Projev prof. Miloslava Petruska ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Vaše Magnificence pane rektore, Vaše excelence pane velvyslanče, spectabiles páni děkani, a pánové, vím naštěstí, že existuje nejen sémantický, ale i věcný rozdíl mezi pozdravným projevem či vzpomínkou, informací a přednáškou. Když jsem promýšlel, s čím se k Vám obrátit u příležit fakulty, nemohl jsem dospět k jinému závěru než že provedu poněkud riskantní, ale nutnou k výše uvedených forem, aniž bych však narušil časový rozvrh – úkol téměř nadlidský, ba troc          Především nemohu – ostatně podobně jak jsem učinil před pěti lety – nepřipomenout pana docenta Čestmíra Suchého, který stál jako pevná opora a mravní záštita u prvních krok který na sebe vzal nelehký úkol učinit vše nutné, aby se bývalá fakulta - ideologicky těžc - postupně proměnila ve fakultu odpovídající novému času, proměněné době. Čestmír Suchý by odpovědný a pracovitý, ale především povahově ryzí, spjatý s fakultou natolik, že téměř do dnů života navštěvoval zasedání vědecké rady jako její čestný člen. Nemilosrdný čas nám al i jiné významné osobnosti, které kdysi – ba až donedávna dávaly fakultě tvar a osobitost. vzpomenout jich se akademické obci sluší – její paměť by měla být delší a trvalejší než pa efemérních institucí, jež si osobují právo mluvit do jejího chodu. Nezapomínejme také, že a podpory prvního polistopadového rektora Magnificence Radima Palouše bychom snad ani nemě na provedení základních kroků. Neměli bychom opomenout ani naše slovenské přátele, kteří u stáli, zejména Martina Bútoru a Fedora Gála, ale také paní ředitelku CEFRESu při Francouzs paní Francoise Mayer a některých sociologů a politologů exulantů, z nichž někteří žel nepř právě nejčistšími. Ale to už dávno rozsoudil nemilosrdný soudce - čas. Sám pak bych chtěl si osobuji právo hrdého titulu Otce-spoluzakladatele, u zrodu a formování fakulty stáli je nikoli nevýznamných – také paní docentka Köpplová a pan profesor Jan Jirák.          Před nedávnem jsme s panem rektorem Malým vzpomínali léta společného díla na říze a on si tehdy povzdechl – víš, Milane, teď bychom tu univerzitu asi neuřídili. Ano, čas se proměnil a my jsme vstoupili skutečně do vývojové etapy univerzity, s níž jsme my, staří h a nemohli mít zkušenost. Dnes víme, posunu-li naše společné zamyšlení na úroveň poněkud ab že idea vzdělanostní společnosti či společnosti vědění poněkud, ne-li zcela zklamala – roz původní idylické formě. V roce 2006 mě požádala paní ředitelka Muzea Jana Ámosa Komenského Pánková, abych v rámci jubilejních oslav „učitele národů“ přednesl přednášku na téma vztah a informovanosti – nakolik jsou tyto pojmy a problémy propojeny, nakolik jsou komplementár rozporné. I když přednáška vyšla tiskem, lituji, že zapadla v knize sice monumentální, ale velmi různorodé tématicky i stylově, stihl ji osud většiny textů, jimž se sice dostane byť přece jen sborníkové cti, jež je nezřídka provázena čtenářským nezájmem. Lituji toho proto teze mého uvažování zcela souzněla s tím, co se dnes stává součástí tzv. veřejného diskurs reprezentuje především proslulá Liessmannova kniha Teorie nevzdělanosti. Jsem totiž přesvě stará ani Liessmannova novější teze, že akademické vědění je kontaminováno ba kolonizováno který je vyžadován jako základní kriterium hodnocení „vědeckého výstupu“, není nostalgický tom, aby se akademická obec opevnila v hradbách své dějinné tradice a hájila svůj zdánlivě hrad „čistého vědění“. Je prostě konstatováním, že do