Ryndy pindy












            ******************************************************************************************

            * Ryndy pindy
            ******************************************************************************************
            Nejlepší léta našeho života

            Za poslední dva roky jsem Ryndy pindy pro tento deník psal v nejroztodivnějších stavech a 
            jazyky by vám dokonce chtěly namluvit, že mezi ně patřil i stav podroušený. Nikdy jsem je 
            náladou nostalgickou, protože pochopitelně vznikaly přímo uprostřed festivalového běsnění.

            Letos je všechno jinak, Karlovy Vary právě mizí v dálce za mnou a s každým kilometrem, s n
            nořím hlouběji do splínu. Sice se mi poprvé podařilo odjet v nejlepším a nezažít festivalo
            bývá srdceryvnější než ten nejdrtivější filmový doják, ale i když se mi pořád ještě nepřes

            z frmolu Varů v nejvyšších otáčkách a i když se mi letos festival vehrudil mezi několik sv
            organizačně náročné kratochvíle, díky nimž nemůžu zpomalit a vyválet se v dojezdové sebelí

            chuť psát neodpustitelně sentimentálně.
            Říká se, že těsně před smrtí se člověku promítne před očima celý jeho život. Mně se po kon
            v hlavě promítá celý jeho průběh. Úvodní rotování po kruháku nad Teplou, z něhož jsme se n

            k Thermalu, s delegací k chystanému ajznboňácko-animovanému filmu Alois Nebel (možná jsme 
            vlakem). Šťastně nadrané tváře nad ránem v Aeroportu (který se zapsal nesmazatelnou stopou
            jater všech, kdo z něj odlétali do vyšších sfér). Davy lidí natěšených na další dávku pohy

            (pořád a všude). A pochopitelně hlavně, hlavně filmy. Je zvláštní, že zatímco ty opravdové
            nesplývají, tyhle festivalové sestřihy se mi v hlavě časem smíchají s předchozími díly a j
            jestli to léto, které jsem si pracovně překřtil na „čtyři svatby a jeden festival“, bylo s

            roce, kdy do Varů přijel Robert De Niro, nebo jindy.
            Protože na tom nezáleží. Nebudu se i přes zmíněný záchvat sentimentu snažit rozebírat obje
            takové sestřihy si v sobě natáčíme každý, protože to už bych si připadal jako v hřejivě li

            s laskavým humorem a musel bych si nafackovat. Ale hrdě se přihlásím k tvrzení, že se ty z
            všechny spojí dohromady v jeden nádherně epický celovečerák, kde bude všechno: Láska a jin
            Chlapec A, Prosté srdce, Mír s tuleni, Neuvěřitelná pravda o královně Raquele, Divoký býk 

            Cow-Boy. (Dohnat dnes můžete ještě spoustu dalších filmů.)
            A tahle freska – to jednou budou Nejlepší léta našeho života. Doslova, jakkoliv si festiva
            většinou moc nepotrpí. Užijte si zbytek toho letošního – a za rok přijeďte zase natáčet.

            Vojtěch Rynda