Poslyšme tento příběh. S Bohuslavem Šalandou o hrdinech nevzbuzujících naději ****************************************************************************************** * Poslyšme tento příběh. S Bohuslavem Šalandou o hrdinech nevzbuzujících naději ****************************************************************************************** Původně to neměl být rozhovor a už vůbec ne o pohádkách, měla to být stručná informace o j popularizačních přednášek cyklu Akademická Praha, která se uskutečnila 9. prosince. Jejím moderní folklor a jeho současné podoby. Ale kouzelné bytosti, kde se vzaly, tu se vzaly, z že se to zvrtlo tak nějak samo, člověk proti nim moc nezmůže a tak je lépe, když koná s je Expertem v této oblasti je Doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc., z Ústavu etnologie Filozofic Univerzity Karlovy. Doc. PhDr. Bohuslav Šalanda, CSc., Akademická Praha, 9. 12. 2009 Dřív se nové generace vychovávaly pomocí velkých epických příběhů, ať to byly antické báje příběhy z bible nebo lidské mysli a povaze přiměřenější pohádky a pověsti. Zdá se, že těmt neublížila ani moderní doba, lidé je pořád potřebují a vrací se k nim. Folkloristika je di má tradici přímo v popisu práce, takže se ptám - tradice a moderní média, jak to jde spolu To je velice těžká otázka. Tyto příběhy se objevují v různých médiích, existuje tedy určit tom smyslu, že se pohádky přesouvají od ústního znění přes tištěné, až do elektronického p přes televizi. Potřeba těchto příběhů, jako jsou pohádky, je neustálá, protože mají mimo j funkci, vzdor tomu, že pohádky v elektronické podobě televizní nebo rozhlasové jsou poněku Když byly šířeny ústním podáním, takto nevypadaly. Televizní nebo rozhlasové pohádky proch stylizací, jsou různě vyšperkovány, v dějové linii se dělají různé odbočky a i pohádkové r poněkud upravují. Dalším příkladem jsou autorské pohádky, které existují vedle folklorních s původními příběhy zachází opravdu velmi volně a předvádí se v nich magická představivost pohádkách se také projevují některé ideje, třeba idea původní rovnosti lidí, která může bý i politicky zneužitelná, což se projevilo třeba za totalitního režimu v pohádkách 50. let. „angažované nebo agitující“ pohádky se neustále v televizi připomínají, my, jako starší ge je už viděli minimálně třikrát nebo čtyřikrát a zřejmě se to generačně dále posunuje, prot jsou velmi oblíbené. Tato opakovatelnost je asi přirozená, protože lidé je chtějí slyšet z „Poslyšme tento příběh...“ Chtějí slyšet příběh, který je již předem připravený. Televize tedy těží z toho, že divácká obec je připravená předchozími generacemi a vsadí na jistý titul, který jí zajistí sledovanost, i když televizi určitě neupírám radost z tvůrčí televize se tradičního repertoáru určeného pouze k vyprávění zmocnila především extrovertn používá velice mocné prostředky – obrovsky silné, vizuálně propracované obrazy, které mají toho pohádka v ústním podání nikdy nemůže dosáhnout. V čem dalším si tyto dvě formy předáv nebo naopak nemůžou konkurovat? To je dané rozdílem mezi dvěma médii, mezi orálním médiem a elektronickým médiem. V orální museli více zapojovat fantazii, příběh si představovat a dále dotvářet, kdežto televize ty servíruje s hotovou představivostí a vizualitou. Neříkám, že jde o pasivní přijímání, ale takový prostor si dále domýšlet. Je to něco podobného jako karikatura, kde si divák musí d rozdíl od fotografie, která je většinou hotovou kopií skutečnosti. Kanadský teoretik Marsh uvažoval o rozdílech mezi chladnými a horkými médii. Chladná média musíme jakoby zahřívat, horká samozřejmě zůstávají. Domnívám se, že