Z Albertova na Národní, tak jako tenkrát, ale přece poprvé












            ******************************************************************************************

            * Z Albertova na Národní, tak jako tenkrát, ale přece poprvé
            ******************************************************************************************
            Jak viděly 17. listopad 2009 děti revoluce


            Praha - Vyrazily jsme pro jistotu dřív. Dvě studentky, zvědavé, jak se před dvaceti lety v
            demokracie. Události sedmnáctého listopadu známe jen z vyprávění, jsme totiž jen o pár oka

            ony.                                                                                      
            Kolem tři čtvrtě na tři už se tlačíme pod pódiem na Albertově, kde tehdy všechno začalo. A
            Za zády máme v zápětí tisíce lidí. Na zimních kabátech jim svítí česká trikolóra. Většina 
            politiku doma a nasává slavnostní atmosféru. Lidé vzpomínají. Přesto se našla hrstka, kter
                                                                                                      
            Nad hlavami nám tak vlají transparenty současnou situaci zesměšňující nebo odsuzující.    

            Na opentleném pódiu se střídají iniciátoři tehdejší revoluce. Bývalý student Šimon Pánek z
            mluvit hosty – Číňanku a Rusa, kde demokracie ještě zůstává světlem na konci tunelu. Má to
            jejich hlas je momentálně důležitější než ten jeho. Z mikrofonu se line čínština a davem s

            smíchu. Nikdo netuší, jestli překlad bude, nebo nebude. Naštěstí překlad byl.
            Pozice na předních místech u pódia se nám nevyplácí, jak jsme si zpočátku myslely. Dav udě
            dává se do pohybu a my se ocitáme na jeho konci.

            Do průvodu se proti své vůli zapojují i cestující tramvaje číslo 24. Dav ji zcela pohlcuje
            Po výstupu na Vyšehrad se zastavujeme. Nevejdeme se totiž do vstupní brány. „Zase fronty! 
            křičí někdo. Vytahuje klíče, zvoní a volá: „Vaše klíče jsou moje klíče.“ Ostatní berou jeh

            úsměvem.
            Mimo mísu je i paní v černé pláštěnce s rudým srpem a kladivem na prsou. Nechápavými pohle
            jste si asi spletla průvod!“ zaháníme.

            Už ve Vratislavově ulici nás smích opouští. Slyšíme totiž nepříjemný dusot. Otáčíme se, al
            nevidíme. Ten nepříjemný zvuk nás dohání až o ulici dál. Vydává ho černá skvrna burácející
            Chytáme se za ruce a ustupujeme ke straně ulice. Národní odpor se dostává do středu a přih

            brání: „Táhněte domů, neonacisti!“ ozývá se sborově. Zářivě žluté vesty antikonfliktního t
            po celou dobu doprovázejí, jako by se vypařily. Přidáváme do kroku. Na nábřeží vidíme zása
            padá nám kámen ze srdce.

            U Vltavy pak chytáme „tunel demokracie“, třináctimetrový tubus vystihující podle jeho tvůr
            situaci. Spolu s ním dorážíme do bezpečí Národní třídy. Dozvídáme se, že tu řádila Dělnick
            policie už ji zpacifikovala. Teď ulici naplno ovládla koncertní atmosféra. Chceme se dosta

            pódiu, a tak za zpěvu československé hymny v podání Dana Bárty podlézáme obrovskou napříč 
            vlajku.
            Před desetitisícový dav přichází Václav Havel. Právě na něj tu všichni čekáme. Na symbol l

            který se pro tuto chvíli pasoval do role pouhopouhého kytaronosiče. „Kromě nosiče kytary j
            jako občan spoléhám na vás,“ říká a nástroj předává americké písničkářce Joan Baez.
            Dav spolu s ní zpívá We shall overcome a my tušíme, že ačkoli celý letošní 17. listopad pr

            tím, jestli jsme se opravdu dostali tam, kam jsme chtěli, po dvaceti letech jsme přece jen
            tenkrát.
            Eliška Nová, Aneta Štefánková


            (článek vznikl ve spolupráci s FSV UK)