Promluva Tomáše Halíka při rekviem za Václava Havla ****************************************************************************************** * Promluva Tomáše Halíka při rekviem za Václava Havla ****************************************************************************************** 21. 12. 2011; autor: Tomáš Halík; rubrika i-Forum informuje Těšte, těšte můj národ. Tato slova proroka Izaiáše nás provázela po celý advent a v tomto novou naléhavost. Smrt blízkého člověka plodí stesk a smutek, smrt velkého člověka rozvírá prázdnoty, závratného vyklonění do noci nebytí. Ale jsou svatá místa a svaté chvíle, kde b proměněna v pokoj a naději. Smrt Václava Havla mi v lecčems připomíná smrt spisovatele Karla Čapka o Vánocích 1938, kd národem a Evropou stahovala hrozivá mračna. Tehdy se také i v našem národě zdvíhal mravní často v našich dějinách obracel právě proti lidem, kteří vyčnívali z řady. Přiznám se, že nejednou bojovat s černými mračny starostí a úzkostí o věci obecné a s pokušeními k rezign o níž – při pohledu na téměř vyčerpaný kapitál důvěry, který demokracie potřebuje ještě ví ekonomický – by znovu bylo možno říci „naše země nevzkvétá“. A jsou to starosti nejen o ná i o naši širší vlast, jak ji právem Havel nazýval, o onen velký domov svobodné Evropy, do mužů, jako byl Václav Havel, znovu uvedlo z hnilobné, násilné, nebezpečné izolace. Cítím však, že tyto dny vzpomínky na Václava Havla mohou být zejména pro mladou generaci s jako když se v závěru Beethovenovy Deváté symfonie najednou proti chmurným tónům rozezní s zanechme tyto tóny!“ a rozezpívá se hymna na radost – tu, kterou Evropa zvolila za svou ne To, co zůstává po státníkovi v dějinné paměti národa, nejsou kupodivu jednotlivé věci, kte jeho pracovní dny: za krátko už jen odborníci budou vědět, které zákony a mezinárodní doho které ministry jmenoval a které země navštívil. Zůstane povědomí o tom, kým byl, jaký celk svému úřadu a jak tím přispěl k duchu doby, v níž žil. Marná věc: archetyp prezidenta v českých myslích navždycky vytvořil Masaryk a i on vědomě typ autority, který prostupuje staletími českých dějin. Když se Václav Havel poprvé objevi celé české veřejnosti, mohlo se mnohým zdát, že v jakémsi okamžiku prolnutí světů – jako v Meyrinkových románech – jste zabloudil do říše politické moci z nějakého úplně jiného příb podstatných bodech však brzy na Masaryka navázal. Prezident reprezentuje jiný rozměr politiky než kterýkoliv jiný držitel moci. Prezidentovo to znamená vytyčovat a artikulovat cíle, předkládat inspirativní vize a motivovat, získáva Řadoví politici mohou mobilizovat jedny proti druhým, prezident musí mobilizovat onen morá společnosti v jedněch i druhých, probouzet pozitivní sílu, dodávat energii, posilovat nadě jménu optimismu nesmí opustit půdu pravdy. Václav Havel byl ve jménu pravdy schopen pojmenovat stav naší společnosti nelítostně: Naše konstatoval hned ve svém prvním projevu. Často se zdálo, jako by byl prezidentem i disiden tím se právě liší naděje, kterou dává odpovědný státník, od laciného optimismu populistů – pravdě, byť by byla trpká. V tom byl následníkem Masarykovým. Masaryk vedl český národ především tím, že dokázal interpretovat smysl dějinné chvíle a ak české společnosti v širokém kontextu evropského a světového vývoje, většina jeho děl sledu cíl. Právě toto spojení politiky a filozofie způsobilo, že jeho jméno a jeho dílo se vrylo paměti neskonale hlouběji než prvoplánové aktivity politických pragmatiků. Ano, i zde Have Masaryka: jeho stálá snaha ukázat spojitost naší cesty k demokracii s planetárním pohybem a ochota přemýšlet o globálních problémech naší doby mu v soudech zápecníků vysloužila kar idealistického snílka, avšak zjednala jeho slovům pozornost a vážnost na pěti kontinentech Svou iniciativou Forum 2000 učinil Prahu a sídlo českých králů opět křižovatkou inspirativ osobností a idejí. Právě tím, že zůstal člověkem obou světů, světa kultury a světa politik obohacovat. Intelektuálně vyprázdněná a myšlenkově