Revoluce je vždycky snazší. Albertov 16. listopadu 2009 ****************************************************************************************** * 1.Revoluce je vždycky snazší. Albertov 16. listopadu 2009 ****************************************************************************************** „Osmdesát procent mladých lidí ve světě je přesvědčeno, že nemá koho volit, to je normální Porevoluční období je vystřídáno obtížnou evolucí občanské společnosti, přesto není možné protože to není jedno…“ Takový apel povzbuzující mladé lidí k angažovanosti ve veřejném pr první část open air happeningu Svobodný Albertov 2009. My jsme však teprve na začátku. To „Netušil jsem, že to je TEN DEN,“ řekl prof. Václav Hampl, rektor univerzity Karlovy, před mladý aspirant, dnes už o dvě dekády starší šéf našeho nejslavnějšího vysokého učení, „mys demonstracích předešlých dnů, jak jsem tu viděl ty antony, že to bude jen další sprchování prof. Václav Hampl, rektor Univerzity Karlovy TEN DEN, se kterým je spojován pád komunistického režimu v tehdejším Československu, byl d se v předvečer oslav 17. listopadu sešli na Albertově studenti, jejich pedagogové a návště zavzpomínali, jaký byl univerzitní Albertov 17. listopadu 1989. A protože den byl ještě ml začaly ve 13 hodin, ti, kteří byli na pódiu, mluvili přirozeně spíš o tom, jak tehdejší li začal. „Já jsem se ten den už od rána hádal se svou devadesátiletou tchýní, kterou mám ale jestli měl Lenin pravdu nebo ne,“ hodil návnadu veselí, smíchu a porozumění herec a režisé když jsem se pak dozvěděl, co se stalo, napsal jsem provolání, které se podařilo dostat do hrát.“ Bohuslav Gaš, Václav Hampl, Jana Černochová, Petr Čepek, Jan Černý, Petr Volf, Jan Kačer, prof. Bohuslav Gaš, děkan Přírodovědecké fakulty Vyprávění plné osobních vzpomínek, které o dvacet let později v kontextu velkých dějinných které se tehdy hrálo, působily legračně až neuvěřitelně, poskládalo obraz jednoho všedního univerzity. „Šel jsem se studenty na jatka v Písnici,“ řekl prorektor pro vědeckou a tvůrč Petr Volf chechtajícímu se davu, „byla to normální součást výuky parazitologie a my jsme m sobě gumáky a nepromokavý oděv, protože prostředí tam je náročné, některé méně odolné jsme křísit, a takhle jsme přišli i na samotnou demonstraci. Netušili jsme, že i tam se nám ten hodit a že to nebyla jatka poslední.“ Starostka městské části Prahy 2 Ing. Jana Černochová 2. ročníku gymnázia, šla s ostatními na premiéru filmu Hříšný tanec, doc. Jan Černý, tehdy Přírodovědecké fakulty, šel „za školu“ a maloval transparenty… vzpomínky, které návštěvníc odměnili smíchem a potleskem. Prof. Petr Čepek stál za svými studenty od prvního okamžiku že s nimi chodil na všechny demonstrace, ale když vyhlásili okupační stávku, o půlnoci dov studentům právníka Otakara Motejla, aby jim poradil, jak se zachovat, pokud Lidové milice složky policie vpadnou na univerzitní půdu, aby mohl vést jejich případnou soudní obhajobu herec Jan Potměšil A tak by bylo možno ve vzpomínání pokračovat. Herec Jan Potměšil, prof. Bohuslav Gaš, děka fakulty, nebo tehdejší studentský vůdce Šimon Pánek a další svými osobními příběhy popsali emoce: někdo nevěděl, co z toho všeho bude, někdo tušil, že je „TO“ na spadnutí, někdo dem fascinovaně prožíval jako malý zázrak a považoval „TO“ za absolutně jasné. „Znovu opakuji, jsem v Praze nebyl,“ smál se Šimon Pánek, „vydělával jsem si peníze na