Věda a její etický rozměr ****************************************************************************************** * Věda a její etický rozměr ****************************************************************************************** /K odkazu profesora JUDr.Karla Engliše v teorii poznání/ 663.výročí založení Univerzity Karlovy, Velká aula Karolina 7. dubna 2011 Magnificence, spectabilis, honorabiles, milí kolegové, vážení hosté. Univerzitně pěstovaná ekonomie začíná usilovat o jakousi imperiální dominanci nad jinými d a v podání svých některých představitelů má ambici stát se jakousi „teoretickou fyzikou ve vědách“.  V krajní podobě hodlá ekonomie dokonce nabízet univerzální schéma pro výklad svě třeba se zastavit. Protože od časů, kdy se na Univerzitě Karlově objevilo „národní hospodá ještě pod tímto názvem akreditované na sesterské fakultě právnické- se mnohé změnilo. Změn etický rozměr vědy, ačkoliv už i v etice vědecké práce se projevují  tlaky imperativu „pub zhyň“, a pokušení úspěšnosti výzkumu  měřené penězi vyvolávají nové naléhavé otázky. I ty s rostoucí dominancí ekonomie a moci peněz  nad člověkem.       Oslavě 600 let Univerzity Karlovy –tedy před 63 lety- tehdy předsedal narychlo zvolený Bohumil Bydžovský. Matematika, stejně jako fyzika, byly tehdy ještě součástí fakulty příro kolega se první poúnorový rektor znal osobně i s Albertem Einsteinem, a právě toto zvolení nimi i předmětem korespondence. Šlo v ní o dilemata etických postojů vědce a občana dvou o té akademické, na jejíž půdě se dnes scházíme, a té politické, s níž má ještě i naše gener zkušenosti.  V té generaci předchozí musel Albert Einstein jako představitel „neárijské fy hnědou totalitou, aby si zachránil holý život,  a Bohumil Bydžovský- už jako akademik- trp vlastního syna-rovněž matematika- totalitou rudou. Tito oba zakusili na sobě, že ani jejic matematika a fyzika, v jejichž naprostou nezávislost na hodnotách a ideologiích oba věřili uchránit před represí moci politické. A což teprve vědy o člověku a společnosti, ty se tep slabé a zranitelné.    Na letošní rok připadá i výročí 50 let od úmrtí profesora JUDr.Karla Engliše, největšíh národohospodáře. Toho rektora, který před těmi 63 lety musel stejně narychlo svou funkci v Karolinem opustit. Po třech  letech nedůstojného živoření na Právnické fakultě, kdy vlastn profesorem- právě před 60 lety- odešel Engliš do penze, a bylo mu dovoleno vrátit se do sv Hrabyně u Opavy- poté, kdy byl zažehnán záměr vystěhovat ho z Prahy do pohraničí. Zde, ve   v úplné společenské izolaci let padesátých, prokázal profesor Engliš mravní sílu své oso rektor Masarykovy univerzity a poslední před-totalitní rektor Univerzity Karlovy, někdejší a druhdy guvernér Národní banky československé, se nenechal zlomit ve svém základním poslá vědě, pokračovat v poznání.  Svržen s výšin světské slávy i moci, pracoval na svém posledn bylo vydáno až posmrtně, po pádu moci, jež svobodě bádání nepřála. Úvod ke knížce „Věčné i psal poslední Englišův žák, též již zvěčnělý profesor  JUDr.František Vencovský v roce 199 lety.                       A právě tato útlá knížka je inspirací pro dnešní promluvu. Engliš byl nejen ekonom se v právníka; je také autorem „Malé logiky“ /téměř 600 stran/, když jeho Velká logika už nesta byla už vysázená rozmetána duchem vzpoury jiné logiky,té dialektické. Věčné ideály lidstva příspěvkem k noetice, k teorii poznání. A v tom jeho příspěvku jsou velice aktuální myšlen o důvodech nedorozumění a omylů dnešní imperiální ekonomie, ale i důvody podobných nedoroz imperiálním tíhnutí dnešní vědy vůbec. Jde o rizika totality jiného typu, jíž je snaha o v úvah z vědy vůbec.    