Jiskřičky udržují šanci ohně. S Radimem Paloušem o tom, kdo tady ten sešup zachra ****************************************************************************************** * Jiskřičky udržují šanci ohně. S Radimem Paloušem o tom, kdo tady ten sešup zachraňuje ****************************************************************************************** Filosofie jako důvod k životu, život jako argument a záruka poctivosti vlastních myšlenek směřování. I tak by se dal shrnout obsah následujícího rozhovoru s prof. PhDr. Radimem Pal c. mult., mimořádnou osobností mezinárodního věhlasu a více než složitých osobních dějin. naději i v komunistickém kriminále, ve fabrikách i školách, kde soudruzi pracovali na jeho dokázat zachovat si optimizmus, elán a potěšení ze života – no není tohle nejvyšší filosof 6. listopadu pětaosmdesátiletý, o těchto zkušenostech s nadhledem říká: „Člověk, než vstou se nejdřív bojí. Když už tam je, zjišťuje, že i tam lze žít, že i tam je nějaký pulz život Ta zkušenost je potom ohromná, osvobozující.“ Na setkání, které na vaši počest uspořádala Univerzita Karlova, mě velmi zaujala vaše prom osobní vzpomínky, které žádný oficiální životopis nikdy nemůže zachytit. Krátce jste se zm disentu. Jaká to byla pro vás lidská a jaká filozofická zkušenost? Slovo „disent“ jsme neměli rádi – dnes se užívá v neutrálním smyslu, který označuje protes My jsme ho tehdy nepoužívali, nemysleli jsme si, že jsme disidenti; byli jsme jen nonkonfo tohoto státu. Navíc slovo disent se teď používá pro sedmdesátá léta, ale soukromé bytové s už v padesátých letech, mimo jiné i v našem bytě, kde se scházelo s českým filosofem Janem deset patnáct lidí. Patočka přišel a říkal: „Kolegové, víte, já pro vás dneska nic nemám…“ dvouhodinová přednáška, ani jsme nedutali.  Sedmdesátá léta pro mě nebyla první zkušeností padesátých letech jsem byl vyhozen a pracoval jsem jako soustružník v kladenské Poldovce. měšťanské rodiny, moje maminka byla učitelka, tatínek novinář …  a u nás se scházeli mnozí 1. republiky. Dobře si tuto demokratickou republiku pamatuji. Bylo mně patnáct, když v roc druhá světová válka. Potom nastalo dlouhé čekání padesáti let od roku 39 do roku 89 s jaký – žel klamnými: v roce 48 jsem si myslel, že se vrací první republika, ale nevracela, byli nesvobodným státem ve sféře zájmů Sovětského svazu. Potom 68. rok, opět kratičký nádech, a jedna let čekání do roku 89. Co jste z takové zkušenosti, když to řeknu v uvozovkách v tom nejlepším slova smyslu, „sob své filosofické myšlení? Pro filosofické myšlení je vždycky důležitá zakotvenost v životě. Filosofie není odtažitá filosofie znamená „láska k moudrosti,“ ne majetnictví. Filosof ví, že moudrost nemá a mrzí proto myslet, zkoumat a bádat, jak to s tím životem vlastně je. A takové životní zkušenost přítomnost konkrétní, srostitou. Vždyť zakladatel evropské filosofie Sókratés sám nepřijal uprchl z vězení a jakožto občan-filosof nakonec podstoupí smrt. Zradil by filosofii, kdyby nárok nesplnil, a proto také odmítl nabídku, aby uprchl. A přece my máme svého Patočku, kt život filosofem stojícím spíše mimo aktuální politické soupeření – a nakonec on, filosof, představitel Charty 77, veřejně deklarovaného nonkonformního společenství, a vlastně polož Filosofie konec konců vždy vyžaduje, aby oddanost její věci byla absolutní. Všechny tyto lidské a filosofické zkušenosti jste potom uplatnil ve svých četných profesíc středoškolským a vysokoškolským pedagogem… … dokonce jsem na základní škole učil děti zpívat… … rektorem na univerzitě… No ano, ale mezitím soustružník a klempíř a topič… Už jsem se zmínil, že člověk, než vstou louže, se nejdřív bojí. Když už je tam, zjišťuje, že i tam lze dýchat. Příklad. Sedím v Ba sedmi lidmi v cele pro dva. Jsou to lidé slušní a méně slušní, a i ti bachaři venku jsou n jiní méně slušní. A dokonce tam jsou lidé, kteří jsou si blízcí. Jako