právě ústní podání patří mezi chladná média, p fantazií musíme dále zahřívat. Je třeba říct, že i moderní magické příběhy různých kouzeln Bradavic nebo tolkienovské mytické fresky apod. určitě fantazii rozvíjejí, je v nich velmi jsou plné velkých, vymyšlených obrazů, a tím se rozvíjí také fantazie čtenáře nebo diváka. vyloučeno, že se tyto příběhy znovu vyprávějí, přičemž zejména děti si rády vyprávějí obsa nebo různé obskurní příběhy a tak se stávají součástí folkloru, popřípadě reprodukce ústní nemusí být považována za médium pouze pro pasivní příjem. Doba se změnila a určitě se dnes vizualita, vizuální vnímání, v tom jsou současné generace dál, především v posílení vizual schopnosti soustředěně a s představivostí poslouchat. Ale taková je doba, takže moje odpov jednoznačná. Jak se vám líbí jako folkloristovi televizní adaptace klasických pohádek? Dokážete se opro specializace, nehledat v nich jejich tradiční podobu a brát je, jaké v tu chvíli jsou, pro dochází k jejich zkreslení a někdy i poškození? Samozřejmě, že člověk je ve vleku své profesionální deformace. V moderních pohádkách se mi zachází s nadpřirozenými bytostmi, různě se tam totiž pitvoří, jsou neškodné a dají se oka Už předem se ví, že tyto bytosti jsou jen doprovodem nebo koloritem příběhu, například tak Z pekla štěstí a další jim podobné. Dříve byly takové ambivalentní bytosti škůdci, které t hrdinu o život, ale zle ho potrápily, vzbuzovaly opravdu velký strach a velké emoce a člov nimi utkávat. Vy jste nazval ve své přednášce folklor a celé ústní podání kratochvilnou záležitostí a ta paměti. Zmínil jste Tolkiena a Harryho Pottera, ale to jsou autorské příběhy a aby se jich a přejal je, což se u těchto dvou autorů děje, musí procházet určitým procesem - obsahovým změnami a to vyžaduje určitý čas. A to je asi kritický bod, protože dnešní doba je rychlá, příliš podléhá módním ikonám s jepičím životem a ustalování velkých příběhů zkrátka nepřej v dnešní době zrovna necvičí. Recepce těchto velkých podání nebo knižních publikací je velmi obtížná, protože další ústn je závislé na kapacitě paměti a na neustálém opakování těchto příběhů. Možná, že nějací sp vypravěči by se je mohli naučit alespoň rámcově, ale stejně by museli používat nějaké osvě aby i při výpadku paměti bylo vyprávění plynulé. Jak Tolkien, tak Rowlingová jsou dosti ko zase děti se v tom dobře vyznají a líbí se jim to, protože jsou je schopny reprodukovat a docela spolehlivě. Když jsem chodila na přednášky z folkloristiky, říkalo se, že aby původně autorské dílo zt individuální rysy, potřebuje nejméně tři generace varírování a kolování v ústním podání. T není možné. Přinutila moderní doba folkloristiku změnit jisté parametry? Jak dlouho dnes m probíhat variačním procesem a ustalováním, aby ho folkloristika uznala za dílo lidové? …(smích)… Tuto floskuli si pamatujete ze studia velmi dobře. Je to floskule už od dob Otak že folklorní dílo je takové dílo, které musí projít ústním podáním dvě, nejlépe tři genera stává folklorním dílem, stává se fabulátem. Ale je dosti dobře možné, že pokud jde o vzpom vzpomínková vyprávění, stačí vyprávění určitých svědků událostí z první ruky a ne přes něk Jinak si folkloristika zatím ještě úplně neví rady s tím, jak moderní projevy uchopit, zej další performance, jak jsou dále předváděny nebo prezentovány, jak jsou vyjímány nějaké pa dál. Moderní folklor ve smyslu ústního podání, tedy určitých rétorických promluv, které ma Pochopitelně, v dnešní době už nemůžeme počítat s klasickými pohádkami, pověstmi nebo lege Ve své přednášce jste zmínil městský folklor, městské legendy a zejména