Současnost a budoucnost humanitních oborů ****************************************************************************************** * Současnost a budoucnost humanitních oborů ****************************************************************************************** Projev rektora UK prof. Václava Hampla ze dne 9. dubna 2009 na konferenci, kterou na Masar v Brně pořádalo MŠMT ČR Vážený pane ministře, Magnificence, kolegyně a kolegové, dámy a pánové, Úvodem chci vyslovit jeden, doufám, že nepříliš odvážný předpoklad. Fakt, že se tu scházím pořádané Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy ČR, jejímž tématem je současnost a b humanitních oborů, že se tu scházíme jako ti, kteří jsou s touto současností bezprostředně této budoucnosti zainteresováni, ve mně vzbuzuje naději, že jsme sem nepřijeli pouze (plan duchu známé cimrmanovské teze, že „každé zbytečné slovo je zbytečné“), ale především (pozo Že jakkoli netriviální současnost humanitních oborů má svoji budoucnost, za kterou neseme přiměřenou odpovědnost. Že tady chceme primárně jednat o perspektivě – nikoli o nedůstojné jsme schopni, ale především ochotni(!) problémy humanitních oborů společně řešit. Přestože se v takovémto složení a s takto artikulovaným tématem scházíme vlastně poprvé, n zbavit pocitu jistého „déja vu“. Téměř přesně před rokem byla na Univerzitě Karlově pořádá odlišná (byť v jistém ohledu i nesporně související) konference, zaměřená na oblast akadem samosprávy (ostatně předpokládám, že sborník z této konference má většina z vás k dispozic ji „Historie, současný stav a perspektivy univerzit“ a opatřili tázavým podtitulkem „Úsvit akademické samosprávy?“. A moji asociaci vyvolává nejen příbuznost obou názvů (akcentující kontinuitu), ale také onen podtitulek, jenž nastoluje otázku polarizace našeho směřování, třeba odpovědět i v případě humanitních oborů. Měla by to být odpověď věcná a závazná, nik jestliže nás k ní tato konference přiblíží, pak splní svůj úkol. Jako jeden z mála představitelů přírodních věd bych se možná v této společnosti „humanitně mohl cítit osamoceně, ale ujišťuji vás, že tomu tak není. I když je na místě otázka, čím m přispět do diskuse o humanitních oborech. Já osobně svoji příležitost promluvit na tomto f výhodu pozorovatele (ale ve vztahu k Univerzitě Karlově i aktéra), snad s jistým nadhledem výhodu badatele, který, je sice odborně ukotven v jiném světě přírodních věd, ale současně a nezastupitelnost světa věd humanitních a společenských, a vnímá, že nám všem jde nakonec světa. V neposlední řadě pak na tomto shromáždění reprezentuji univerzitu, pro kterou je prolnutí přírodních a světa věd humanitních symptomatické a neodmyslitelné: Od historických počátků čtyř zakládajících fakult lze dnešní terminologií označit jako humanitní (svobodných umění teologická), až po současnost, kdy více než polovina posluchačů univerzity studuje humanit důvod, proč mi rozhodně záleží na tom, aby naší humanitní akademické obci již nehrozily da Ostatně neměla to nikdy lehké - i když doba, kdy humanitně orientovaní rektoři univerzity hranici, dnes již nehrozí - snad. Ale přišly jiné zlé doby, které (bohužel) hodně poznamen současnost a nesporně mají vztah i k našemu dnešnímu tématu. Je jen málo oblastí lidské in činnosti, kterou ideologie předlistopadové totalitní éry zdevastovala tak pronikavě jako s oborů, které musely znovu povstat z „rudého popela“, vybudovat svůj profil, získat ztracen a vychovat novou generaci humanitně orientovaných badatelů. Míra jejich zničující deformac dokládá, jak velký význam jim předchozí režim přikládal a jak se jejich svobodného rozvoje polistopadové období pak vypovídá o jejich vitální regenerační schopnosti. Nikoli náhodou porevolučním rektorem „nové“ Univerzity Karlovy renomovaný představitel humanitních oborů Palouš, jenž jí vtiskl novou tvář. Vážené dámy a pánové, strategický závěr, který z předchozího vyplývá, je zřejmý. Humanitní