disidenti jsme nebyl byli tam delikventi různých typů, a tak byl se mnou v cele i mladičký cikán, tehdy se neří sebrali na nádraží, protože neměl potvrzení o zaměstnání. Toho mladíka bolel zub. Já jsem a musel jsem užívat prášky a režim nechtěl, abych se nestal mučedníkem, takže jsem jednou okénkem svou taštičku s léky. Měl jsem tam také ataralgin a ten jsem tomu mládenci dal. Od byli přátelé. Takže jsem zjistil, že i tam lze komunikovat, žít, že to není bezedná propas Kde jste měl pocit, že jste své filosofii nejblíže? Nemuselo to být zrovna v kabinetu filo To je otázka náramně těžká. Nejspíš když jsem se naučil svého učitele Patočku poslouchat, zaslýchat za jeho hlasem povolanost filosofie, její volání. A tehdy jste byl zrovna co? Tehdy jsem byl studentem Filosofické fakulty. Seděl jsem v nabité posluchárně, bylo horko, nezapomeňte, že první semestr po osvobození v roce pětačtyřicet začal v červnu, takže červ srpen, v září bylo volno a od října pak začal obvyklý semestr. Takže první semestr byl let bylo horko a člověk ani pořádně někdy nevnímal, co Patočka svým pečlivým hlasem říkal. Dok ty přednášky opustil, protože Patočka hned zahájil plnou palbou své filosofické erudice a co si mám vlastně zapisovat. Teprve časem jsem poznal, že nám nepřednáší o filosofii, ale námi filosofuje. Jednou nepřišel a příště nám řekl: „Páni kolegové a kolegyně, já jsem se připraven.“ Pomyslel jsem si: tak vážně bere naše filosofická setkání! A pak mě filosofie mým životem. Víte, filosofie je zvláštní: když se mi občas podaří, že při přednášce cítím, jde, je přítomna pro posluchače i pro mne, vzpomenu na Patočku, protože filosofie mluví za dávám ústa, nebo, jak bych to řekl, příležitost. To jsou vzácné chvíle. Nebo někdy, když n den nebo za půl roku to čtu, říkám si - to je dobře napsáno. V tu chvíli cítím, že mluví s já se táži: jsem vůbec toho autorem? Jedna věc je, když člověk pracuje na svém filosofickém díle, zabývá se jím mnoho let a pro své myšlenky. Druhá věc je žít podle své vlastní filosofie. Jsou známy případy filosofů, k například návrat k přírodě, chudobu, prostý život a tak dále a přitom sami žili v přepychu dekadenci. Erasmus Rotterdamský, například, hlásal ve výchově návrat k přírodě a k přiroze výchovy, nicméně vlastní dítě dal do sirotčince, nebyl schopen zhostit se svého rodičovské Příkladů by se našla celá řada. Věřil byste člověku, který něco jiného hlásá ve svém díle, jinak? Moje odpověď je váhavá. Protože člověk hovoří třeba o vysokých cílech a ideálech, o tom, c přitom sám takový nikdy být nemůže. Pokud člověk ovšem svou ne-pravost vnímá, stále zůstáv a filosofem. Ve chvíli, kdy je pyšný a namyšlený, neskromný, potom je mimo filosofické hři snaze pronikat houští a nořit se do hlubin je jediná záruka filosofické opravdovosti. Zkrá se cítí jako defektní, má ještě šanci zůstat filosofem; jakmile však na to zapomene, v tu být důvěryhodný. Vy jste ve svém díle zformuloval tezi, že v současné době, kterou prožíváme, končí eurověk svými krizemi, které hrozily přerůst až do zničení euroatlantické civilizace. Lidstvo bylo častokrát docela blízko – A je! - a pořád je, přesto se to nestalo. Člověk se pořád nějak hrabe, nějak jde kupředu, je otá správným směrem nebo jestli si to vůbec uvědomuje. Dokonce jsou myslitelé, kteří tvrdí, že cílevědomě pracuje na svém sebezničení. A přesto se to nestalo. Co je podle vás to, co člo jakoby vždycky zachrání před ním samým? Pud sebezáchovy? Pud sebezáchovy je cosi, co člověk překračuje. Člověk nemá pud sebezáchovy jako jedinou no bezpodmínečnou determinantu. Může přece svůj život obětovat - třeba padnout na vlast, ztra celou existenci, aby jiné zachránil. Často je to věc sama, která stojí za sebeobětování. Třeba biologové by s vámi možná nesouhlasili, pud sebezáchovy je nejsilnějším pudem, který přírodou dán každému živočichovi, i těm nejprimitivnějším organizmům, a