Dějiny válek i dějiny každodennosti ****************************************************************************************** * Dějiny válek i dějiny každodennosti ****************************************************************************************** Není pro filmové tvůrce snad lákavější materiál ke zfilmování než války a revoluce, ve kte lidské osudy, kde charaktery jednotlivců, vlád a režimů se odhalují ve své skutečné podsta souvislostech. V těchto filmech vidíme velkolepé bitevní scény, příležitost k hrdinství i odehrávající se v jediném pohledu očí, obětování se pro vyšší princip, nevratnost smrti, a obyčejného lidství a naděje zrozené z nejtemnějších hlubin strachu a bezvýchodnosti. Říká dílo ví o sobě víc než sám jeho tvůrce, ale totéž by mohlo platit i o umělecké fantazii, s zmocňuje reality. Takovým zkoumáním reality za pomoci uměleckého náhledu filmového média b Film v dějinách – Dějiny ve filmu, které se uskutečnilo na Filozofické fakultě UK 29. dubn vrací jeden z organizátorů mezinárodního sympózia doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., ředitel dějin. doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., ředitel Ústavu světových dějin, FF UK Proč jste se jako Ústav světových dějin rozhodli zrovna pro téma Film v dějinách – Dějiny Zčásti je to osobní a zčásti se to týká zaměření ústavu. Osobní je to v tom smyslu, že jak chtěl studovat film a filmovou vědu. Takže dávná láska? ... ano, dávná láska, ale s ohledem na to, že byl rok 1984 a kvóty přijímaných byly takové a vůbec to bylo strašně složité, mi film zůstal jen jako láska, ke které se v posledních l Mimochodem, v loňském roce Ústav světových dějin akreditoval nový studijní obor Historie – který zdaleka není jen o klasické historii, ale také o cultural studies a o všech kulturní Takže i to je důvod, proč je reflexe dějin ve filmu, v krásné literatuře, v memoárové lite uměleckých oborech pro nás důležité téma. Navíc máme štěstí, že jedním našich partnerů jso filmoví historikové z Alicante, blízcí spolupracovníci velkých filmových ateliérů ve Španě badatelskou práci dělají výtečně. Máme tedy i partnery v zahraničí, se kterými se můžeme d tématech spolupráce a realizovat společné projekty. Je to tedy celá souhra okolností – dáv akreditovaný studijní obor a spolupráce se zahraničním, proč právě teď otvíráme projekt na moderních světových dějin na filmovém plátně. Viděli jsme čtyři tématické bloky. Co kromě válečného tématu, s výjimkou cestopisného doku Zikmunda, měly ty ostatní tři společného? Měly společnou válku jako téma respektive vyrovnávání se s válkou, měly společné to, že fi pramen, ať už je to dokumentární film, tedy pramen primární, nebo klasické filmy, které – změnu skvěle vypovídají o době, kdy byly natočené. To je právě příklad Vietnamu, takové fi letech nikdy nevznikly, s takovou výpovědní silou, jako poté, co v roce 1975 roce padl Sai opravdu velké filmy o vietnamské válce jsou z roku 1978... Takové je tedy společné téma na – válka a vyrovnávání se s ní, a snad potom také to, co říkal François Truffaut: „Je film věc na světě? Samozřejmě! Ano, je! Nic jiného není...“ Myslím, že podobně uvažují všichni, potkali, já se k němu teď vracím po dlouhé době. Je to vážně osudová posedlost. Viděli jsme ale na mnoha příkladech samotných filmů, ať už to byly dokumenty, různá dramat tak na společenských okolnostech, za jakých vznikly, že od samého zrodu tohoto média do ně státní moc. Kinematografie jako celek, jednotliví tvůrci, scénáristi, režiséři, filmová st bylo revolucí znásilňováno a strkáno jiným směrem, než by sami filmoví tvůrci šli. Profeso tvrdil velice expresivně, že revoluce, i když těch definicí by bylo hodně, není žádná svat „děvka prodejná“ a říká se to s prominutím i o historii jako takové... Ale jistě, jistě... Bylo by naivní domnívat se, že historik, pokud nemá štěstí na dobu, ve – například ta dnešní je bezpochyby velikým štěstím, protože tlak politický takřka neexist konformní vůči režimu a potom publikuje, byť samozřejmě existuje různá míra té konformity, konformní není a potom odchází ze země a může publikovat někde v zahraničí nebo jeho práce každý má v sobě tu velkou vnitřní sílu, že dokáže tak říkajíc psát do šuplíku a počkat si Tak to opravdu je. Nabízí se tedy otázka, do jaké míry je film, pokud to není