****************************************************************************************** * Projev rektora UK prof. Václava Hampla ****************************************************************************************** Spectabiles, Honorabiles (Excelence, Eminence), Profesores et doctores, Cives academici, a bylo tomu v letošním roce 800 let, co se narodila přemyslovská princezna, která vešla do d Anežka Česká, roku 1989 polským papežem Janem Pavlem II. prohlášená za svatou. Byla to zaj osobnost. Dostalo se jí v kontextu její doby nejlepšího možného vzdělání. Anežka je měla u politických sňatkových plánů svého otce, krále Přemysla Otokara I. Z velkých plánů však na a jednadvacetiletá mladá žena, jíž sociální status a výchova umožnily profilovat se jako s osobnost, vykročila po vlastní – duchovní a intelektuální - cestě. Roku 1232 Anežka založila v pražském Starém Městě ženský klášter, určený na jedné straně p šlechtických rodin, na druhé straně spojený se špitálem pro chudé, o něž bylo třeba pečova ideou svým způsobem exklusivního ženského klášterního společenství, jehož se Anežka stala byla resignace na bohatství a moc, soustředění se na péči o chudé a trpící. Anežka v tom n vzor o jednu generaci starší Klary Favarone, již v době svého života evropsky proslulé int zakladatelky do dnes významného ženského pečovatelského řádu sv. Kláry. Anežka s ní i s řa osobností celé tehdejší Evropy udržovala bohatou korespondenci a v Klářině duchu koncipova pražské komunity. Klíčová pro ni byla resignace na světský majetek a moc ve prospěch sociá Důležitý byl též princip, že každá sestra klášterní komunity měla projevovat a kultivovat zodpovědnost za své působení. Klášter, který dnes známe jako "Anežský" nebyl místem útěku před světem. Anežka Česká, ste století starší přemyslovská princezna Mlada, ona vzdělaná a energická zakladatelka prvého na pražském Hradě a jedna z iniciátorek založení pražského biskupství, které v roce 967 di vyjednala u papeže v Římě, byla osobnost výsostně politická. I založení Anežčina kláštera a slavnostním gestem přemyslovské politiky a také Anežka se v pozdějších létech radou i je angažovala - zejména při tlumení bouřlivých sporů v panovnické rodině.  Odvržení majetku, resignace na moc a disciplinovaná, skromná práce pro slabé a potřebné se papežské kurie, usilující o vládu nad světem, právě nenosilo. Problémy s tím měla už svatá potíže v téže době zažila i Anežka. Papež Řehoř IX. žádal omezit ideál chudoby, kláštery h posílit, osvrhnout ideál resignace na světské statky a spíše koncipovat kláštery jako opěr moci. V konfliktu s těmito římskými nároky Anežka, která po osm let vedla klášter, odstoup abatyše a dlouhá další desetiletí až do své smrti v roce 1282 prožila v klášterním společe respektovaná soror maior, starší setra. Jaké je pouto, které nás spojuje s touto skvělou osobností českého středověku? Těch vazeb Především je tu skutečnost, že svatořečení Anežky Přemyslovny v roce 1989 o pouhých pět dn listopad. Byla to ohromná, nejen církevní, ale svým způsobem národní slavnost, na které se podílely statisíce občanů našeho státu. Byla to slavnost, která listopadové revoluci připo i propůjčila duchovní aspekt: nešlo "jen" o zlomení moci komunismu, "jen" o odstranění vlá strany a navrácení řízení věcí veřejných do rukou lidu této země, ale také o připomenutí s historie českého státu, o návrat k tradici jeho duchovní kultury. Ale snad bychom měli v našich úvahách jít ještě dál: Připomeňme si, že u zrození české kul kupodivu především ženy: Byla to abatyše Mlada, zakladatelka svatojiřského kláštera, jehož a knihovna z něj učinily jedno z vynikajících ohnisek české vzdělanosti a kultury a abatyš zakladatelka a dlouholetá duchovní opora druhého pražského ženského duchovního centra – te významným sociálně nemocničním akcentem.  