Úloha samosprávných univerzit ve vzdělávání ****************************************************************************************** * Úloha samosprávných univerzit ve vzdělávání - přednáška 10. 4. 2008 ****************************************************************************************** Samosprávná autonomie univerzit je koncept stejně starý (a osvědčený) jako univerzity samy zajisté výborně poslouží naše vlastní univerzita. Pražská univerzita byla samosprávnou (do autonomií vybavena (po vzoru starších a už v té době věhlasných univerzit v Boloni a Paříž vzniku roku 1348. Přestože církevní autoritě – v osobě kancléře-pražského arcibiskupa – ná nad fungováním univerzity, existovala na ní na tu dobu téměř neuvěřitelná svoboda učení a bylo možno – a často očekáváno – v zájmu hledání pravdy formulovat argumenty i pro tvrzení univerzitní půdu byla netolerovanou herezí (jak se o tom fatálním způsobem přesvědčil nejz dávných rektorů Jan Hus). To, že pražská univerzita, pro niž byla značná míra samosprávné autonomie zcela nepřehlédn určujícím atributem, sloužila našim zemím po dlouhá staletí jako zakotvení vzdělanostní a je evidentní; to samé platí pro ostatní středověké univerzity v ostatních evropských zemíc že model samosprávné autonomie je pro fungování univerzit modelem vhodným. Jakkoliv s tímt souhlasím, argumentační cesta k němu je přece jen asi komplikovanější. Dovolte, abych se s mé úvahy, které mě nakonec k závěru o vhodnosti samosprávně autonomní existence univerzit Středověká univerzita se od té dnešní samozřejmě lišila v mnoha – hlavně kvantitativních – Důležitým kvalitativním rozdílem byla neexistence vědy v moderním slova smyslu (systematic experimentální přístup). Daleko více než dnes byla tedy hlavní úlohou univerzit špičková v obdobně jako dnes – v těsném kontaktu s tím, co tehdejší metodu snahy o rozšiřování hranic dnešní vědy zejména představovalo, totiž scholastické disputace. Zde si neodpustím snad je poznámku, že dnešní důraz na systematické zlepšování „soft skills“ studentů a absolventů j návratem k této středověké tradici – tradici rétoriky („prezentačních dovedností“), logick kompetentní práce s prameny. I když věda v novodobém smyslu se začala objevovat v Evropě cca v 16. stol., na univerzity zpočátku jen pozvolna. Proto první 300 až 400 let existence pražské univerzity byla ve zna elitní výuky jako hlavní mise univerzity. Pak se však vědecká činnost v moderním smyslu zc usídlila ve zdech univerzit a zafixovala se natrvalo počátkem 19. stol. geniálním koncepte (jenž ovšem navázal na tradici spřežení výuky se scholastickou disputací, kterou v podstat moderní vědou). K tradiční, první a samozřejmé misi univerzit, elitní výuce, tj. předávání nastálo mise druhá, a nadále nejméně stejně důležitá -a v některých případech, které už al otazníky na rozlišení mezi univerzitou a výzkumnou institucí, dokonce důležitější-, totiž čili generování vědění . Mimochodem, Humboldtův důraz na vědecký výzkum byl původně motivo cíli, čili šlo „jen“ o změnu metodiky první mise, což na převratnosti jeho konceptu nic ne A zde je poprvé na místě se ptát, zda tradiční, samosprávně autonomní model univerzit, kte adekvátní pro staletí fungování primárně elitně vzdělávacích univerzit středověku, je obdo pro „obsloužení“ druhé, vědecko-výzkumné role univerzit. To je tématem jiných řečníků na d já se proto omezím jen na postřeh, že úspěch humboldtova modelu v Prusku souvisel s poměrn mírou akademické svobody v době jeho působení jako ministra školství (i když jinak Prusko ke stále tužšímu státnímu dirigismu, což ostatně nakonec Wilhelma von Humboldta vedlo k uk politické kariéry). Ještě zřetelně úspěšnější byla aplikace humboldtova modelu