František Šmahel představil třetí díl Pavlíčkovy trilogie O české státnosti ****************************************************************************************** * František Šmahel představil třetí díl Pavlíčkovy trilogie O české státnosti ****************************************************************************************** V prostorách zámku v Lužanech u Přeštic bylo 8. srpna slavnostně přivítáno vydání poslední trilogie „O české státnosti 3. Demokratický a laický stát“ autora prof. JUDr. Václava Pavl věnovaného problematice české státnosti a významným hodnotám, jež se promítají i do veřejn společnosti. prezentace 3. dílu knihy Václava Pavlíčka „O české státnosti 3. Demokratický a laický stát Přeštic, 8. 8. 2009, foto Libor Kaufner zleva: prof. JUDr. Václav Pavlíček CSc., předseda Nadání Hlávkových, prof. Ing. Milan Žák, místopředseda rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, prof. PhDr. František Šmahel, správní rady Nadání Hlávkových, prof. Jaroslav Vostrý, místopředseda správní rady Nadání H Libor Kaufner „Nahlédnutí do obsahu svádí k prostopášnému vybírání rozinek,“ řekl k třetím dílu statí, p rozhovorů významného českého znalce ústavního práva a odborníka na Benešovy dekrety prof. Šmahel, DrSc.. Jeho úvodní slovo přinášíme v plném znění. prof. PhDr. František Šmahel, DrSc, foto Libor Kaufner Třetí díl Pavlíčkovy trilogie O české státnosti dostáváme do rukou právě včas, neboť přiná polemiky o demokratickém a laickém státě. Skutečně včas? Jedni namítnou, že už je pozdě, n stát u nás bere za své, jiní se naježí, neboť si neuvědomují své lokajství vůči knížatům n při státních aktech. Cum grano salis jsem sice využil slůvka z knihy, hned však spěchám do P. nemá tím na mysli osoby, nýbrž přežilá a ústavně zrušená privilegia. Příliš rychle jsem těch míst knihy, kde polemika může vyvolávat obdobnou odezvu. Více si snad ani autor nemůž od první strany jeho knihy je zřejmé, že vznikla z vnitřního přetlaku občana, vysokoškolsk legislativce. Pokud se mi podařilo upoutat Vaši pozornost, tím lépe. Pokud ne, i tak podám základní info té, které čteme na zadní straně brožované vazby. Předchozí dva svazky, první s názvem Česk a druhý O právech, svobodách a demokracii vyšly v roce 2002. Třetí zahrnuje jednak přednáš povaze i hodnotách českého státu, jednak soubor jedenácti dokumentů převážně se vztahující otázce vztahů mezí státem a církvemi. Ty uvítá každý, kdo by rád nahlédl do autentických p nazírání na sporné otázky. Nemenší uznání čtenáře si zaslouží rejstřík zahrnující nejen jm hesla. Nahlédnutí do obsahu svádí k prostopášnému vybírání rozinek. Jak by ne, když v prvním oddí paměti a státní ideji historika do oka udeří titulky: Je omluva za odsun Němců oprávněná, přepisovat dějiny snazší nebo Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou. Stejnou atraktiv kapitolky druhého oddílu o laickém státě. Za jiné tu zmíním úvahu Náprava křivd nebo návra Třetí oddíl o roli státu, výkladu ústavy, o prezidentu a soudcovské moci bych předepsal k kandidatury všech nastávajících poslanců. Konečně následující oddíl Osobnost a dějiny zauj kteří se dnes shromáždili v Hlávkových Lužanech. Hned ve dvou ze sedmi osobně laděných med vyskytuje jméno Josefa Hlávky. Co vede k zamyšlení? Poslouchejte pozorně, následuje klasobraní myšlenek a podnětů, které tuto příležitost: (29) „Sotva se najde ve světě stát, který by oslavoval zmenšení svého území a oslabení své K tomu dodávám, naštěstí si po silvestrovské noci na státní svátek 1 ledna málokdo vzpomen byli zcela při smyslech i tvůrci ústavy ČR, když kontinuitu české státnosti omezili pouze Koruny české. Jelikož tento státoprávní koncept vznikl až v době Karla IV. vypadla z této nejen tradice Velké Moravy, ale i Přemyslovců. Historici, pokud vím, si toho nevšimli. Neu Václavovi, který ostatně má neobyčejně široké vědomosti o českých i evropských dějinách. Příznačným je pro V. P. kritické myšlení, které je podle něho úlohou právních teoretiků. N bychom dodat. Nechme ho však pokračovat. Úkolem právní teorie není, aby chválila nebo posl ústavní instituci..., ale aby ukazovala na různá možná úskalí kroků ústavních činitelů. Kl tomto ohledu otázka, kdo ohlídá hlídače, a to v souvislosti s některými rozhodnutími Ústav Obdobně tomu je v případech, kdy prezident rozhoduje zcela sám a má tak zajištěnu plnou ne výkonu své funkce. V. P. v tom spatřuje jedno z rezidují socialistické ústavy z roku 1960, princip autokratické vlády. Nejen to. Jednu zvlášť významnou kapitolu autor věnuje vlivu rakouských ústavních tradic n ústavnost. Po Rakousku nám nezbyla jen nádraží, jak někdy slyšíme, nýbrž mimo jiné též hlu právní vědomí, ať již přežilo přímo v předpisech anebo jen v myslích. Autor to dokládá neo přesvědčivě a musím s ním souhlasit, že některé statě které vycházely k 80. výročí Českosl v roce 1998 v Českém časopise historickém pod mojí redakcí, nedostatečně přihlížely k práv staršího politického i hospodářského vývoje. To ostatně bylo slabinou celého poválečného d Tu a tam se ještě vynořují jednak právní koncepty