života nejen akademických komunit, a společnosti celé vstupuje postupně, ale stále razantněji zejména cosi, čemu se říká „exper jež nezřídka nehorázně překračuje všechny meze elementární vědecké etiky. Naopak vědění, k z formulace problému a nikoliv z grantového či jiného zadání, je pak karikováno jako „čist prý musí být alternováno věděním produktivním, rozuměj technicky, technologicky a mediálně zhodnoceným. Vůbec mi nejde o obranu tzv. měkkých oborů, které se nikdy nemohou ucházet na o listinu, která je vynese v bodovém hodnocení k rajským výšinám – hájím prostě stanovisko informovaný je v podstatě zastupitelný strojem s více či méně rozvinutou umělou inteligenc vzdělaný v onom klasickém, humanitním smyslu zastupitelný prostě není.          Naprosto neodmítám ani soutěživost, konkurenci, hodnocení badatelských a pedagogi aktivit atd., to všechno jsme při zakládání a v prvních letech existence fakulty znali jen embryonálních, třebas hodnocení výuky studenty. Co ale z hloubi duše a na základě letité z je častá nekvalifikovanost toho, co se v rámci těchto tzv. evaluativních aktivit činí – ja a jablka, jak se vytvářejí umělá kriteria ad hoc, jak se boduje to, co se bodovat nedá a j nedoceňuje to, co je jádrem a podstatou našeho akademického poslání. Snad by tato jeremiáda mohla vyznít jako skrytá nevůle ke generační obměně, k níž v posled Odmítám i toto podezření prostě proto, že nezbytnost této obměny jsem viděl již dříve než pokládám ji za nutnou, žádoucí a perspektivní. Přirozeně, že jde – tak jako šlo v našem př 90. let – o to, jak se naloží s pravomocemi a společenskou pozicí, jež z této obměny vyplý straně mladá generace, která fakultu nyní vede, bude prosazovat a právem řadu technických inovací – nenamlouvejme si, že některé organizační struktury již nezastaraly a že využití technologií je záležitostí pouhé módy – ne, je to naopak věc funkčního a efektivního přeži straně bych rád zdůraznil dva aspekty toho, co provází generační střídání.          Především by se neměla generační proměna ztotožnit s vývojovou diskontinuitou: ko instituce tvoří také její tradice, živá tradice, která žije – ve zkušených učitelích, v do textech z minulosti dávné i nedávné, v úctě k materiálnímu dědictví, které zejména v rámci je opravdu nebagatelní. Jedním z komplementárních znaků ztráty kontinuity je podléhání mód dob Georga Simmela, že móda prostupuje všechny oblasti našeho života, módní může být stejn jako filozofické směry, stejně tak technický vynález jako nový hudební či výtvarný žánr. M taky znamená diskontinuitu – pro některé studenty je pak obtížné pochopit, proč by měli čí dvaceti let, sledovat pouze soudobou produkci a to pokud možno jen ve stručných výtazích a „dědictví otců“ znamená v humanitních vědách katastrofu. Ohrožení módností vidím ale především v tom, že se proměňuje, ba obrací vztah člověka a mo technologií. Elementární, ba bagatelní pravda, že technika má sloužit člověku, v procesu e technologických inovací pomalu pozbývá na smyslu – člověk se musí stále adaptovat na nové jejichž funkčnost může být někdy dubiózní – ostatně nezapomeňme, že každá taková inovace s byznysem, který nikdy nemá zájem na produkci trvanlivého zboží. Ale buďmež konkrétní – jes publikované studie či knihy do tzv. informačního systému je málem složitější než napsání s pak je zřejmé, že zde něco není úplně v pořádku. Nové technologie přinášejí ještě jedno no nebezpečí – vlastně jaksi dvojdomé: na jedné straně studentům umožňuje rozložit konzistent souboru klipových informací uložených na internetu a na druhé straně svádí k podvádění. Sk musel být vytvořen program pro identifikaci plagiátů je sice asi závratným technologickým současně neblahou vizitkou morálního stavu části akademické obce.          