Tatínek řekl: „Maluj, co vidíš.“ A tak malovala ****************************************************************************************** * Tatínek řekl: „Maluj, co vidíš.“ A tak malovala ****************************************************************************************** Helga Hošková–Weissová je jedním z mála terezínských dětí, které přežily válku. Do Terezín jedním z prvních transportů měsíc po svých dvanáctých narozeninách. Psal se prosinec 1941. mimo jiné vezla i blok na kreslení a pastelky. Její kresby zachycující každodenní život v jedinečným dokumentem vyprávějícím o lidských osudech za zdmi Terezína. Jaký byl předválečný život v Libni pro malé děvče? Libeň byla vždy dělnická čtvrť. Naše rodina se nijak neodlišovala od ostatních, žili jsme sousedé. Kamarádila jsem se s libeňskými dětmi, chodila jsem na hřiště, do školy... Mou po základního vzdělání byla čtvrtá třída, pak jsem jako židovské dítě byla vyloučena. To se p 1939/40. Na začátku války jste už nebyla tak malá. Jak jste tyto události vnímala? Mám pocit, že i menší děti situaci chápaly. Mně bylo 10 let a musela jsem to chápat, neboť postupně izolovat od veřejného života. Zakazovali nám přístup na různá místa, šla jsem nap kamarádkami na hřiště a tam byl nápis „Židům nepřístupno“. Hodně nám v té době ale pomáhal sociální demokracie. A chápaly to i kamarádky, že se s vámi najednou nesmí přátelit? To je dost důležitá otázka. Chápaly to taky, ale různě. Někdo se třeba úplně izoloval, to nikomu nevyčítáme. Některé kamarádky k nám ale chodily dál. Mám jednu známou, se kterou jsem teď po letech znovu navázala kontakt a která k nám začala chodit právě v té době. Do té doby jsme se ani moc nekamarádily. Před pár lety jsme se potkaly. Řekla jsem jí: „Já jsem na to nikdy nezapomněla, moc jsem si toho tenkrát vážila.“ Odpověděla mi: „To bylo tenkrát samozřejmé, že člověk musel svůj vztah k tomu všemu nějak jsme sami říkali: „Nedělejte to, je to nebezpečné.“ Protože to bylo opravdu nebezpečné, st zakázán. Poprvé jsem se ale s antisemitismem setkala mnohem dříve. To jsem byla v první třídě, přiš řekla dětem: „My jsme se učili, že Židi ukřižovali Ježíše. Nehrajte si s ní, ona je Židovk domů s pláčem a ptala se maminky: „Proč mi to říká? Vždyť já jsem nikoho nezabila...“ Po prázdninách už jste nesměla nastoupit s dalšími spolužáky do páté třídy. Vzdělávala jst formou domácího vyučování? Samozřejmě. Oficiálně pro nás byla škola zakázaná. V Praze existovala jedna jediná židovsk Jáchymově ulici, která ovšem nemohla pojmout všechny děti, takže do ní jsem nechodila. Fun pololegální kroužky, které organizovala židovská obec. Skupinky přibližně deseti dětí se s kde je učili židovští studenti, kteří byli také vyloučeni ze škol. Tak jsem absolvovala pá šesté třídy jsem absolvovala jen dva měsíce, protože už jsme odešli do Terezína. Vyučovalo Terezíně. I když oficiálně bylo povoleno jen kreslení a ruční práce, byly děti vyučovány t předmětech, což je téměř zázrak, neboť neexistovaly pomůcky ani prostory. Výuku nevedli je ale do Terezína přicházeli lidé ze všech oborů a profesí, byli tam i spisovatelé, hudebníc všichni se dětem věnovali. Židovská samospráva pro děti zřídila „dětské domovy“ a snažila všemožně ulehčit. Starali se o nás tzv. „betreueři“, opatrovníci, kteří se nám nesmírně vě stránkách. Vyučování se ale muselo tajit. Venku před budovou vždy někdo stával a před příp esesáků varoval výkřikem „Návštěva jde!“ a my všechno okamžitě schovali a začali jsme si k zpívat... Kreslit jste nepřestala ani v Terezíně... Když jsem se na začátku nesměla stýkat s tatínkem, protože jsme s maminkou bydlely odděleně v ženských kasárnách, posílala jsem mu alespoň psaníčka. Jednou jsem mu poslala i svou kresbu. Byla to naivní dětská kresba, jak dvě děti stavějí sněhuláka. Vzpomínka, protože něco takového se v Terezíně samozřejmě nedělo. Tatínek mi podobnou cestou vzkázal: „Maluj, co vidíš.