Z kázání děkana KTF UK prof. Ludvíka Armbrustra při pohřbu prof. Jaroslava V. Pol












            ******************************************************************************************

            * Z kázání děkana KTF UK prof. Ludvíka Armbrustra při pohřbu prof. Jaroslava V. Polce 23. 
            ******************************************************************************************



            U otevřeného hrobu blednou všechna lidská slova, jenom svědectví života zachovává svou váh
            se dnes přece jen pronést několik doprovázejících slov, pak je to právě svědectví naplněné

            a akademického pracovníka, mého kolegy a předchůdce v úřadu děkana fakulty Jaroslava Polce
            povzbuzuje..
            Jeho svědectví života bylo neseno křesťanskou vírou ve velikonoční tajemství Ježíšova přec

            světa k Otci. Bez této víry je těžko nalézt smysl v umírání. Bez ní se smrt zdá být pouhou
            nehodou, jejíž hrozbu marně vytěsňujeme z povědomí, zdá se být tečkou za nedokončenou věto

            otazníkem za všemi hodnotami, které naplňovaly náš život, osobní i společenský. Jinak se a
            tomu, kdo se spojuje s Ježíšem v tajemství jeho utrpení, smrti a vzkříšení. Podstatou Ježí
            bezvýhradné sebeodevzdání do rukou Otcových. Toto sebeodevzdání je zároveň i podstatou jeh

            protože náležet úplně Bohu je pro každého božího tvora jeho pravdou, oslavením a životem. 
            jsou jako dvě strany jedné mince, jak o tom svědčí Ježíšova slova: Až budu vyvýšen ze země
            všechny k sobě (Jan, 12, 32), kde vyvýšení znamená v jednom vyvýšení na kříž i vyvýšení na

            nebesa.
            Mnoho okolností, které nebudeme moci ovlivnit, budou určovat naši hodinku smrti. A přece m
            nás umírat svobodně jako Ježíš, dokážeme-li vyjít ze svého egoizmu a dobrovolně spočinout 

            Dokud žijeme tady na zemi, vždycky si ponecháváme něco pro sebe. Ale všechny naše každoden
            a nedokonané pokusy svěřit se Bohu a žít pro druhé ožijí a naplní se, až přijde naše hodin
            šance, kdy se budeme v hodině smrti moci dobrovolně odevzdat úplně do rukou Otcových tak, 

            vůbec nic a budeme úplně náležet Bohu. Naše smrt se nám přestane jevit jako nepochopitelná
            se cílem života, předmětem touhy. Zazáří nám pravda staré východní moudrosti, že život a s
            nesmiřitelné protiklady, nýbrž že „kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo 

            zachová jej“ (Lk 17, 23).
            Náš kolega, se kterým se dnes loučíme, nám jako svůj odkaz zanechal svůj příklad.