oligarchické, jednak teokratické. Zatímc z liberalistického individualismu Friedricha Hayeka, tohoto guru našich polistopadových ek nepřestávají dovolávat privilegií dávné minulosti. V. P. je v tomto ohledu jednoznačný a j již není běžné, hlásí se k českým tradicím státnosti v duchu TGM a Eduarda Beneše, tj. k d republikánskému pojetí laického sekulárního státu, založenému na rovnosti, svobodě a solid již ve Francouzské revoluci. V naší době, kdy je bezmála popliváno vše z revolučních dějin husitství, to chce kus odvahy. Možná se mýlím, jsou to však především tzv. osmašedesátníci Masarykovy ideály a přínos první republiky. Museli se k nim totiž tvrdě dopracovat. V. P. roce 1948 nám bylo 14 let, se zaváděním nových pořádků jsme tudíž neměli nic společného. S však již ano. Budete-li mít příležitost, začtěte se někdy do statí, které mladý V. P. publ krátkého pražského jara. Doplatil na to, dál však šel se vztyčenou hlavou proti větru. Ne náhodou V. P. spojuje historickou paměť s hodnotami národní kultury. To však nevylučuje po evropských dějinách, kterým umí přesvědčivě podepřít své argumenty proti názorům, jejic o dějinách mají nepatrné povědomí anebo to cynicky předpokládají u svých čtenářů, jimž boh nehoráznosti sotva uvěřitelné. Mne to nepřekvapuje, neboť jestliže se v pořadu veřejnopráv „Soda“ nabízel opalovací krém značky Jan Hus, pak už stud těmto publicistům nebo rádoby um chybí. Sotva však jde o onu tečku za minulostí, kterou má na mysli V. P. Přiblížili jsme se k hraničnímu území, kde právní teorie přerůstá do politiky a naopak. Tř body posledních let se co chvíli vynořují v knize: osobnost Eduarda Beneše a jeho dekrety, majetku části domácí šlechty a posléze ožehavá otázka církevního majetku. Pokud jde o prez autor na obranu jeho pověsti otevřeně vystoupil již v prvním svazku své trilogie. Od té do na svých názorech co změnit, neboť Eduard Beneš je stále napadán a znevažován, a to nejen publicisty sudetoněmeckého landsmanschaftu. Asi tomu tak ještě delší dobu bude a tak posto „Budovateli“ budou oscilovat mezi apologií a pamfletem. Ostatně, jak dodávám, to platí pro nejen živé, ale i vzdálené historie. Pokud jde o tzv. Benešovy dekrety, je V. P. proti historikům v částečné výhodě, neboť je u interpretovat a to jak ve smyslu kontinuity s demokratickými hodnotami I. republiky, tak j legitimních norem protinacistické koalice. Z toho také plyne neoprávněnost jejich revize z získání konfiskovaného majetku. Když to zatím nebylo možné dosáhnout parlamentní cestou, d soudní procesy, které již naznačily, že ne vždy byli soudci s to rozplést složité causy. T osvědčil jako znalec, který přijde věci na kloub. A protože jde o řadu známých rodů, mohlo že V. P. nemá šlechtu ve vážnosti, jakou by si přála, ze zásady. Tady znovu připomenu obča naší republikánské státnosti, který V. P. hájí a v jehož duchu považuje za nutné vyjádřit vlastenectví všem bez ohledu na prostředí, z něhož pocházeli. A konsekventně k tomu ovšem zapomínat na zrádce a vychytralé konjunkturalisty z doby ohrožení a okupace republiky. Jestliže kolaborující šlechta z let nacistické okupace nemá u nás příliš zastánců ani mezi vztah k restitučním nárokům církví ve veřejnosti otázkou mnohem citlivější. Kdekdo zprvu r zvláště katolická církev prošla u nás po roce 1948 obdobím všestranného útlaku. V jednu ch zdálo, že většina sekularizovaného národa přijme znovu za své patrony sv. Václava i sv. An otevře cesta k návratu všeho církevního majetku podle zásady některých církevních představ ukradeno, musí být navráceno“. Nebyl by to V. P. kdyby i tuto spornou causu neposuzoval z hlubších hledisek státoprávní t kořeny hledá již v tzv. Modu vivendi uzavřeném roku 1928 ministrem zahraničí Benešem a Sva neboť Československo se tím vzdávalo řady svých oprávnění v oblasti kontroly nad katolicko Prezident Masaryk tuto úmluvu odmítl podepsat, neboť jeho záměrem bylo dosáhnout odluky cí podle amerického vzoru. Navzdory tomu, že podle Listiny základních práv a svobod se stát nesmí vázat na žádné nábo smlouvě se Svatým stolcem z června 2002 český stát se vzdává v některých oblastech své suv privileguje katolickou církev před ostatními církvemi a náboženskými společnostmi. Jestliže až dosud jsem V. P. převážně parafrázoval, nyní ho budu citovat: „Sotva se lze do národě, který stále ještě ctí památku Jana Husa a jenž udržuje ještě ve svém historickém v způsoby rekatolizace a inkviziční procesy, prospěje k přitažlivosti katolicismu, když círk státu správu a provozování věznic, jak se předpokládá v čl. 15 odst. 1, písm. c) této smlo tu slyšel Husa: „Neboť, kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít nebo t by neměl můj rozum soudit, že mi nařídil hloupost?“. Zde se zastavím, snad jsem Vás dost navnadil, abyste v četbě pokračovali sami. Konec této v nedohlednu. Kromě toho se náš stát má v dohledné době vzdát v dalších oblastech své suve nemýlím, když budu předpokládat, že lisabonské smlouvě bude věnován čtvrtý svazek. Lužany 8.8.2009 foto Libor Kaufner informace o knize zde [ URL "IFORUM-7574.html "]