univerzitu patří, neboť nepřehlédnutelně přispívají k naplňování jejího raison d’?tre. Tot humanitní vědou podložené sociální kompetenci je činí pro univerzitu nenahraditelnými, zej mohla naplňovat jedno ze svých elementárních poslání – reflektovat a zpětně ovlivňovat spo plnohodnotná univerzita přece není pouze (byť to rozhodně není málo) přípravou na vysoce s profese, ale také (a v některých momentech možná především) institucí, jež kultivuje a roz kvalitu jejich neodmyslitelných, společenských parametrů. Nebývalé tlaky, kterým vystavuje národní ekonomiky prohlubující se globalizace, vedly zejm dekádě k dramatickému nárůstu očekávání společností a vlád - nejen té naší - že univerzity standardních, tradičních a osvědčených rolí, budou hrát podstatně klíčovější úlohu v bezpr ekonomickém rozvoji. Nejvýrazněji se to projevuje nám všem dobře známým tlakem na to, aby produkovaly inovace, patenty, užitné vzory atd. Současný ekonomický útlum tyto požadavky a Tato politická rétorika zdůrazňuje, že veřejné prostředky vložené do vysokých škol by se m zhodnotit násobně vyšším ekonomickým výkonem, a to pokud možno raději v horizontu měsíců n několika málo let. Celá tato agenda má jasná pozitiva, ale také některá – občas přehlížená – nemalá rizika. Zmiňuji to proto, že v obecném povědomí a politickém uvažování a rozhodov inovační a transferová problematika koncentruje na technické, přírodovědné a lékařské obor humanitních a společenských věd je tak – minimálně implicitně – podceňována. Jak tedy já vidím význam humanitních a společenských věd? Humanitní obory se zabývají tím, co to znamená být „human“, co to znamená být člověkem. Ře slova a příběhy, které nám pomáhají hledat smysl našeho života a světa, ve kterém žijeme. zásadními věcmi pro každého z nás, jako jsou pocity, zkušenosti, hodnoty, morálka, vztahy, Vzhledem k tomu, že tyto vědy existují - alespoň v primordiální podobě - už od počátků civ si představit, jaké by bylo naše potýkání se s těmito základními atributy lidství, nebýt t by jiné než vědecké přístupy – např. umění – nemělo svou hodnotu, ale nepochybně nestačí. přibývá různých šarlatánských postupů nabízejících pomoc s uchopením naší reality, a mě př děsivá představa, že by naše sebereflexe byla odkázána na tyto metody. Společenskovědní disciplíny jsou podstatné nejen pro identifikaci a kultivaci našich spole ale i pro jejich mezigenerační přenos v procesu výuky a výchovy mladších generací. V tom o nezastupitelnou roli pro kohezi a dlouhodobou stabilitu společnosti. S tím souvisí to, že řešení nejpalčivějších problémů současnosti a blízké budoucnosti nebu výrazných pokroků v celé řadě humanitních a společenskovědních disciplín, včetně jejich ap ilustraci použiji svoji vlastní výzkumnou problematiku. Zabývám se skupinou onemocnění, kt říká plicní hypertenze. Na této práci mě těší i její jasný potenciál jednou významně pomoc nemocným pacientům. Ale jsem si přitom velmi ostře vědom toho, že nejlepším a definitivním části těchto nemocí by bylo zabránit pandémii upadání do kuřáckého návyku během puberty. A sociálním a psychologickým mechanismům, které u obrovské části mládeže k tomuto problému v doménou „vaší“ skupiny věd. To je ovšem ještě relativně partikulární problém. Každého se ovšem vážně týkají otázky bez ohrožované např. náboženským fundamentalismem, sociální nerovností, historicky vzniklými n mezinárodního práva, ale třeba i sociálními systémy umožňujícími patologickým osobnostem u budoucnu jistě přibudou tenze v souvislosti s tenčícími se přírodními zdroji. V globalizov budoucnosti nebude nouze o napětí - a nepochopení a neznalost jsou nejjistější cestou k ne a devastaci. Pro řízení komplikované moderní společnosti, jak na úrovni státu, tak velkých nadnárodních korporací, a to včetně prevence nesvobody a totality, nebude informací a poro dost. S potenciálně nebezpečnými změnami klimatu také mohou přírodovědci pomoci „pouze“ detekcí popř. popsáním