člověk patří do ži si sám o sobě myslí, co chce. Nemohu souhlasit s těmi biology, kteří říkají, že to je to lidsky nejsilnější. Je to pud, něco biologického, ale člověk je především tehdy člověkem, jestliže dokáže sám sebe překra biologické bytí- žití. Toto je velice podstatné právě proto, že člověk je schopen nejenom svém bytí, nejenom žít, ale vědět o svém žití, a ptát se, co je hůř, co je lépe, co je dob Je pravda, že zvíře by se neobětovalo pro nějaké vyšší ideály, i když jsou známy případy, dokáže obětovat, aby zachránil smečku. Ano, ale pokud naše zkušenost sahá – já nikdy nebyl v duši psa, který umí být také věrný, si, že pes se ptá po smyslu svého života. I když existují velrybí sebevraždy, není známo, sebevraždy stalo velrybím plánem života. Takže otázka byla, kdo tady ten sešup zachraňuje. věřící křesťan a můj základní rozvrh je dán stvořením světa a koncem světa. A tato hra, to je mezi začátkem a koncem, je typické pro každou bytost na světě – tedy i hvězd, které až platily za věčné. Jsou začátky a konce. V tomto intervalu se odehrává život lidí, kteří js nedokonalí, takže ledacos kazí. Avšak uprostřed této lidské problematičnosti jsou sem tam udržují šanci, aby oheň zcela nepohasl, které většinou zůstávají nepostřehnuty. To, co se jsou vybrané zajímavosti, ať už personální nebo společenské, ale ten vlastní, žitý život m faset… Vždyť to zná každý ze svých zkušeností, jak někdy o druhém, o mne, o zítřku rozhodn jsem dnes ani nepostřehl. Tak o celém životaběhu a světaběhu rozhodují věci, které nejsou televizi, v rozhlase či v novinách. Poslední soud může být velmi složitý. Moje odpověď ted čiň, co si myslíš, že je dobré. Musíš o tom pochybovat, nevíš to, tedy tvá cesta je trnitá čiň to. Jsi to právě ty, který zachraňuješ, i když si to o sobě třeba nemyslíš a nikdo to Takže ti, kdo se takhle pomalu hrabou osudem a uchovávají ty dobré jiskřičky, ti uchovávaj víc, než uchovávat dobro? Osamocenost člověka je vaše další významné téma. Dalo by se říct, že člověk v určitém slov sám proti světu, což je velmi obtížná situace. Jeho jedinou záchranou je podle vás sebevzd sebevýchova, přičemž by měl sám na sebe klást ty nejvyšší kvalitativní nároky, protože jed zachránit sebe i ty druhé. Jen málo jedinců je však schopno přijmout takto principiální po disciplíny a práce na sobě. Hledají oporu v davu, lidstvo přežívá v davu. Co tedy víc poso směrem k tomu sešupu, jak jste řekl, nebo ho spíš svými výkony zadržují - masa lidí, proto síla, nebo kvalita jedince? Člověk pracuje na sobě. Kdy na sobě pracuje nejvíc? Když se stará o druhé, věci, lidi… Je Tehdy na sobě pracuje nejvíc, když na sebe jakoby zapomíná a v tomto sebezapomnění je to, činí člověkem a lidským. Egocentrismus je tady jakoby paradoxní. Člověk se má starat o seb starost o sebe je starat se o druhé, lidi, věci, stromy, počasí, hvězdy – a já nevím, co j platí pro každého člověka, nemusím být k tomu nějak školsky vzděláván. Co je to za „dělání Co tam má co dělat ta předpona „vz?“ To je vzhůru, ne? To znamená, že já ze sebe vystupuji se opustil, ale abych se viděl, abych se k sobě vracel jakožto k tomu, kdo je odpovědný za To vz-dělání, vz-hůru, vý-chova, e-ducatio, neznamená jen naučit se dovednostem a vědomost ona transcedence, to pře-kročení, to je to jít, ale ne abych byl nahoře, ale abych byl vz- sobě, a právě proto sobě věrný. Takže moje odpověď je: každý ví, člověk ví o tom, že se zr Každý. Lidské civilizace mimo jiné charakterizuje pohřbívání mrtvých. Viditelné hroby jsou jsem tady jen na čas, já mám mez a toto vědomí omezenosti je zároveň vstupem do lidské tra V nadcházejících dnech budeme slavit velké výročí, výročí 17. listopadu, Mezinárodního dne také výročí roku 1989, dvaceti let novodobé svobodné historie. Jak vidíte posledních dvace ne historika nebo sociologa, ale filozofa? Z nějakého bodu a nějakého zázemní vzešla, dost a v něco