Tyto kláštery byly centry české kultury v době p naší university. Není náhodou, že již Karel IV. usiloval o Anežčino svatořečení.  Ona významná role žen nám někdy z dějin naší alma mater i z celých českých dějin trošku mi li onoho prvého, tragického 17. listopadu, připomínáme si vždy jen jména mužů: jmenujeme J vzpomínáme nacisty postřílených studentských funkcionářů, evokujeme si těžký osud, ale i d v extrémních podmínkách udržovanou pevnou vazbu ke kultuře oněch 1200 studentů zatčených a z části i zahynuvších v koncentračním táboře. Ale Universita Karlova konce 30. let dávno n institucí. V akademickém roce 1939/40 připadalo z bezmála deseti tisíc studentů, zapsaných universitě již takřka 22 % na ženy. Na filosofické fakultě dokonce už podstatně převažoval že nemnohé - ženy v té době nalezneme i mezi tehdejším pedagogickým a lékařským personálem O to větší, byť i často méně nápadnou, roli pak hrály studentky a ženské členky učitelskýc naší university v revoluci roku 89. V listopadu onoho revolučního roku byly mláceny polici jejich mužští spolužáci, demonstrovaly na náměstích, malovaly plakáty a transparenty a pro v českých městech i městečkách. Snad jen v televizi a novinách nebyly studentky tolik vidě mužští souputníci. Velikou práci odvedly však vzdělané a činorodé následovnice obou velkýc zejména při rychlé reformě, demokratisaci a naší university. Bez nich si moderní, evropsko řadě úrovní pevně zasíťovanou universitu dnes vůbec nelze představit, natož pak úspěšně pr Odkaz Anežky Přemyslovny však neplatí jen ženské části naší akademické obce.  Poselství na soror maior, které k nám přichází přes dálku osmi staletí, je universální a aplikovatelné člena universitního společenství. Je to výzva k převzetí vlastní a konkrétní zodpovědnosti jejíž jsme členy. Podmínkou takového přístupu je vzděláním kultivovaný, sociálně vnímavý a neštítící, byť i politicky neinstrumentalisovaný přístup k naší alma mater, vstřícný a pok k vědě, ke vzdělání obecně a ovšem i ke každému z našich oborů, k nimž se jednotlivě hlásí ně sami zodpovědni, a to nejen v právním nebo úzce vědeckém smyslu, ale v plné představite a lidské míře. Nikdo s nás tuhle, naším dobrovolným vstupem do universitní obce přijatou z nemůže sejmout. Je nejen aktuální, ale představuje i staleté dědictví, vlastně ještě starš universita. Jistě, doby se mění. Nežijeme ve středověku. Dnešní vláda nám na rozdíl od dávných papežů angažovanost a naši chudobu, ona nás do ní spíše uvrhá. Náš zájem však nemůže být omezen p hmotné existence, na náš osobní prospěch či na dosažení  - byť i sebeoslnivějších, ale jed vědeckých úspěchů. Naším posláním je zodpovědné kultivování universitní obce jako celku a intensivní a přirozeně prestižní zakotvení v síti evropských a světových universit, v onom žen a mužů, kteří pečují o tento, mnohdy nemocný a chudobou postižený svět. A v perspektivě staletí, která uběhla od dob Anežky České, se nemění ani naše akademická z učitelů i studentů, akademických badatelů či osob, které jsou přes hranice přednáškových s ochotny hovořit o pravdě, kterou jsme vědecky zjistili a ověřili, respektive konat vše pot rámci. Jak praví promoční sponse, nemáme tak činit pro pustou slávu, nýbrž v zájmu propaga Svatá Anežka Česká nám to připomněla v předvečer 17. listopadu 1989 a připomíná nám to ste dnes, v roce osmistého výročí svého narození.