na univerzi a Cambridge (což v podstatě trvá dodnes), kde státní ingerence do univerzitního života byl menší, než v Prusku. A Humboldtův model byl vzorem pro tehdy vznikající severoamerické uni které jsou dnes všeobecně považovány za jakýsi etalon kvality vysokoškolského vzdělávání. tamních – i nesoukromých – univerzit je dobře známa a snad nejlépe ilustrována známým bonm severoamerického vysokoškolského systému spočívá v tom, že tam žádný systém není. Vrátím-li se od vědy ke svému původnímu tématu, vzdělávání, čeká nás zhruba o století a pů další dramatická změna, a tou je zpřístupnění vysokoškolského vzdělání mnohonásobně větší než tomu bylo ještě v první části 20. stol. Jak v USA, tak v západní Evropě po 2. světové vysokých škol – veřejných i soukromých – a přijímají stále více uchazečů. Do naší země ten dorazil se zpožděním přibližně odpovídajícím všeobecnému zpoždění země pod komunistickým r demokratickému světu, tedy ke konci minulého tisíciletí. Vysokoškolské vzdělání přestává b subpopulace mimořádně schopných a determinovaných a směřuje – alespoň v nejnižším, bakalář - snad až k téměř standardnímu vybavení většiny všeobecné populace. To je druhý moment kdy samosprávná autonomie univerzit, která jim sloužila tak dobře v době, kdy poskytovaly elit několika málo mimořádně nadaným a odhodlaným, je adekvátním modelem pro (často nutně obrov poskytující slušnou úroveň vzdělání mase ne nezbytně vždy až tak mimořádně nadaných a moti posluchačů. Upustím zde od diskuse kladů a záporů této „masifikace“ studia a soustředím se implikace vůči univerzitní samosprávě a autonomii. Mám za to, že v principu pořád platí, že pro společnost je výhodné (a je si toho snad větš intuitivně vědoma) pěstovat si specializované instituce shromažďující vysoce kvalifikované neslouží specifickým komerčním zájmům svých zaměstnavatelů (nic proti nim - vysoce kvalifi činnost v privátních společnostech je nepochybně navýsost důležitá), nýbrž mají relativní cokoliv jako hodné zkoumání vyhodnotí. A že svěřit těmto odborníkům vzdělávání další gener osvědčený synergický efekt. Proto i v situaci masifikace vysokoškolského vzdělávání má smy v péči takovéto specializované instituce rozhodování o náplni studia i o certifikaci jeho potřebné kvalitě (akademické tituly), stejně jako o vnitřním způsobu financování jednotliv plánů z prostředků, které univerzita získá. Nicméně několik faktorů oproti malé elitářské univerzitě nabývá na významu. Jedním z nich je větší různorodost studentské populace ve vztahu k motivaci a očekávání od klasické „posedlosti“ touhou věcem rozumět opravdu do hloubky přes pragmatickou snahu získ specializovanou kvalifikaci až po čistě utilitární snahu získat diplom s jeho konkrétními hmotnými, příp. společenskými či mocenskými) praktickými efekty. Z toho vyplývá i rozdílná začlenění do „universitas magistrorum et scholarium“, do komunity starších a mladších spol poznání, do humboldtovské jednoty vědy a výuky. Myslím, že kromě různých strategií student budování počátků jejich odborné kariéry je i toto jednou z příčin značné variability v par na konkrétním výkonu samosprávného řízení univerzit. Masifikace vysokoškolského vzdělání vede také k výrazné proměně očekávání zaměstnavatelů. byli vzdělanci mimořádně vzácní, stačil pro výkon většiny povolání nižší stupeň vzdělání. vysokoškolského vzdělání širokým vrstvám vede k požadavkům na vysokoškolský diplom i v pro nebyl potřeba. To pak přispívá k tomu, že stále více profesí je čím dále sofistikovanějšíc více vyžadují vzdělanější pracovníky. Přitom bezprostřední výkon takovéhoto sofistikovanéh nutně nevyžaduje hlubší vzdělanost. Masifikace vysokoškolského vzdělání tedy jde ruku v ru pragmatických očekávání