některých mechanismů, ale efektivní intervence zase budou záviset na naší s rozumět sami sobě, svým společnostem, svým zájmům a rozhodovacím mechanismům. Není divu, ž Energy Research Alliance, nedávno ustavená ve snaze sdružit evropské vědecké síly na výzku klíčových témat, specificky vyzývá k účasti kromě technických a přírodovědných expertů tak humanitních a společenských věd. Kromě těchto zásadních témat je nasnadě, že humanitní a společenskovědní disciplíny jsou v důležité i pro bezprostřední ekonomický pokrok, a to často v kombinaci a tvůrčí interakci přírodovědnými a technickými. S rozvojem nových technologií jistě budou nabývat na významu interakcí lidí s přístroji, a pro ně je dostatečné poznání naší vlastní přirozené komunika Totéž platí o rozvoji umělé inteligence. A současná ekonomická krize ilustruje, že potřeba ekonomickému chování různých hráčů na světovém trhu zdaleka není saturována. Tváří v tvář takto definovanému významu humanitních a společenskovědních oborů je na místě jejich současnou situaci v kontextu naší země. Zde prosím na chvíli odpusťte téměř reflexn přírodovědce pro první rychlou orientaci nahlédnout do databáze Web of Science, jakkoliv j vědom toho, že ve společenských a zejména humanitních vědách odráží jen malou, a to ještě nejvýznamnější část vědecké tvorby. Přesto jsou tato čísla myslím docela zajímavá. Za dosa letošního roku zaznamenává tato databáze celkem 3 721 vědeckých publikací z celé ČR, z toh kategorii humanitních a společenských věd. V databázi Web of Science tedy představují tyto všech záznamů z ČR. Jak se to srovnává s jinými zeměmi? Pomineme-li Anglii, kde je jasné v zkreslení (WoS vysoce preferuje výstupy v angličtině), zjišťujeme, že ČR nijak zvlášť nevy a Rakousku je sice tento podíl poněkud vyšší, konkrétně 15,6%, a 14%, ale ve Francii a Itá mírně nižší než u nás – 9,4%, resp. 8,6%. Už jen z tohoto velmi hrubého pohledu lze soudit přírodovědných, ale i v humanitních a společenskovědních oborech naše věda úspěšně překoná zasadil komunistický režim. Ve stejném smyslu vyznívá i další možný úhel pohledu - průběžné externí hodnocení výzkumný 2007. Na tom, že dvě třetiny z 29 výzkumných záměrů UK byly hodnoceny nejlepším stupněm A, dílem podílí společenskovědní a přírodovědné obory. Přes tato na první pohled celkem optimistická čísla je zřejmé, že chronické vážné podfinan vědy a vysokého školství dopadá na humanitní a společenské vědy výrazně tvrději, než na os oblasti. Tento stav má dva hlavní kořeny. Především tyto obory paradoxně doplácejí na obro mladé generace o jejich studium, a to v souvislosti s tím, že platby, kterými stát přispív v těchto oborech, jsou malé. Relativní výuková zátěž je proto vysoká, což omezuje kapacitu práci a další aktivity. Bezprostředně to souvisí s problémem, na který reprezentace vysoký upozorňují veřejnost a politiky už dlouhou dobu, že totiž normativní financování výuky na je dlouhodobě nedostatečné. Navíc přetrvává často neoprávněný předsudek, že jak pro výuku, tak pro bádání v těchto obo příslovečná (a levná) tužka a papír. I prostředky na vědecké granty jsou typicky v této ob nižší. V této souvislosti lze jako pozitivní zkušenost uvést dramatický nárůst vědecké akt jsme zaznamenali v humanitních oborech, když jsme v naší vnitřní univerzitní grantové agen ustanovení, že výše osobních nákladů se odvíjí od celkových nákladů projektu. Jinými slovy kvalifikovaného vědce je stejně drahá bez ohledu na to, jak drahé vědecké metody používá. Otázka financování vědecké práce získává na zvláštním významu právě teď, kdy byla schválen zákona 130/2002 Sb. o veřejné podpoře výzkumu a vývoje. K prvním verzím materiálů o této r UK celou řadu výhrad, zejména proto, že excesivní důraz na inovační aktivity potlačoval ro financování základního výzkumu. V našem tehdejším stanovisku (které převzala celá ČKR) se tvrdí: „je nepřijatelné, aby se reforma veřejného financování VaV výslovně nehlásila k pri