Ta druhá věc je myslím ještě závažnější. Víme, že do tzv. veřejného, dokonce ekon vstoupilo – a není to dávno – slovo, které tam kdysi bylo jen na okraji, totiž důvěra. Ame který se ve své futurologii sice mýlil, Francis Fukuyama, se asi ale nemýlí, když v knize ctnosti a cesta k prosperitě s odkazem na Adama Smitha říká, že každá společnost, její efe i spokojenost principiálně spočívá na její kultuře a na jádru kultury, již tvoří ctnosti, mimořádnou roli vzájemná důvěra. Jestliže něčím – dovolte abych se snížil i k této trivial plzeňská aféra poškodila dobré jméno akademického světa, pak to bylo právě tím, že otřásla důvěryhodností akademické obce. Dámy a pánové, bez důvěry neexistuje nejen spokojené a šťa ale ani fungující, prosperující a efektivní akademická obec. Obávám se, že systémem vzájem co jsme kde kdy a jak napsali spolu s materiálním důkazem toho, že naše texty jsou opravdu pouze dokládáme, že důvěra postupně vymizela a byla nahrazena formalizovanými akty, které a demotivují. Kdysi věru blbské a právem vysmívané komunistické Důvěřuj, ale prověřuj! se skutkem. Škoda.          Konečně bych rád odpověděl na otázku, jež mi občas bývá kladena – nakolik současn odpovídá původní vizi z počátku 90. let. Inu, dámy a pánové, neodpovídá, jak by mohla. Na prošla přirozeným vývojem změny – vůči němu nelze nic namítat, je součástí rozvoje každé s druhé straně ale do chodu fakulty stejně jako celé univerzity vstoupily momenty, které byl než že by vyplývaly z potřeb a tužeb fakult samotných. Mám na mysli například nepříliš šťa navyšování počtu studentů . Bylo nesčíslněkrát řečeno, že růst počtu studentů může vést ke výuky – ale sama tato teze se stává paradoxně jaksi nadbytečnou, protože právě výuka, peda v pohledu některých expertů, ba i akademických funkcionářů přestala být dominantou univerz Nikdo se zdravým rozumem nepopírá, že univerzita je jednotou výuky, výchovy a výzkumu, jed vědění a jeho rozvíjení, tak tomu ale bylo přece vždycky,na univerzitách se přece vždycky „research university“, kterou mně nikdo nikdy kloudně nevyložil ale pedagogickou aktivitu tedy jaksi reformuje či reformuluje, opravdu nevím jak a k jakým koncům. Jednotě vzděláván můžeme říkat jakkoliv, ale naše poslání posílat do života lidi vzdělané a dokonce – jak ar – morálně konzistentní zásadně redefinováno být nemůže. V jednom ze svých esejů Francis Ba počátku 17. století – Abeunt studia in mores, tedy volně – studium utváří mravy, ctnosti a dnešní dynamické době oba členy té úvahy mohou být předmětem diskuse a tázání – studium i tom, jak si na toto tázání odpovíme závisí naše akademická i společenská budoucnost.          U příležitosti našeho jubilea chci především upřímně poděkovat Jeho magnificenci neustálé a pevné úsilí uchovat akademické obci Karlovy univerzity to, co jí od nepaměti ná ji vést k vyšším, ale reálným cílům bez zbytečných vnitřních kolizí a konfliktů. Novému ve z celého srdce přeji, aby se mu dílo dařilo – aby na to dobré, co v minulosti fakulty lze navázalo, aby reformy a proměny provádělo moudře a současně nekompromisně a zejména aby vž okolností ctilo akademické svobody a práva, protože jenom ty jsou zárukou, že se vyhneme c sice lidské, ale ne vždycky nutné. Quod felix, faustum, fortunatumque eveniat.