Mrazivý návod k přežití. Rozhovor s Lukášem Přibylem, režisérem a autorem cyklu dokumentů Zapomenuté transporty ****************************************************************************************** * Mrazivý návod k přežití. Rozhovor s Lukášem Přibylem, režisérem a autorem cyklu dokument transporty ****************************************************************************************** „Většina z nás si pod pojmem holocaust představí pruhované mundůry a vytetovaná telefonní na ruce, ale o tom moje filmy nejsou, ukazují jiné, „zapomenuté“ příběhy lidí za holocaust jsme většinou zvyklí slýchat...,“ přibližuje své filmy Lukáš Přibyl. Čtyřdílný dokumentárn příprava trvala přes deset let, nabízí ke shlédnutí 3. lékařská fakulta UK, s autorem hovo Fialová. Mohl byste prosím nejprve představit dokumentární cyklus? Lukáš Přibyl Cyklus tvoří čtyři filmy, z nichž každý popisuje jeden deportační směr, jednu zemi, kam na transporty českých a evropských Židů: Lotyšsko, Bělorusko, Estonsko a Polsko. Každý jednot vypráví o určitém „modelu“ přežití a to, jakým způsobem reagovali muži, ženy, jak se chova „Lotyšsko“ právě je o rodinách, které si i v otřesných podmínkách ghetta snaží uchovat zdá života“. Děti chodí do školy, ale kolem šibenice. Mládež pořádá taneční večírky u gramofon smrti, ty mladé muže pak popraví za přípravu povstání. To vše je kontrastováno s nedalekým Salaspils, kde jsou podmínky tak zoufalé, že převládá naprostý egoismus, bratr nezná bratr se situace jen trochu zlepší, ti muži si začnou pomáhat. „Bělorusko“ je filmem o mužích, o vyhlazovacích táborů a ghett, o boji se zbraní v ruce v partyzánských jednotkách, individu chlapi prakticky neukazují emoce, protože toho viděli tolik, že ztratily význam. Ze sedmi deportovaných jich přežilo jen něco přes dvacet, umírali, ale aby přežili, byli také nucen Třetí film cyklu, „Estonsko“, je filmem o ženách. Ty přežily díky jisté naivitě, ale hlavn pevnému kolektivu, ve kterém si stále vzájemně pomáhaly. Soustředěny jen na vlastní skupin do jisté míry individuálního myšlení, ale díky tomu dokázaly ignorovat tu hrůzu, která je nakonec přežít. A poslední film cyklu, „Polsko“, je o lidské identitě, samotě a strachu, a optimismu a vůli žít. Ti lidé žili na útěku, v neustálém předstírání, že jsou někým jiným, humorem a někteří přežili i díky už zmiňované lásce. Jednotlivé filmy jsou postaveny tak, samostatně, nezávisle na ostatních, ale pokud shlédnete celou sérii, poznáte, že se jistým propojují. Informace se nikdy neopakují, ale mezi filmy jsou styčné body a dohromady ukazu tak, jak jej neznáme“. Většina z nás si pod pojmem holocaust totiž představí pruhované mun telefonní čísla do nebe na ruce, ale o tom moje filmy nejsou, ukazují jiné, „zapomenuté“ p holocaustu, než jaké jsme většinou zvyklí slýchat. Jinak je celý cyklus založen na tom, že všechna slova svědků jsou podpořena autentickými m daného místa a doby, že to, o čem se mluví, skutečně vidíte, protože já věřím, že existuje záznam téměř všeho. Jen je problém ty fotografie a záběry najít, takže velká část materiál oficiálních archívů. Když dámy, deportované do Estonska, říkají, že si při nucených pracíc v Tallinnu dělaly legraci z potápěče, v archívu dohledám všechny potápěče, kteří mezi lety pracovali v Pobaltí, dohledám jejich rodiny, až najdu toho, kterého hledám. A na fotografi mu ty deportované ženy pomáhají do člunu. V Polsku jsem vyměňoval láhve vodky za fotografi zase otravoval rodiny příslušníků SS tak dlouho, až mi dali fotografie, jen aby se mě zbav není žádný komentář, jen slova svědků a taky tam nejsou žádné současné nebo dohrávané zábě třeba pro poslední film o Polsku, kvůli několika minutám, které jsou přesné místně i časov maďarském archívu víc než 600 hodin filmu. Jak se Vám podařilo dohledat všechny