Engliš rozlišuje a definuje tři myšlenkové řády. Vědy ontologické jsou filtrem kauzalit Einsteina i Bydžovského, a jejich přírodovědných fakult vůbec. V tomto způsobu myšlení je- „neviditelné dobro, užitečnost, mravnost, spravedlnost, atd., které tvoří podstatnou část a myšlení“. Vědy teleologické pojednávají o subjektu vůle, jímž je člověk. Teleologie čili jednání člověka definuje užitečnost vzhledem k postulovanému cíli. A cíle nižší, instrumen cílům vyšším. Moderní teorie užitečnosti je vlastně odvětvím formální logiky, pojednává o bez jakýchkoliv obsahů. V té bezobsažnosti jakoby patřila k vědám ontologickým- má-li však člověku-subjektu vůle, pak se nemůže vymknout tázání se po cílech, jež si subjekt vůle kla normologické jsou normativní svou povahou, pojednávají o tom „co býti má“ a předmětem jeji opět člověk, ale jako subjekt povinnostní. Tvor, jemuž jsou ukládány a jenž sám na sebe be mravní povinnosti.      V tomto už pro nás poněkud archaickém jazyku Englišově jsou tři typy poznatků odlišeny „co jest chtěno“ a „co býti má“. Národní hospodářství pojednává o tom, „co jest chtěno“ po podstatu a původ bohatství národů, avšak jen v rámci „toho co býti má“, tedy v rámci právn řádu. V mikro-ekonomii je cílové chování subjektů vůle předmětem poznání; jde však o to, z spotřebitel či svobodný podnikatel má maximalizovat svůj užitek či zisk i za cenu, že se v „subjektu povinnostního“- v rodině, vůči zaměstnancům, vzhledem ke společnosti či přírodě. je postavena na statistických agregátech, v jejichž peněžním vyjádření je snadné podlehnou o „objektivně měřitelný blahobyt“. Výzkum posledních desetiletí na poli „ekonomie štěstí“ ontologicky chápaný blahobyt je fikcí. Kauzálně formulované makroekonomické „zákony“ jsou místně podmíněnými hypotézami, jejichž platnost padá v okamžiku, kdy miliony subjektů vůle chování a své „odhalené preference“. Samotné měření v makroekonomii je ztíženo tím, že čás se nehodlá řídit „tím, co býti má“, a ve „stínové ekonomice“ jako subjekty povinnostní uni a statistickému měření.  Váha stínové ekonomiky se jen odhaduje, ale může činit chybu až o než jakou produkují kauzálně formulované makroekonomické modely. 2 desetiny procenta směre v predikcích hrubého domácího produktu vedou ke vzrušeným komentářům analytiků a novinářů neregulérní ekonomika představuje i 20% vykazovaných statistik. Ambice makroekonomie na to fyzikou“ jsou nedorozuměním- jak svou noetickou podstatou, tak i měřením, a obojí má svůj jako subjektu vůle a subjektu morálně zavazujících povinností.      Riziko uvěření v iluzi ontologických poznatků se neomezuje jen na ekonomii. Demografi úvahy o reformách penzijních systémů i zdravotnictví- se pěstuje stále i na fakultách přír demografické prognózy se počítají na základě „matematické teorie obnovujících se souborů“. se vypracovávají do roku 2065, tedy na 55 let dopředu, přičemž stabilita koeficientů v mat „z tohoto světa na onen svět“ a „příchodu na tento svět“ se mění i během několika málo let subjektu vůle a subjektu povinnostního se pozastavme, abychom mohli ukázat, že Englišův př poznání je stále živý, a je výzvou i pro vědy pěstované na fakultách přírodovědných a medi        Nikdy předtím  věda nepronikla tak hluboko do poznání- jež však i nadále zůstává ne tajemstvím- že spojením genomu otcovského a genomu mateřského vzniká neopakovatelný, jedin kód, jímž se současně započíná kauzálně ontologickým filtrem pozorovaný evoluční proces vz vůle“, a ten nekončí okamžikem narození, jak dokládá vývojová psychologie: novorozeně jedn Všemi uznávaný a milovaný profesor Zdeněk Matějček blahé paměti říkával, že v prvním roce přímo explose všech potencialit, jež byly do dítěte vloženy- už tím prvotním aktem, ať už čistě pudovým. A teprve později subjekt vůle začíná získávat i rozměr