dokument, ale například uměleck relevantní pramen vhodný pro historické bádání? Pro nás historiky je takový film explicitně pramen vypovídající o době vzniku, ne tolik o tématu. To se konec konců týká i historických prací. Například po roce 1989 byl na knihovn nátlak, aby ze svých fondů vyřadily všechno, co vzniklo na počátku 50. let s tím, že je to čistě vědeckého hlediska jsou to díla velmi často bezcenná, ale přesto mají velikou cenu, ilustrují, jaký byl konec čtyřicátých let a jaká byla léta padesátá v české vědě. O filmu Pro nás jsou filmy o vietnamské válce zejména dokladem toho, jaká byla druhá polovina 70. státech, jak ji filmaři vnímali, co točili a proč točili tolik kritické filmy o Vietnamu, druhých, které účast Američanů ve Vietnamu pokládali za správnou, bylo mnohem méně. Kdyby Vietnamu vznikaly až na počátku 80. let, asi by byly jiné. U mexického filmu, jak jsme viděli, byl zájem prezentovat revolucionáře a vůdce revoluce j osobnosti, ale filmy, které o této době vypovídají, přes povinnou úlitbu státní ideologii úplně opačné – jsou obrazem bezradnosti obyčejného lidského života zmrzačeného revolucí, k děti. Nejsou i tyto filmy, které jsou uměleckou nadsázkou a zpracovávají téma podle osobno příslušné kultury a tradice filmařské i kulturně historické vlastně důkazem, že umění nebo vždycky cestu k pravdě najdou i přes intervence státní moci? Ano, tato výpověď je v nich zřejmá, už třeba také proto, že ve snaze dostát dobovým rituál politickým tlakům režiséři tak říkajíc přestřelí, zkarikují téma, aniž to státní moc postř ukázka – máme tu španělského hosta, španělské téma: v 70. a 80. letech minulého století se filmy Carlose Saury, španělského režiséra, který směl na česká plátna, zejména klubová, pr ostrým kritikem frankistického režimu a ve Španělsku, v rámci mantinelů, kritikem frankism frankistického státu“. Diváci v Československu tak mohli vidět do konce roku 1989 jeho des což je hodně. A já jsem kdysi viděl hlášení jednoho agenta státní bezpečnosti, myslím že z kde se Saurovy filmy promítaly, ve kterém psal, že ho obecenstvo překvapilo svou uvědomělo na konci snímku tleskalo. Ten agent nečekal, že by diváci v Československu tolik ocenili „ protiburžoazního“ španělského režiséra, a už vůbec netušil, že tu byla – v řadě ohledů – j obou režimů, a že právě proto čeští diváci Saurově kritice represivního režimu tolik rozum Ve své přednášce jste hovořil o tom, že vietnamské téma v americké kinematografii může být téma dozrávání americké společnosti. Není to tak, že ve válkách dozrává každá lidská spole skrze ně k něčemu dopracovává? Možná jsem to neřekl úplně přesně, spíš jsem měl na mysli dozrání jedné generace, ne spole jedné generace mladých, idealistických kluků, kteří šli do vietnamské války. Já, upřímně ř filmy Olivera Stonea, ale mám rád postavu Charlieho Sheena z Čety. Četa je jediný Stoneův opravdu rád, protože on je na mě moc politický režisér a jeho vidění a vnímání světa a spo jiné než moje, ale přesto myslím, že Četa je, snad kromě Lovce jelenů a Apokalypsy, to nej Vietnamu kdy natočilo. To finále, kdy se Charlie Sheen, již zmoudřelý, vrací domů a říká – vyřizujeme své vlastní účty – to má na mysli střet seržantů Burnse a Eliase, kteří předsta Ameriky... Takže vlastně ano, máte pravdu, je to i film o společnosti jako celku, ne jenom jedné generace. Zřejmě si tím každá generace a každé století musí projít znovu, protože kdyby lidé byli sc vlastní historické zkušenosti, tak by zřejmě války nebyly, ale to je asi legrační tvrzení. ... (smích) ... To by historikové byli rádi – „historie – učitelka“... ne, tak to opravdu klišé a neplatí to, vůbec to není pravda. Kdyby se z dějin vypreparovaly revoluce a války, co by historikům zbylo ke zkoumání? Pouhý idejí, uměleckých a kulturních konceptů? Ony ty války a mírová jednání jsou asi nejviditelnější, ale to je jen část dějin, byť ne n ovlivňovaly každodennost a vlastně úplně všechno nejen v době, kdy se odehrávaly, ale ješt Zbylo by to, co na první pohled není pro mnoho historiků až tak atraktivní. Historikové by to úplně obyčejné, fádní, na první pohled nezajímavé žití – tedy dějiny každodennosti, kte přeceňované, někdy podceňované, ale vypovídají strašně moc. Koneckonců není nic zajímavějš dobách válek a velkých střetů nechat válku jen jako kulisu a podívat se, jak