****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Magnificence, spectabiles, honorabiles, cives academici, vážení hosté, dámy a pánové, sešli jsme se zde, ve Velké aule Karolina, u příležitosti udělení čestného doktorátu Unive Adamu Michnikovi, osobnosti, která symbolizuje jak odpor proti komunistickému režimu a tot odpuštění a smíření s těmi, kdo tuto zvůli reprezentovali. Adam Michnik osvědčil svou scho režimu již jako žák střední školy a student univerzity. Ve svých jednadvaceti letech byl p vyloučen z Varšavské univerzity za šíření otevřeného dopisu členům Polské sjednocené dělni později za organizaci setkání s Leszkem Kolakowskim. Bylo by samozřejmě možné pokračovat v mnoha dalších příkladů neohroženého aktivismu Adama Michnika i mnoha dalších, kteří se dok režimu bez morálky a legitimity. Jaká je však úloha občanského aktivismu dnes, dvacet let po pádu komunistického režimu? Ja povaha v situaci, kdy (většinou) za šíření dopisů či organizování diskusních setkání žádný vládnoucí moci nehrozí? Z mnoha stran jsme přesvědčováni o tom, že i když ne vše ve společ ideálně, jsme na tom lépe, než kdykoliv předtím – stručně řečeno, máme co slavit (jak osta jedné z akcí, plánovaných na 17. listopad). Máme však co slavit? Mnozí se při pádu komunistického režimu domnívali, že tato změna je začátkem společenské t která přinese výraznou úlohu občanské společnosti a rozvoj péče o věci veřejné. Tento étos brzy poražen postkomunistickým technokratismem, navíc podpořeným neoliberálním pragmatisme mezinárodních organizací – vše pod hlavičkou opětovného začleňování do tzv. západní společ však v západních společnostech tvoří nedílnou součást demokracie – totiž kultura každodenn (jak se ukazuje v posledních týdnech v Rakousku) – u nás však hlubší kořeny nezapustilo. Od pádu komunismu uplynulo dvacet let, obměnila se jedna generace a většina dnešních mladý narodila již do svobodné společnosti. Právě do nové generace nezatížené minulostí bývají v úplné obnovení demokratické tradice. V této souvislosti si ovšem dovolím tvrdit, že naše t jistém momentu zastavila a je tedy potřeba dát jí nové impulsy. Domnívám se, že zásadní roli v tomto úsilí hrají instituce, jako je ta, na jejíž půdě se n – totiž univerzity. Univerzity nikoli jako místa produkce absolventů, kteří si – tu více, odpracují získání titulů, ale jako zdroje kritického myšlení, tázání po povaze světa kolem univerzity jako velké firmy na poskytování vzdělání, ale jako samosprávné obce, pěstující každodenního aktivismu. Jsem přesvědčen, že j právě rozvoj demokratického občanství a krit společnosti, které je stále složitější porozumět, je tím, co tvoří základní odpovědnost vy společnosti. Pro naši situaci je však příznačné, že pojem společenské odpovědnosti vysokého školství má reformy navrhované v posledních letech ministerstvem školství význam zcela jiný. Skutečná je zde nahrazena co nejefektivnějším plněním požadavků různých zájmových skupin – tím, co nazývá společenská objednávka. Odolávat tlaku technokratické moci ve společnosti, která sama sebe považuje za demokratick nelehkým, často právě proto, že tento tlak je vlastně neviditelný – nepobuřuje nás tolik, totalitních režimů. Veřejné angažmá dnes nevyžaduje žádnou zvláštní odvahu. Vyžaduje však stejně nesamozřejmé – totiž odolnost proti lhostejnosti. Přeji Vám – i sobě – abychom jí v než dost.