subjektu povinnostní morálně-povinnostního v rodině, a až nakonec jako subjekt práva i ve společnosti. Pro bio- mělo vyplývat jasné rozlišení, co je a co už není jen „biologický materiál“, a pro etiku e vědomí toho, že postulováním „dítěte jako produktu“ ve „spotřebním koši“ „suverénního spot překračuje hranice myšlenkových řádů a rádoby ontologický kalkul racionality peněz rozšiřu účelovosti vyvázané z respektu vůči skutečně ontologickému vývoji nového subjektu vůle. Ta prostoru přípustných řešení je pro subjekt vůle člověka ekonomického eticky sporné, a na t změnit ani matematická podoba modelu „velikosti rodiny“.  Matematika má svůj nesporný étos sobě nestačí k dodání étosu jiným vědám; i ekonomie musí mít svůj vlastní étos.      Karel Engliš končí své „věčné ideály lidstva“ kratičkým pojednáním o svobodě a „přiroz právech“. Filosofie svobody je ústředním tématem i posledních stránek Englišovy „konfese“ vyznání. A svoboda bádání a poznání je skutečně i tím, na čem univerzita stojí, a s čím pa porozumění , jak svobodě bádání rozumět, a o otázku zda máme svobodě stanovit hranice. V n kdysi křesťanského Západu nabyla hodnota svobody až hypertrofované podoby, jíž začíná být svědomí, a logika rozumu odmítá být čímkoliv omezována. Gary Becker, jeden z představitelů a jakýsi otec zakladatel „imperiální ekonomie“ postuloval i „racionálního zločince“ a to v si název vypůjčil od Dostojevského, tedy „Zločin a trest“. Dostojevskij ,tento génius rusk literatury, v jiném svém díle přinesl také světově proslulou Legendu o Velkém Inkvizitorov ideje“ profesor Tomáš Špidlík, před rokem zesnulý, interpretuje tuto smyšlenou literární p by chtěla svobodě člověka stanovit hranice,  jako Pokušitele s velkým počátečním písmenem. Velkého Inkvizitora se nepřiklání. Člověk je pro něj tvor bytostně svobodný, jeho svoboda neodvoditelná, je metalogická. Současně však je zde jasné varování: svoboda může být pocho jako démonická.     Touha po poznání, která si už předem vymiňuje „zákaz zákazů“ /forbiding prohibitions/, přesvědčena, že nic z toho, co člověk zná a dokáže, mu nemá a nesmí být zakazováno,  se mů obsesí. Pak je nebezpečím pro člověka neboť je –paradoxně- cestou k nové totalitě. Je to č kterého tady běží. Karel Engliš končí úvahu o „dobru nejvyšším“ otázkou, zda je morálka vů náboženství- když hledání mravního dobra filosofií skončilo neúspěchem. Ostatně obě totali jimiž trpěli Einstein, Bydžovský i Engliš, začínaly duchem vzpoury filosofů-buřičů 19.stol li argumentaci Hannah Arendtové. Descartes, k němuž mnozí odkazují jako k původci ambicióz vědeckého poznání, jehož konečným cílem je úplná transparentnost reality, byl ve své „Rozp přece jen ještě vědecky pokorný. Aspoň v tom smyslu, že dokud člověk totální vědou nevládn racionálně založenou etiku stavět na moudrosti. Tomáš Špidlík odpovídá na otázku Englišovu svobody  Dostojevského  Ivana Karamazova  poukazem k tomu, jehož jméno se staří Izraelští rabínských školách neodvažovali ani vyslovit- k  tomu, „který jest“, a k tomu, kterého pro se stal pravzorem subjektu povinnostního i za cenu vlastního obětování.                Jean Guitton, filosof a teolog vztahu mezi poznáním a vírou, byl v roce, kdy Karel En zvolen členem Francouzské Akademie. Jednomu ze svých posledních děl dal název „Mlčení o po Takovým mlčením o podstatném je pro nás už po více než 6 a půl století  melodie varhanní s končívají naše slavnostní univerzitní zasedání. Poznání, že „jen jeden je Mistr“, zůstává  dimenze vědy, jež jediná může pomoci zabránit nám samotným, abychom se špatně pochopenou s nezničili.    Deo gratias! Lubomír Mlčoch, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. V Praze a v Kostelci nad Černými lesy, 2.-7.dubna L.P. 2011