v této době ž Ale to už je jiná debata, protože poslední půl století evropské, západoevropské nebo střed unikátní, výjimečné, protože je bez válek. Na našem ústavu máme ale výborné balkanology, k studovat do států bývalé Jugoslávie a jejich hosté jezdí sem. Oni přirozeně vnímají, že je všudypřítomná, oni tu konkrétní zkušenost mají. Mě na tom vždycky nejvíc zaráží samozřejmo nikoli studenti, ale veřejnost, pohlíží na skutečnost, že tady u nás, ve střední Evropě, n válka. A přitom je to skutečně unikátní období, které může a nemusí pokračovat. Vždycky si vzpomenu na slavného vojevůdce Haremheba z románu Egypťan Sinuhet, který si stě Egyptě vyrůstá už druhá generace, která nepoznala válku, a říkal: „Dejte mi šanci a já dám válku, jakou ještě nepoznal...,“ protože bez války podle jeho názoru národy jen hloupnou a Nejen podle jeho názoru, to není úplně výjimečný názor... Existuje tedy nějaké pozitivum válek a revolucí kromě technického pokroku? Války mohou být různé. Podívejme se například na španělskou občanskou válku, když tu máme – zanechala po sobě milión mrtvých, ale na druhé straně frankistické Španělsko zůstalo neu druhé světové války. To je odvrácená tvář frankizmu. Navzdory tlaku, kterému čelil ze stra Itálie, Franco řekl: „... ne, nepůjdu do války, my už máme svou válku za sebou.“ Jedna vál s nadsázkou řečeno, druhou. S válkami je to vůbec složité. Vzpomínám si na vyprávění jedno novináře, který byl na sjezdu Labouristické strany, kde se formovala opozice proti Tonymu souvislosti s válkou v Iráku. Ale Blair byl neobyčejně předvídavý politik a program jednán že na začátku vystupovali zahraniční hosté, exiloví politikové, uprchlíci z Iráku, a ti je říkali: „... děkujeme za odhalení masových hrobů, válka, kterou vedete, je spravedlivá a s v souvislosti s Irákem a s problémy, které tamní válka nese – ale to by bylo jiné, velmi v zaznívá velmi silná kritika západních zemí zejména za způsob, jakým tuto válku vedou, za j přítomnost a tak dále. Ale pokud se podíváme na Irák dnes a srovnáme situaci s vládou Sadd zjistíme, že lidé v Iráku si rozhodně nepohoršili, naopak. Nezapomínejme, přes všechny pro tam dějí, na likvidaci Kurdů a politické opozice, na politické oponenty uvařené v kyseliná dneškem je zřejmý... Takže válka má vždycky mnoho tváří. Seminář skončil, jak bude tento projekt v souvislosti s nově akreditovaným studijním obore dále? Zatím si zkoušíme, jaký bude o nový studijní obor zájem ze strany studentů. Studentů nechc chceme si je hýčkat, chceme jim nabídnout vynikající osobnosti současné vědy. Teď jsme tu například profesora Manoscheka z Vídně, který studentům přednášel o rakouském nacionálním válkami, což se setkalo s velkým ohlasem. Dále zde jako náš host přednášel pan Niklas Fran Franka, generálního guvernéra Polska z doby druhé světové války, ostatně byly ho plné novi knížky a zcela zaplnil největší přednáškový sál na fakultě. Teď aktuálně po filmovém semin jako keynote speaker již zmíněný profesor Daniel Narváez, přednášel argentinský historik a profesor Somoza o tom, jaká jsou rizika a výhledy současné Latinské Ameriky. Na jiné téma latinskoamerické identity v současné krásné literatuře – hovořila paní profesorka Paula De která vystudovala literaturu a historii. Máme tu jako hosta našeho přítele, doktora Serran velice zajímavou knížku o fenoménu války ve 20. století a který bude mluvit o svých výzkum latinskoamerického sympózia bude na fakultě přednášet profesor Carlo Ginsburg, přední ital na podzim bychom rádi představili další zahraniční hosty. Budeme v tom pokračovat v každém to organizačně a finančně velmi náročné. Tím spíš, že se náš nový studijní obor jmenuje Hi studia, je pro nás úplně zásadní, aby u nás měli studenti možnost poslechnout si velké oso evropské, ale i světové vědy, aby viděli, jací jsou to lidé a jaká dělají témata. Nasnadě silně nutíme učit se cizí jazyky a povzbuzujeme jejich zájem o studium na zahraničních uni se nestalo, že nám zbudou volná erasmovská místa. A koneckonců je výtečné, že i my sami mů přednášet, například já jsem se teď vrátil ze Španělska, kde jsem měl přednášku pro španěl filmové historiky a bylo to, doufám že oboustranně, mimořádně zajímavé.. Děkuji za rozhovor. (Marie Kohoutová) o sympóziu Film v dějinách – Dějiny ve filmu [ URL "http://iforum.cuni.cz/IFORUM-9110.html