Nelze nikdy zapomenout. Právnická fakulta UK odhalila pamětní desku popraveným stu ****************************************************************************************** * Nelze nikdy zapomenout. Právnická fakulta UK odhalila pamětní desku popraveným studentům ****************************************************************************************** Na místě, kde byla původně umístěna zakládací deska Právnické fakulty Univerzity Karlovy, od včerejšího odpoledne vidět desku jinou, která za oddanost samotným základům práva, spra demokracie ručí životními osudy těch, kterým je pamětní deska věnována - osudy komunistick mučených a popravených studentů Právnické fakulty UK Karla Bacílka, Borise Kovaříčka a Vel „Budiž nám odhalení této desky varovným mementem,“ zahájil pietní obřad děkan Právnické fa Karlovy Aleš Gerloch, „abychom i my vždy měli tolik síly a odvahy bojovat za právo, sprave demokracii jako tito studenti naší fakulty, kteří za svou obhajobu práva zaplatili životem státního režimu už nikdy neopakovalo a aby se problémy řešily včas a bez negativních důsle současnost zejména v době ekonomické krize má tendence omezovat právo. Pro nás právníky je po roce 1990 zrušen trest smrti a měli bychom usilovat o to, aby už nikdy nebyl obnoven.“ V podloubí Právnické fakulty bylo před zahájením pietního obřadu živo. Uctít památku popra přišli kromě profesorského sboru Právnické fakulty, vedení Univerzity Karlovy, studentů a organizací a archivů zabývajících se moderními dějinami především pamětníci, z nichž větši osobní zkušenost s krutostí totalitního režimu – příslušníci tzv. PTP i členové Konfederac vězňů. Pak se slova ujal rektor Univerzity Karlovy prof. Václav Hampl: „Tato pamětní deska je výr ke statečným postojům nejen Karla Bacílka, Borise Kovaříčka a Veleslava Wahla, je ale také vrácením všech studentů, kteří se nebáli hájit zájmy práva a spravedlnosti proti mocenskýc zpátky na půdu Právnické fakulty. Tito tři studenti byli mezi prvními oběťmi komunistickéh se staly tisíce studentů a profesorů vysokých škol vyhozených v padesátých letech na zákla a čistek, které nemají v dějinách našeho školství obdoby. Kvůli politickým prověrkám, kter zbavoval těch, kteří s ním nesouhlasili, nemohlo dokončit svá vysokoškolská studia 10 000 rehabilitace v roce 1968 nemohly být dokončeny, až po listopadu 89 byl zahájen skutečný pr křivd, jehož výrazem jsou udělené vysokoškolské diplomy, tituly, řády, medaile a vyznamená statečnost při hájení demokracie a svobody. Jsme hrdi, že Univerzita Karlova má ve své his které svými konzistentními, principiálními postoji mohou být věčně živým příkladem, proto dalším, na které se zapomnělo, patří naše uznání a dík.“ Nikoli popravou, ale justiční vraždou nazval tragické události z let 1949 – 1950 dr. Zdeně z pražského Akademického klubu 48: „Nazvali je nepřáteli režimu, ale oni nebyli nepřáteli, komunistickým režimem a s jeho zvrácenými hodnotami nesouhlasili. Není náhoda, že tři z pr popravených byli vysokoškolští studenti. Zaměřili se právě na vysokoškolské studenty, prot tehdy jedinými, kteří se nezalekli, kteří protestovali a kteří veřejně odmítli komunistick dnešních dnů to komunisté nemohou strávit.“ Hluboké pohnutí muselo v každém přítomném vyvolat spontánní vystoupení pana Karla Šťávy, j pamětníků, který přednesl text „Ach, vše mi bude odňato,“ dramatickou závěrečnou promluvu Bergeracu ze stejnojmenné hry Edmonda Rostanda, a latinsky i česky báseň od latinského bás „Exegi monumentum aere perennius“ - Dokončil jsem pomník, trvalejší než bronz. Emotivnost ryzost veršů jedinečně vybraných k této příležitosti byly skutečným vrcholem malé pietní s byla vzpomínkou na děje minulé a vzkazem pro činy budoucí. Výrazné herectví a smysl pro krásu jazyka prozradily na Karla Šťávu jeho specializaci. On shrnul: „Studoval jsem v letech 1949 – 1953 anglické dějiny na Filozofické fakultě Masaryk v Brně. Ve 2. ročníku mě komunisti z politických důvodů vylili a poslali k PTP, fáral jsem uhelných dolech na Kladensku. A jaké to byly důvody? Můj dědeček vlastnil hospodu a mamink smíšeným zbožím. Na výslechy na STB nelze nikdy zapomenout...“ (Marie Kohoutová)