádajících za - v evropském srovnání - střídmé státní finanční tolik, co doložitelně a ověřitelně dokázalo. Dosáhli jsme našich vědeckých a učitelských výkonů, naší mezinárodní prestiže navzdory uni autonomii a samosprávě nebo právě díky ní? A dokázali bychom to všechno bez ní? Jeden z kl evropskou representací verbálně propagovaných principů modernizace Evrospké unie se nazývá Ten pojem označuje princip: vše, co lze rozhodnout, zorganizovat, udělat na nižší úrovni, posouváno nahoru, do centra unie. Bruselská byrokracie není moudřejší než samosprávné orgá unie, proč by tedy měla rozhodovat věci, které jsou jí vzdálené? I když praktická implemen v Evropské unii zatím pokulhává, všichni se shodují, že je to správná cesta. Univerzity ji vykročily a neměly by z ní sejít. Samozřejmě, že podmínky, ve kterých univerzity působí, jsou nastaveny někde lépe, někde hů stojí za to měnit. Musí však jít o změny promyšlené a uvážlivé. V novodobé historii se již jasně ukázal jepičí život těch návrhů, které byly založeny pouze na partikulárních zájmech ambicích, na druhé straně legislativní iniciativy, které vznikly v partnerském dialogu mez a státem a které si prošly názorovým tříbením uvnitř celé akademické obce, vedly k prospěš přinesly dlouhodobě vyhovující řešení. Universita přece není oázou, věží ze slonoviny ani hradbami obehnanou pevností. Universita součástí české a evropské společnosti. Sdílí a intensivně reflektuje její stav, proměny a Veřejnoprávní, se státem kooperující, na jeho byrokracii však nezávislá universita je elit odborné, a také sociální komunikace. Je laboratoří hledání konsensu napříč obory, napříč f napříč zájmovými seskupeními, které logicky patří ke každému takovému dynamickému organism úlohou Univerzity Karlovy – a tím se liší od jiných typů vysokých škol, soustředěných na u vědy a odborné přípravy – je být kritickým korektivem odborného i společenského dění. Ale vedle toho samozřejmě zvládá i ohromné množství praktických výkonů, které ji etablují jako nejproduktivnějších vědeckovzdělávacích institucí ve střední Evropě. Kdyby universita a je odborně a manažersky nezvládaly řízení činnosti svých 7 500 učitelů a dalších pracovníků č studentů, kdyby neprodukovaly 30 % vědeckých výstupů naší republiky a kdyby jejich obory n hodnotících žebříčků tohoto státu, kdyby ročně nepředaly diplomy 6 800 absolventů, bylo by po příčinách. A zvažovat, zda principy, na nichž byla před 660 léty založena, už neztratil za to, že tomu tak není. Chce se mi ještě dodat: Ano, stávající způsob řízení a model financování fakultních nemocn musí změnit. Ale i kdyby úroveň odborné péče v těchto nemocnicích nepatřila k evropské špi úroveň absolventů našich lékařských fakult nebyla vysoce ceněna a i kdyby výsledky našeho výzkumu konzistentně neprokazovaly jeho kvalitu – a žádné z těchto zpochybnění neplatí – a nebyl důvod k prosazování nedomyšlených, kontraproduktivních a ve svých důsledcích nebezpe Na těchto úvahách nic nemění, že je toho nepochybně ještě hodně před námi! Dobré výsledky inspirovat a motivovat k ještě lepším, abychom udrželi tempo s nejlepšími. Rozvíjet, kulti společenské intelektuální hodnoty můžeme jedině za předpokladu nekompromisních odborných i na každého člena univerzitní obce, aby tyto hodnoty sám respektoval a sdílel. A samozřejmě řada nových a staronových výzev: od podpory technologických transferů po zavádění nových a studia, od zvyšování efektivnosti vědeckého výzkumu a snižování byrokratické zátěže přes l informačních systémů až po výstavbu nových minikampusů. A samozřejmě není možné opomenout aktivnější vlastní prezentace a dalšího posilování mezinárodního charakteru Univerzity Kar a zdaleka nejen tyto - netriviální úkoly předpokládají nejen vstřícnou kooperaci a společn kteří chápou české vysoké školství jako významný faktor dalšího rozvoje České republiky, a vlastní maximální nasazení. Akademická autonomie a volená samospráva zůstávají i v moderní doběosvědčenou formou unive sebekontroly, zpětné vazby řízení, vnitřní komunikace a svobodné kreativity. Jsou základem významného postavenív české i evropské společnosti. Jsou předpokladem naší schopnosti reag výzvy, před které nás staví stále se zrychlující tempo globálního světa, na otázky, které společnost i světové společenství vědců a učitelů. Nezávislost, samospráva, otevřenost a m akademického společenství jsou klíčové atributy našeho úspěchu. Jsou cennou součástí histo která se v průběhu staletí na Univerzitě Karlově vždy znovu potvrzovala a obnovovala. Peču kultivujme je i nadále. QUOD BONUM FELIX FAUSTUM FORTUNATUMQUE SIT