financování musí směřovat prioritně k základnímu výzkumu, protože ten svou podstatou nemůž většině) financován ze soukromých zdrojů a přitom vytváří celospolečenskou základnu, bez n konkurenceschopný aplikovaný výzkum, vývoj a inovace nejsou možné“. Neméně významné bylo, metodika hodnocení vědeckých výkonů byla nepřijatelně poplatná pouze zvyklostem v přírodov a také politickému zadání na preferenční stimulaci inovačních aktivit. Vážně proto podceňo humanitních a společenských vědách. Posléze se v sérii debat a připomínkování podařilo přivést novelu zákona 130/2002 Sb. do t že slibuje přiblížit se cíli, který jsme ve zmiňovaném stanovisku uvítali: „Univerzita Kar omezit až zrušit poskytování veřejných prostředků, určených na VaV, institucím, které konz schopny doložit výsledky kvalifikovatelné jako výsledky VaV (resp. poskytovatelům, kteří t financují), a to ve prospěch těch institucí (resp. poskytovatelů), které konzistentně kval výsledky vykazují“. UK proto přijetí této novely podpořila a v principu jí vítá. To ovšem nic nemění na klíčovém dodatku: „UK rovněž v principu vítá úmysl posílit výkonové financování VaV, i když důrazně upozorňuje, že nezbytná a z hlediska dosažení cíle kritick množství a významu výsledků je vzhledem k enormní heterogenitě typů výstupů mezi vědními o obtížná“. Jsem si zcela jist, že tato reforma nebude úspěšná, pokud se nepodaří dopracovat metodiku hodnocení výsledků tak, aby byla objektivní i pro humanitní a společenskovědní ob problém je v tom, že ve většině přírodovědných oborů je relevantním vědeckým výstupem publ impaktovaném časopise. Tedy počet publikací vážených impakt faktorem jako rozumná míra kva poměrně přesnou „kvantifikaci kvality“ (jakkoliv příšerně toto spojení slov zní). V humani společenskovědních oborech toto není většinou možné. Důsledkem je, že v nich zatím vážení jejich kvalitou není uplatňováno. Výsledky stejného druhu jsou ohodnoceny identicky bez oh kvalitu. Jako přírodovědec snad i do jisté míry chápu určitou bezradnost pracovní skupiny pro metod zvláště když zastoupení humanitních a společenskovědních expertů je v ní minimální. Jsem p přesvědčen, že úlohy adekvátně definovat kritéria kvality v humanitních a společenských vě chopit sami vědci těchto disciplín. Proto jsme minulý měsíc uspořádali na UK seminář o hod výkonů v humanitních a společenských vědách a následně ustavili vlastní pracovní skupinu, problém řešila. Už její první jednání, která se zatím zabývala zejména monografiemi a sbor problém je řešitelný, resp. že lze nalézt cesty, když ne k optimálnímu, tak alespoň k vyho V případě monografií je třeba expertním posouzením odlišit klíčové, excelentní, obor zásad mezinárodní díla, a těm razantně zvýšit bodové ohodnocení. V případě sborníků je rozhodně jejich mezinárodní charakter, recenzní řízení a oborový dopad. Podobně bude potřeba doprac i pro další typy výstupů, které jsou v humanitních a společenských vědách relevantní (jako mezinárodní výstavy apod.). Trochu potřebného optimismu pro toto náročné snažení může dodat zkušenost naší univerzity specifikací habilitačních a profesorských řízení. Zde jsme stáli před podobným problémem: musí univerzita usilovat o to, aby její docentský, resp. profesorský titul představoval př úroveň odbornosti napříč všemi na ní pěstovanými obory. Přitom ale paušální „one size fits požadavky na počty vědeckých publikací a jejich citovanost jasně odporují velmi rozdílným jednotlivých disciplín. Během asi rok trvající intenzivní komunikace mezi představiteli je jsme se konsensuálně shodli na systému několika široce definovaných vědních oblastí, z nic vlastní rozmezí a definice publikačních požadavků, přičemž panuje vědeckou radou garantova že tato rozmezí odpovídají přibližně stejné vědecké úrovni. Po roce fungování tento systém navzdory obrovské heterogenitě vědních oborů lze v těchto zásadních otázkách nalézt společ růzností se vzájemně intelektuálně obohacovat. Každopádně