brigádě. Plánovali na 17. listopadu, to ano, ale nemyslím si, že jsem svrhnul komunismus. Nedokázali jsme ani natož analyzovat, co se děje. Spíš ho svrhl Gorbačov, protože věděl, že už to stejně dlouh se pak stalo, co se stalo, sešli jsme se lídři z různých fakult a různých výborů a podali vyhlášení okupační stávky. To se odsouhlasilo, zvolili jsme tedy stávkový výbor a šli jsme fakulty od pana děkana. Co bylo nejúžasnější v těch dobách, byla podpora profesorského sbo cítili, svobodný duch Přírodovědecké fakulty a otevřenost akademického prostředí univerzit důvěřovat, zřejmě proto, že režim naše kytky, brouky a parazity nepovažoval za tak důležit fakulta byla fízlama prolezlá víc…“ Šimon Pánek První část oslav 17. listopadu na Albertově uzavřela doporučení dnešním studentům: studova věnovat se své specializaci, věřit tomu, že má smysl starat se o věci veřejné, angažovat s volbám, v žádném případě nerezignovat a přijmout odpovědnost za vlastní rozhodování, jakko A pohled z druhé strany? Jak tuto dobu vyvolanou oslavami a osobními vzpomínkami pedagogů studenti? V roce 1989 jim bylo od jednoho do maximálně pěti let, setrvávali tedy stále ješ stavu dětské mysli. Dovedou si představit život v reálném socializmu? A co kdyby nastala z příležitost, dokázali by stávkovat, vyjít do ulic, bojovat? „Nejvíce mě oslovují autentické dokumenty z výstavy, je z nich vidět, jaká to byla doba. Č o demonstraci 17. listopadu, to bylo drsné, ještě horší, než jsem si myslel,“ říká Marek, ročníku biologie. V roce 1989 mu byly tři roky. Luděk, studující na Přírodovědecké fakultě byl starší, bylo mu pět a studoval mateřskou školku. „Mě na tom přijde zajímavá aktivita s se jedinci, kteří dokázali mobilizovat ostatní, i když si myslím, že v té době se oni sami hybnou sílu, přišlo to spontánně, a k nim se přidal zbytek společnosti. Takové prvky dnes studenti chtěli proti něčemu bojovat, ne že by dnes nebylo proti čemu, ale většina z nich přijímá. Výstavu jsem viděl zatím zběžně, ale nejvíc mě zaujalo to, co bylo spojeno s Albe fakulty a k čemu dospěl její vývoj do dnešních dnů.“ V rámci programu Erasmus přijela stud na Přírodovědecké fakultě UK studentka Prešovské univerzity Nina. V roce 1989 jí byly čtyř to lakonicky krásnou slovenštinou: „O době před listopadem 89 slyším opravdu jen z vyprávě knížek. A nikdy od nikoho jsem o ní neslyšela nic dobrého.“ Dnešní studenti si sebe v roli revolucionářů vesměs nedokážou představit. Jeden rys jejich velmi výrazný: je to rys vlastenectví a pocit hrdosti k příslušnosti ke svému národu. Ví, Moderní doba a možnosti svobodného života v demokracii však jejich mysl rozšířily o pocit - jejich vlastenectví je zasaženo evropanstvím. Rytmus oslav pak udávaly studentské kapely Caktus, Masolet (UK), Eliška Ptáčková, Zahraa, a Derelict (PřF UK). Komu osobní vzpomínky nestačily a chtěl se dozvědět víc, navštívil pr filmového festivalu Albertov 1989: 20. výročí Sametové revoluce, festivalu dokumentárních nepublikovaných dokumentů z Archivu bezpečnostních složek, který připravila Přírodovědecká Praze ve spolupráci s Krátkým filmem, Originálním videožurnálem a Ústavem pro výzkum total spojený s diskusí o zániku komunistické totality v Československu. Dalším jedinečným setká historií bylo i zahájení výstavy Albertov 1989: 20. výročí Sametové revoluce. fotoreportáž Albertov 16. listopadu 2009 zde [ URL "IFORUM-8172.html "] (Marie Kohoutová)