kontakty? A jak lidé reagovali na Váš návrh natočit s Z desítek tisíc českých Židů deportovaných do míst, po kterých se ty filmy jmenují, se kon přibližně 270. Zjistil jsem osud téměř všech a dohledal ty, kteří, když jsem začínal, ješt takový závod s časem. Naživu jsem našel něco přes sedmdesát a vlastně všechny jsme je nato zemích pěti kontinentů. Ale to přesvědčování, aby promluvili, někdy trvalo třeba dva roky. procent lidí, kteří se objevují v mých filmech, o své válečné zkušenosti nikdy nemluvilo. děti se o osudu rodičů často dozvěděly až díky těmto filmům. Hledání svědků bylo samozřejm četba telefonních seznamů byla dlouhou dobu mojí oblíbenou zábavou. Vycházel jsem ze sezna různých databází, matrik – lidé si měnili jména a ženy se vdávaly, emigračních seznamů, ap mi třeba podařilo vypátrat, že ten člověk odešel v roce 48 do Ameriky, tak pokud neměl pří tak jsem zavolal všem lidem toho jména v Americe. To je samozřejmě možné dělat, jen když j stovek, hledat takto někoho jménem Katz nemá valnou cenu. Když těm lidem zavoláte a zeptát v Salaspilsu?“, většina odpoví „Co?“. A jeden člověk řekne: „Proč se ptáte?“ Pak už jen zb aby s vámi vůbec mluvil. Jejich ochota tak učinit byla samozřejmě individuální, ale někdy nejdřív musel seznámit se všemi jejich přáteli a známými, aby mě „doporučili“ a vůbec k so Změnil se nějak původní záměr během těch deseti let práce? Od začátku jsem věděl, že ve filmech nebudou žádné dohrávané záběry, ani žádné současné, k že všechno bude dokumentováno autentickými fotografiemi a archívy, proto jsem se od začátk soustředil na jejich hledání. Malinko se změnilo to, že na začátku jsem si říkal, že ty in jsou nyní řešeny mezititulky, budou sdělovány hlasy slavných herců. Neměl to být komentář slova smyslu, ale byly by tam takové hlasové vstupy. To bylo čistě pragmatické rozhodnutí, v titulcích můžete uvést, já nevím, Meryl Streep, tak lidi o ten film mají zájem, už jen k hlasu. A tenkrát jsem k tomuto hvězdnému světu měl přístup, protože můj prastrýc, slavný b mi slíbil, že mi ty hvězdy sežene – a zadarmo, samozřejmě, protože bych je těžko mohl zapl mezitím zemřel, ale vlastně jsou tím ty filmy čistší, jejich minimalismus je díky tomu dot Samozřejmě, moje představa o dějové lince jednotlivých filmů se průběžně vyvíjela tak, jak jednotlivá interview, vždy vás něco překvapí. U takových filmů se nedá předem napsat scéná vzniká až úplně naposled a konečnou formu tomu dodáte teprve ve střižně. Největší změnou o představě ale asi bylo rozšíření cyklu ze tří filmů na čtyři. I když jsem věděl, že v Esto pouze ženy, nejdřív jsem přemýšlel, že spojím deportace do Lotyšska a Estonska do jednoho jakmile jsem měl natočeno pár rozhovorů, bylo mi jasné, že ty filmy musejí být dva. Taky j „prodejnějšími“, šedesátiminutovými filmy a dlouhometrážními. Ve střižně se pak ukázalo, ž fungují, když mají hodinu a půl. Co považujete za hlavní sdělení filmu? To je strašně těžká otázka. Mohl bych na ni odpovědět, alespoň v tom smyslu, proč jsem ty Ale to by bylo na hodinu. Navíc je to vlastně otázka, která by měla spíše být zodpovězena zjišťuji, že každé obecenstvo, každý divák, nachází v těch filmech jiné sdělení, odnáší si něco jiného. Mnohdy je to pro mne překvapivé, proto mám taky rád diskuze po promítání, pro obecenstva dozvídám spoustu věcí a pro mne samotného je to velice obohacující. Takže můj v čem ty filmy vlastně jsou, se neustále vyvíjí a mění. Co Vás jako historika dobře obeznámeného s tímto obdobím skutečně překvapilo? Při té práci se samozřejmě dovídám spoustu nových faktů, ale co mě nejvíc znovu a znovu př co všechno člověk vydrží a jak fascinující je to tvor. Mnohokrát děkujeme a budeme se těšit na shledanou. Lydie Fialová, 3. lékařská fakulta UK pozvánka na projekce filmů zde [ URL "IFORUM-7894.html "]