dosavadní zkušenosti s reformou VaV jasně ukazují, že je nutné, aby RVV a další orgány více než dosud dbaly na adekvátní zastoupení expertů humanitních a společenskovědní v hodnotících a rozhodovacích tělesech (a také pozorně naslouchaly jejich hlasu). Ve čtrná je dnes mimo státních úředníků pouze jediný reprezentant společenských věd. Podobně v prac pro hodnocení výsledků VaV je početní zastoupení představitelů humanitních a společenských Mimořádný tématický a metodologický záběr humanitních a společenských věd musí být v těcht více než jen osamoceným zástupcem některého z oborů. Uvažujeme-li o cestách ke zlepšení současného stavu, je třeba se kromě otázek financování i financování výuky. Zde nezbývá než znovu zdůraznit, že principiálním a stabilním řešením navýšení normativního financování tak, aby se konečně přiblížilo úrovni zemí, které to se společností myslí doopravdy, a aby se veřejné výdaje na terciární vzdělávání a vědu přiblí cílům EU. Rozhodně stojí za to se kriticky podívat i na současné parametry financování vys příklad možné modifikace ve prospěch spravedlivějšího financování humanitních oborů vidím podle mě správný – princip bonifikace škol za dovedení studenta k absolutoriu nebyl násobe náročnosti oboru (a ušetřené prostředky byly vynaloženy na plošné zvýšení této bonifikace) dokončování studia je obdobně žádoucí u všech oborů a finanční náročnost uskutečňování výu společného. Tento princip jsme letos začali zavádět na UK při vnitřním rozdělování prostře přínos pro humanitní a společenskovědní fakulty (s velkými počty absolventů) není sice prů rozhodně není zanedbatelný. Závěrem bych chtěl zdůraznit, že humanitní obory jsou svojí povahou dynamické a flexibilní reagující na změnu a charakter sociálních parametrů, jež jsou namnoze předmětem jejich zko jejich poznání je, na rozdíl od přírodních věd, často proměnlivý v prostoru i čase, takže strukturalisté pokoušejí definovat jako „antropologické konstanty“ (jakési obecně platné l nakonec nabylo řady modifikovaných podob. Právě vzhledem k těmto skutečnostem nelze na oblast humanitních věd rigidně aplikovat krit pro vědy přírodní. Že jejich výkon nelze měřit počtem přihlášených patentů, neboť jejich p vynalézt nový hrnec, který kdysi (1862) Denise Papina přivedl do Královské společnosti – a relativizace Sartrova výroku, že „lidé už objevili vše mimo to, jak mají žít“. A tak je podle mého názoru nezbytné, zakomponovat relativní autonomii humanitních oborů do systému věd tak, aby nebyly znevýhodňovány, ale plně akceptovány. Takto je to v principu j zároveň složité v detailech. Každopádně je to ale možné. Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že ke zdaru našeho jednání napomůže i logická struktura té definující její tři základní témata: Cíle humanitního vzdělávání, Financování humanitních výzkum v humanitních oborech. Doufám, že se jimi budou prolínat i úvahy o těch, bez nichž poněkud ztrácelo svůj smysl. Totiž o studentech, kteří by měli tyto cíle humanitního vzděl financování humanitních oborů zúročit a vědu humanitních oborů posunout dál. Na druhé straně jsem přesvědčen, že není zcela nezbytné, abychom v tuto chvíli přejímali o oborů jejich specifické kladení tzv. „věčných otázek“, které jejich vývoj provázejí již od že v tuto chvíli nastal čas pro odpovědi. V duchu Bernarda Bolzana, který říká, že „pokrok kdo se odvažují stále měnit vše, co není v pořádku,“ v intencích lakonické poučky G. B. Sh cesta k vědění je činnost“. Spojme proto naše univerzitní světy (přírodních a společenskýc přidanou hodnotu využijme jejich synergický potenciál. Podpořme rozvoj humanitních oborů, společenskou praxi, člověka – lidský kulturní svět. My přece chceme, měli bychom chtít – n můžeme - takovýto svět vytvářet. Pojďme se pro začátek shodnout alespoň na tomto. [1] [ URL "http://www.leru.org"] srv. Geoffrey Boulton and Colin Lucas: What are universit of European Research Universities, 2008