zaměstnavatelů od vysokých škol. Jenom s malou nadsázkou to někdy k očekávání jakéhosi učebního oboru pro řemesla, která se nevykonávají rukama, nýbrž hlavo Univerzita dbalá své povinnosti sloužit veřejnosti samozřejmě musí takovýmto očekáváním vy nikoliv však za cenu ohrožení úrovně skutečné vzdělanosti. To by hrozilo, pokud by utilitá na konkrétní budoucí povolání příliš vytěsnila a nahradila snahu univerzit uvést studenty souvislostí, hlubších znalostí příčin a do metodiky jejich hledání. I zde je tedy rozhodně pro akademické řízení obsahu a kvality vzdělávání, samozřejmě v otevřené komunikaci se záj partnerů. Dobře je to vidět na příkladu výuky lékařství, kde je i praktická komponenta pří sofistikované povolání prováděna (a řízena) akademickými pracovníky, kteří příslušné obory ovládají, ale jsou i těmi, kdo je v mezinárodní spolupráci rozvíjí hledáním nových poznatk Dramaticky zvýšený počet studentů na univerzitách také vede k podstatně větší finanční nár systému pro stát, zejména v situaci, kdy vzhledem k rostoucím nákladům na vědeckou práci b úhrada poskytovaných služeb byla pro drtivou většinu studentů nepřekonatelnou překážkou, a chápáno nejen jako soukromá investice do vlastní osoby, ale také jako důležitá součást pov pečovat o rozvoj společnosti. Rostoucí veřejné výdaje na vysoké školy (což bohužel naplatí k očekáváním, že ten, kdo platí, by měl také řídit. Nicméně lze nalézt mnoho analogií, kdy neřídí, a to z jednoduchého důvodu, že danou činnost neovládá tak dobře jako ten, koho pla mají jistou nevýhodu v tom, že se skoro každý cítí být expertem na to, jak by měly fungova o hodně komplexnější – a to zvlášť platí o velkých mnohaoborových univerzitách jako je UK těchto kritiků umí představit. I zde je tedy logické, aby podstatné slovo měli akademici, činností na univerzitě důkladně a zblízka rozumějí. Jsem osobně poměrně značně skeptický k víře některých – podle mého názoru poněkud naivních managementu“, že schopný jedinec ovládající dostatečné množství manažerských technik může jakoukoliv organizaci, aniž by dobře rozuměl vlastní náplni její činnosti. Poučným příklad mé oblíbené počítačové firmy Apple Computer. V roce 1983 najala do pozice generálního ředi Sculleyho. Ten měl za sebou velmi úspěšnou manažerskou dráhu v čele Pepsi, ale počítačům n té, co během 10 let v čele Apple přivedl firmu na pokraj krachu, byl (s mezihrou neúspěšné pokusu s Gilem Amelio, který na tom byl s odborností obdobně) nahrazen Stevem Jobsem, kter spoluzakládal. Ten počítačům rozuměl, ale ve vedení firmy byl v roce 1983 nahrazen Sculley neměl jeho manažerské zkušenosti. Po roce 1997 to však byl právě Jobs, kdo pozvedl 5 firmu k dodnes trvající prosperitě. Tím v nejmenším nezpochybňuji potřebnost špičkových manažers (mimochodem, ty Steve Jobs nepochybně má, i když mám podezření, že manažerských příruček s držet asi nebude). Chci jen zdůraznit i potřebu kvalifikace v řízeném oboru a hodnotu toho “insider“. Shrnul bych tyto své úvahy o univerzitní samosprávné autonomii v tom smyslu, že i tradiční mohou být moderní. Jiné ideje se naopak mohou jevit jako inovativní, a přitom už pozvolna Jsem přesvědčen, že do této kategorie patří úvahy o větším podřízení univerzit státu a vel subjektům. Vždyť ani stát, ani komerční sféra také nemají patent na rozum a lze např. sled principy, dávno uplatňované v akademickém životě, začínají zkoušet zavádět i komerční subj Nebudu zastírat, že významným stimulem pro tyto mé úvahy je určité rozčarování ze současné této oblasti v ČR. Před posledními parlamentními volbami zařadily vysokoškolské vzdělávání nejvýznamnější priority snad všechny kandidující politické strany. Ne, že bych byl až tak byl očekával, že to snad povede