se proměnila. Je spousta lidí, kteří jsou zklamáni z tohoto vývoje. Jak ho hodnot převládá – skepse nebo naděje? Přirozeně, že stížnosti, to ale neznamená, že si myslím, že je teď hůř než před rokem 89. svobodné společnosti, můžeme cestovat, volně mluvit, tedy cosi tady je, co je radikálně ji Nicméně s tou proměnou byly spojeny velké naděje, že se teď bude žít lépe a všichni budeme to opravdu není: ovšemže se českém lidu se opět prosadila průměrnost a podprůměrnost! Doma všude jsou tu lidé zlí, dobří, hodní, nehodní… A pak se nutně dostavilo zklamání, o to hor ta naděje tady nebyla. Myslím, že jsme normální evropský národ a že máme na krku mnoho chy z minulosti. Šidit stát se tehdy vlastně považovalo za ctnost, poněvadž to „byla disidence proti totalitě, tak samozřejmě nikoli zlem proti zlu. Proti sprosťákovi nelze bojovat neče sprostotou. Zasloužíme, co máme. Nedá se nic jiného dělat, než pokusit se po-kračovat, ted Myšlenka automatického pokroku, která vznikla v 18. století v době osvícenské, přece nepla je dál, tím je lepší. Dvacáté století nám ukázalo! Byl někdy takový terorizmus diky masový To je novinka, která ohrožuje svět a stát víc, než tehdejší lapkové, když s nějakým mečíke pocestné – ovšemže to byli lumpové. Byly vraždy, surovosti, nevěrnosti, ale vraždit a děla útok jen proto, abych zvýraznil svou organizaci nebo sebe a dostal se do novin, to nebylo. televize ani rozhlas a neinzerovalo se to po celém světě ve velkém. Teď máme nebezpečí vět celý svět. Je to nová situace vysokého napětí a vypětí. Ale proto si nemyslím, že ti, co z měli skládat ruce v klín. Jakou kůru léčebnou byste české společnosti naordinoval jako filosof? Ta kůra vychází z Jana Amose Komenského. Říká se o něm, že založil moderní školství. Nezal Moderní školství vzniklo v 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí. Škola před tí školou nedělní. Žádné děcko nechodilo tenkrát do školy proto, aby umělo spravovat po rodič zahradu, žádný tovaryš nemusel chodit do obecné nebo střední školy, aby se naučil řemeslo, škol. Teprve v 19. století, když se z rukodělné a domácí výroby vyvinula průmyslová výroba plný mysli vědecko-technické, se dostal do běžného denního života, tehdy škola být musela. ale nebyla, teď se stala nutností, protože lidi museli umět číst, psát, počítat, a chemii, velký převrat v historii. Základní školský zákon je z roku 1869, čili je to pouhých 150 le školu – a my si myslíme, že je odedávna! Není. Ale co bylo odedávna, bylo cosi, co v ruchu zaniklo: řecké slovo scholé znamená prázdeň, prázdniny. Prázdeň lze prospat nebo promarnit – ano, to je dnešní termín – zábava, zabavit se – ale je též prostorem reflexe o smyslu. P chtěl, aby každý byl této jeho školy školákem – aby se zachránil svět a ne aby se zvýšila já tedy doporučil? Aby tato škola, která dneska platí pro všechny průmyslově rozvinuté zem celý svět, protože dnes už žádný člověk není mimo globální vědeckotechnickou civilizaci, s důvod, který přijala v 19. století, zůstal jen jako jeden z možných. Aby ten druhý, původn který zdůrazňuje péči o mravnost, reflexi, slušnost, transcedenci, uznala a podstatně víc Aby to nebylo jen vzdělání v tom smyslu, že absolvent školy toho nebo onoho stupně získá k své zaměstnání; aby škola byla zároveň školou – jak by řekl Komenský – skutečné zbožné úct Jde jednoduše a dnešními výrazy řečeno o pravou lidskost, o lidskou příslušnost, tedy sluš to slušnost? Co je to mravnost? Mravnost mám tehdy, jestliže se po své mravnosti ptám. Žád indoktrinace, žádné moralizování! A to je úkol školy - ptát se po tom, co je dobré, slušné ptát se, nejen klást libovolné otázky, ptát se v denním počínání: co je dobré, co je lepší jedině tato její část, je to, co může svět zachraňovat. Ta první, která uvádí do světa věd nemůže dneska nebýt, ale ta druhá být musí. A nebude-li, tak máme smůlu. Děkuji za rozhovor. (Marie Kohoutová)