fámy, které jste v Noëlem Kapfererem nazval nejstarším médiem světa. Fámy mě zaujaly ještě z jiného důvodu a mají určitou styčnou plochu s extra mocným médiem současné doby, kterým je bulvár. Když od ekonomického zázemí a pragmatického chtění zisku, bulvár dobře vynáší, tak bulvár, kdybych literární nebo myšlenkový útvar, má určité podobné, ustálené rysy. Objevuje se v tomto smy repertoáru folkloru? – tajný úradek, lest, pomluva, prostě negativní kampaň, negativní sti cílem poškodit toho, o kom fáma je. Ano, bulvár existoval patrně odedávna. Evoluční psychologie, která je zaměřena na mechanis které umožnily nebo pomohly člověku přežít, zařazuje mezi takové kulturní momenty rovněž d Součástí těchto drbů byly i různé fámy, které se šířily kolem určitých událostí a osobnost pozitivní přínos spočíval v tom, že lidé tím, že si vyprávěli o někom jiném, co hrozného s se vlastně integrovali. Popřípadě, jinak řečeno, kolektivně se identifikovali s pocitem, ž nebo že jsou na opačné straně. Přece když má někdo větší problémy, než mám já, snadněji se tu určité kompenzační mechanismy, lidé si rádi poslechnou o neštěstí a problémech jiných a pozitivní účinek. Takže fenomén drbů nebo na druhé straně i hororu, vyprávění hrůzostrašný monstrech, obludách nebo numinózních bytostech, jako jsou hejkalové, vodníci, divoženky ap člověka velký význam. Projevovaly se tu emoce strachu a myslím, že to nemusíme ani posuzov Taková vyprávění měla pozitivní étos, protože člověk tím vyjadřoval pokoru před přírodou a tím, co ho může čekat, pokud poruší jistá pravidla. To dnešním lidem dost chybí, pokora př hlavně před zákony přírody. V souvislosti s tím se nabízí otázka, jestli naopak pozitivní stimulace ve folklorních pod objevuje třeba v utopických legendách, není vlastně škodlivá, protože mechanizmu „čekání n víry v to, že přijde někdo, kdo všechny zachrání, kdo vše vyřeší, se zmocnily snad všechny a ideologie a všechny populistické vlády ho využívají, aby se dostaly k moci. Lid, který j dostane zpátky velmi negativním způsobem – jeho svobody jsou okleštěny, následuje zpravidl propad, pokles životní úrovně a další věci, které jsou s tím spojeny. Nejsou nakonec utopi svou pozitivní orientací na budoucnost ve svých důsledcích negativní? Spasitel a obětní beránek patří mezi antropologické konstanty a tato dispozice nebo pohoto kolektivním vědomí, kde jsou tyto konfigurace ustaveny, trvá i nadále, a pokud nastanou ch kladou se otázky typu „kdo za to může,“ tedy hledají se viníci, obětní beránkové. Na druhé očekávat spasitelé: „kdo nás může z té krize vyvést.“ Tvrdí to i Philip Zimbardo, americký skutečná autorita ve svém oboru, který se dívá na lidskou psychiku ze situacionistického h že nastávají situace, kdy takové otázky přirozeně vyvstávají. Pokud jsou tato očekávání v neviděl bych v nich nic špatného, protože lidé touží po někom, kdo by nastolil řád, kdo by poměry vyřešil nebo přišel na nějaký nápad, jak je zlepšit. V extrémních politických systé komunistický nebo nacistický, je to samozřejmě zneužitelné a může to dojít až do krajních zvanou mesianitu, nemyslím zrovna ve smyslu christologickém, ale jako kvalitu nebo charakt která je schopna do chaotických poměrů vstoupit a ustálit je, lze rovněž považovat za zesi osobnosti. Folkloristika jako interdisciplinární věda obstála i v moderní době, dokázala se prosadit je sociologie, současná historie, moderní literatura, psychologie, politologie, různé evol další a dokonce jim může nabídnout takové metody badatelské práce, které mohou využít ke s své přednášce jste řekl, že folklor změnil perspektivu dějin a způsob nazírání