“ Takže to byla moje poslední dětská kresba a já jsem začala popisovat každodenní život v Terezíně. Za ty tři roky, co jsem tam byla, jsem vytvořila asi 100 kreseb. Ty jsou dnes velice důležité, protože v Terezíně bylo zakázáno filmovat a fotografovat, ta téměř žádné dokumentační snímky. Samozřejmě jsem nebyla jediná, kdo tyto věci maloval. Dos oficiálně pracovali v tzv. kreslírně, kde zhotovovali materiály pro německé tiskoviny a hl ovšem také popisovali život v ghettu a snažili se prostřednictvím kreseb na nás upozornit Jedna kresba byla bohužel zachycena a bylo řečeno, že je to lžipropaganda. Všechny umělce a přemístili na Malou pevnost. Všichni zaplatili tuto kresbu životem. Naštěstí se neočekáv obdobné kresby mohly nacházet i v dětském domově. Jak se lišily vaše kresby od ostatních, jež v Terezíně vznikaly? Vedle mých obrázků a kreseb dospělých malířů jsou z Terezína zachovány ještě další dětské ty jsou úplně odlišné, protože vznikaly v povolených hodinách, které vyučovala umělkyně Fr Brandeisová. Pod jejím vedením vytvářely běžné dětské motivy – motýlky, kytičky, domečky.. je neviděly, ale malovaly své vzpomínky. Ona jim chtěla uchovat taková témata, aby si vzpo jednotlivé věci vlastně vypadaly. Protože některé děti přišly do Terezína tak malé, že na zapomínaly nebo jej ani nepoznaly. Mezi kresbami je i obrázek husy, která jde po čtyřech n husu nikdy nevidělo, jen slyšelo, jak zvířata vypadají. Pak se jim i vzpomínky a současnos nakreslily třeba vázičku s kytičkou a k tomu v rohu třípatrový kavalec. Už zapomněly, jak postel. Friedel Diecker nechávala děti kreslit i volná témata. A tak se objevovaly šibenic pohřby... Při poválečné likvidaci ghetta se na půdě dětského domova našly dva kufry dětský byly předány Židovskému muzeu v Praze. Vyšly i v knížce pod názvem Motýla jsem tu neviděl. Moje kresby byly ale jiné než od dospělých umělců, protože dítě se zaměřuje na detaily, kt i záměrně vynechávají, jako jsou knoflíky, vzory látek... Vaše kresby se také podařilo zachránit... Před deportacemi z Terezína dále na východ jsme se snažili některé pro nás důležité věci p kdo tam ještě zůstával. Než jsem v roce 1944 odjela, nechala jsem své kresby u strýce, kte v evidenci a byl tam až do konce války. On je zazdil v kasárnách a díky tomu, že přežil, s kresby. Lze ve vašich dětských kresbách sledovat něja Kresby nakonec vyšly i knižně ve verzi i česk Je zajímavé, že vyšly právě v Německu. První Zeichne, was du siehst (Maluj, co vidíš). Kdy v Terezíně, tak ji zejména Američané odmítali nic německého. Požádala jsem nakladatelství, s anglickým názvem. Ale proč to říkám. Na zák uspořádána putovní výstava, na níž seřadili s chronologicky. Podle mě je ale důležitější vi vznikaly. Začíná to tím sněhulákem a končí hr Mezi tím jsou pouhé tři roky, na tom se dá do může s člověkem za tu dobu stát. Když jste se po válce vrátila zpátky do Libně, měla jsteVýtvarnice a "veselejší"obraz insp pět tříd základní školy... Když jsem se vrátila, bylo mi patnáct a musela jsem především dohnat základní školu. Pak jsem se rozhodla pro studium na grafické škole, k tomu jsem ale studovala i gymnázium, abych měla i klasické vzdělání. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste měla to štěstí, že jste se dostala do ateliéru Emila Filly. Jak na něj vzpomínáte? Filla mě hodně zaujal svou osobností a tvorbou, mám pocit, že náš výtvarný styl měl něco společného. Na mých prvních malbách je jeho vliv patrný. Možná by se našel i dodnes. Bohužel zemřel, když jsem studovala v druhém ročníku. Převážná většina vašich kreseb působí dost ponuře, až depresivně. Měla jste někdy i optimističtější období? Měla jsem taková dvě. V 60. letech jsem získala 10týdenní stipendium v Izraeli. V té době jsem už chtěla s válečnou tematikou jednou pro vždy skončit. Tam ze mne všechen pesimismus spadl a okouzlila mě krajina, barvy, lidé, atmosféra. Druhé, kratší radostné období, kterému říkám růžové, nastalo, když se narodila první vnučka. Objevují se náměty jako pleny na šňůře, dítě v postýlce nebo bačkůrky. O svých životních osudech jezdíte vyprávět do škol po celém světě. Lze vysledovat nějaký r či postojích mezi studenty jednotlivých národností? Rozdíly jsou velké, zvláště v Německu. Je snazší to poslouchat, když jste potomci obětí ne Stává se, že za mnou studenti přijdou a ptají se: „Mám se stydět za to, že jsem Němec? Vím byl u SS, já se za to stydím.“ Já jim říkám: „Vy nejste vinni za to, co se stalo, ale jste svou budoucnost, proto musíte znát svou historii.“ Příběh Helgy Hoškové–Weissové je zaznamenán i v archivu Institutu USC Shoah Foundation pro historii v Evropě. Přístupový bod k archivu byl v lednu 2010 slavnostně otevřen na MFF UK. (Lucie Kettnerová)