k výraznému zvýšení tempa nárůstu veřejných financí na tut poskytovaných (tak, aby se ČR mohla v historicky smysluplném čase alespoň zpovzdálí začít zemím, které proklamace o znalostní ekonomice provázejí také faktickou prioritizací veřejn Ale přece jen jsem nečekal, že v roce 2008 příspěvek státu na vzdělávání v přepočtu na poč nevzroste (jak se to stalo vloni), ale dokonce poprvé v polistopadové historii poklesne. S navzdory této tristní situaci bylo alespoň zdánlivě učiněno zadost předvolebním proklamací vysokoškolského vzdělávání, dočkali jsme se (namísto nárůstu příspěvku ze státního rozpočt reformu celého sektoru terciálního vzdělávání. Zde musím se vší vážností zdůraznit, že naše vysoké školy opakovaně prokázaly schopnost a změnám. Ukazují to jak mnou zmíněné dramatické posuny hlavních misí univerzit v průběhu st dvacátého), tak i neméně dramatické reformy posledních let. Mám na mysli zejména zotavení deformací minulým režimem (které vůbec nebylo a nemohlo být triviální a předpokládalo velm nasazení celé akademické obce), a dále samozřejmě impresivní boloňský proces. V něm české doložitelně za úctyhodným tempem Evropy nijak nezaostávají, v řadě aspektů patří k lepším. na místě zdůraznit, že externí pozorovatelé vysokoškolského sektoru si těžko umí představi míru nasazení a úsilí, které si to v posledním desetiletí vyžádalo a ještě vyžádá, a to sa standardní výukové, výzkumné a administrativní povinnosti. Jaké nároky to klade na řízení zejména na všechny pracovníky. V situaci, kdy boloňská reforma není ještě zcela završena a by přípravy na další hlubokou reformu být zvažovány s maximální zodpovědností nejen v kont přínosů, ale také s velmi vážným ohledem na hrozící distrakci velkým množstvím nadstandard od vlastní činnosti, kvůli kterým univerzity existují. Dovolte k tomuto osobní poznámku. Když jsem v devadesátých letech působil na University of USA, strávil jsem 5 let prací v laboratoři a participací na výuce, aniž bych se jedinkrát „reform“. Od té doby, co jsem se před 12 léty vrátil, neuplynul půl rok, abych nepřipomínk „objevný“ reformní materiál. Myslím, že v akademické obci narůstá pocit, že by bylo dobře přestat dramaticky reformovat a mít možnost soustředěně se věnovat akademické práci. Průbě a „streamlining“ našich činností a struktur musí samozřejmě být a je běžnou součástí našeh rozsáhlé reformy by neměly být trvalou dominantou našeho odborného života. A už vůbec ne t založeny na málo prodiskutovaných záměrech nebo rádoby analýzách, či takové, které ve výsl redukují vliv univerzit na vzdělávání celých velkých skupin studentů, jak to aktuálně, nav opakovaným argumentům,hrozí v souvislosti s připravovanou reformou fakultních nemocnic. Nechci zde samozřejmě opakovat svůj projev na pondělním slavnostním shromáždění k 660 letů se těchto otázek také týkal. Jednu myšlenku si z něj však zopakovat dovolím: „V novodobé h několikrát jasně ukázal jepičí život těch návrhů (změn vysokoškolského systému v ČR), kter pouze na partikulárních zájmech nebo mocenských ambicích. Na druhé straně legislativní ini vznikly v partnerském dialogu mezi univerzitami a státem a které prošly názorovým tříbením akademické obce, vedly k prospěšným změnám a přinesly dlouhodobě vyhovující řešení.“ Tuto konferenci považuji za platformu právě pro takové „názorové tříbení“ a „partnerský dialog“ Děkuji Vám proto, že jste přišli, že se tohoto tříbení a dialogu účastníte, těším se na Va diskusi a přeji nám všem plodně strávený den. Prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc. Přednáška přednesená na konferenci Historie, současný stav a perspektivy univerzit dne 10. 1 Friedrich WILHELM Christian Karl Ferdinand Freiherr von HUMBOLDT (1767-1835)