historiků n konkrétně? Zas tak úplně bych to nepřeceňoval, folkloristika je vlastně doplňková, komplementární dis zároveň natolik exponovaná, že může nabídnout určité metody zacházení s ústním podáním. Pr se dostává v posledních desetiletích do centra pozornosti, mimo jiné i proto, že se mění p pohledu na dějiny. Na dějiny se nepohlíží jen jako na dějiny elit, ale i jako na dějiny zd se pohled obyčejných lidí na velké historické události. Ti, kteří byli dole, většinou na v doplatili, stali se jejich oběťmi, tady mám na mysli především holocaust, genocidu nebo i v extrémních režimech. A právě folkloristika může vést takové výzkumy, které jsou užitečné dějiny. Moderní dějiny mohou být založeny na materiálu úřední povahy, ale v tomto případě omezení, protože archivy mohou být uzavřeny dlouhou dobu a badatelům se otevírají po uplyn Pak nastupují svědectví lidí, kteří v těchto událostech byli aktéry buď aktivními, nebo pa ve smyslu obětí nepříznivých událostí, popřípadě dokázali vzdorovat tlaku. Tady se vytvoři že to je zásluha jenom folkloristiky, nová oblast studia dějin, orální historie, která se navazujícím magisterském studiu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Myslím, protože právě ústní podání přináší zajímavý „prožitkový“ materiál, nabízí prožitek velkých názory lidí na osobnosti a události. Představuje vlastně doplnění a dotvoření kolektivní p určitých identifikačních mechanismů: máme nějaké předchůdce, kteří prožili určité události zelené louce. Podléhám nátlaku vánoc a vracím se k tématu pohádek. Pohádky můžeme vzít jako epické, dějo příběhy s kriminální zápletkou nebo jako poetické příběhy, básnické obrazy v próze, někdy Která tato poloha je vám jako folkloristovi nejbližší? Pokud jde o epiku, dávám spíš přednost próze, prozaickým příběhům než veršovaným, tedy vyp akcentem na děj. Mohu říct, že některé pohádky jsou pro mě a určitě i pro ostatní obzvlášť třeba pohádky o hrdinech nevzbuzujících naději. To jsou ti různí hloupí Honzové, Popelky, sirotkové a další. Například pohádka o Popelce je všem tak blízká, je tak populární, že je vidět neustále znovu a znovu, protože přináší naději, že nakonec všechno dobře dopadne a ž určitých podmínek naskytne šance, jak změnit svůj život, popřípadě status. A je to zásluha samotných hrdinů nebo shoda okolností byť za pomoci kouzelných bytostí? Dn snad nikdo nevěří, tak možná zbývá jen ten osud… ... (smích)... Samozřejmě pohádky se ustálily také jako příběhy, které zachycují konání do předestírají obrazy toho, že když se chovám určitým správným způsobem, mohu získat kouzeln racionalisticky řečeno: návod, jak zlepšit svoji situaci. Pokud bych měla říct, co je pro mě na nich nejúžasnější, pak je to jejich poetika, krásné v nich objevují – černý les, přes hory doly, jí se železný chléb, dvanáctero měsíčků zadum ohně - člověk to úplně vidí před sebou, samotný příběh je pak jen polem, aby se do něj tyt zasadit. Pohádky jsou tak krásné téma, že bychom pokračovat donekonečna. Tak – nějaký závěr učiníme? Ano, poslední otázka. Moderní doba obtížně hledá rovnováhu ve všem, i v pohádkách, v době televizi na všech programech několik pohádek za den. Když je něčeho moc, je toho příliš, n devalvace pohádek? Můžeme se přece od nich odpoutat a vykonávat jiné činnosti, nebo si vyrazit do přírody a n pohádkami vláčet. Průběh pohádek však může být i takový, že je otevřený. Tuto otevřenost m také pro tuhle příležitost. Navrhuji, abychom na závěr místo tečky vytvořili pomyslnou dvo Děkuji za rozhovor. (* použitá ilustrace: Pohádky Boženy Němcové, Čert a Káča, ilustrace Karel Svolinský) (Marie Kohoutová)