vykastrovaná politika, čerpající z ideo schémat, vede nutně společnost na scestí. Základním nástrojem moci Václava Havla bylo a zůstalo slovo - ale každý, kdo není vyznavač tichých ran nožem do zad, mohl pochopit, že není slovo jako slovo: slovo, nesoucí cenou my nejpronikavěji obohacujícím svět. Havel propůjčil politice novou, neotřelou řeč – a také t světa. Vždyť naše politická řeč ve sklepení totality zplesnivěla frázemi, jak můžeme dosud anebo se naučila newspeaku, spěšně okopírovanému od zaměnitelně usměvavých prázdných tváří i východních politických profesionálů. Václav Havel ukázal, že politika není jen technologie moci – tou je nesporně a nutně také tím pohrdat. Ale v jistých patrech je politika především kulturou, kulturou komunikace. To aspekt toho, co měl Masaryk na mysli, když tvrdil, že politika je jen skromnější částí živ Havel obstál v obou velkých úkolech českého prezidenta: důstojně reprezentovat naši zemi p doma nikdy nevzdat nekončící zápas o kultivaci veřejného života. Stavěl noblesu proti hulv myšlení proti lacinému populismu a ideologickým schématům. Zápas proti lidské hlouposti, m nelze vyhrát, není však dovoleno jej vzdát: a on v něm vytrval. Měl jsem možnost křížem krážem procházet touto planetou – a na všech místech jsem slyšel H vyslovovat s úctou. Nejen na půdě univerzit, nýbrž také od lidí, kteří by sotva dokázali n zem – od afrického hlídače pouštních vykopávek, čínského polárníka v Antarktidě, japonskéh mnicha i od nepálského celníka. Uvědomil jsem si, že nesmíme nechat Havlův politický a mravní odkaz zarůst plevelem tatíčk nýbrž každý svým nezaměnitelným způsobem a na svém místě na něj kriticky a tvořivě navázat Kdysi jsem se s ním loučil na konci jeho prezidentského úřadu v pražském Národním divadle která znamenají svět“. Nyní Václav Havel opustil theatrum mundi, divadlo světa a labyrint vstoupil za oponu věčnosti. Tam nedoléhá potlesk ani hanobení. Tam stojí člověk sám před S spravedlivějším a zároveň milosrdnějším, než je jakýkoliv lidský soud a úsudek. Evangelium říká, že člověk je tam dotazován na svou víru. Nikoliv na své náboženské názory nýbrž na víru, kterou lze vyčíst z činů, jak se píše v jedné novozákonní epištole. I v živ kteří nezdomácněli v církevních lavicích a nepovažují se sami za nábožensky věřící, je obs kterou cení Bůh nade všechno: život v pravdě. A pokud člověk – jak víme z života Havlova a jisté nezanedbatelné tradici našeho českého duchovního života, s jistou plachostí a cudnos mluvit o Bohu v někdy příliš lehkém církevním žargonu, nic to neubírá na autentičnosti tét zbožnosti“ – možná naopak. I my věřící a teologové si musíme stále znovu uvědomovat to, co Jung: že člověk ze své vlastní síly toho ví o Bohu – o tom, kdo Bůh ve své podstatě je a j tolik, jako housenka o Britském muzeu. Věřím, že náš bratr Václav toho nyní ví o Bohu a je lásce víc než my všichni dohromady. V jedné evangelijní scéně se Ježíš, který zvítězil nad smrtí a vrací se do prostoru víry j vítěz, legitimuje svými ranami. Ukazuje je pochybujícímu apoštolu Tomášovi a chce, aby se evangelium má pro mou víru klíčovou důležitost. Co jsou ty rány, které ukazuje Kristus i nám dnes? Rány Kristovy, to jsou bolestná místa t jsou místa, kde teče krev, kde jsou lidé obíráni o svou svobodu a důstojnost, o práva, kte Bůh, a proto nikdo nemá právo je lidem upřít a vzít; ty rány, to jsou místa, kde lež a nás pravdu. Kdo ignoruje tyto rány světa, kdo žije jen na povrchu, jak se žije na světě, kdo v utíká před odpovědností, ten nemá právo říci jako apoštol Tomáš: Můj Pán a můj Bůh. Dnes je svět plný napomádovaných bůžků reklam a ideologií. Bůh křesťanů je zraněný Bůh. Mo citovat místa, kde Václav Havel přímo či nepřímo mluví o Bohu. Ale jeho skutečné vyznání v solidarita s utlačovanými, jeho služba svobodě, jeho stálé úsilí – přes všechny jeho lidsk život v pravdě. Věřím, že tuto jeho službu zraněnému lidství Bůh oslaví a že tato sláva je o něm dnes mohou říci slavnostní projevy státníků a komentáře médií. A to je, věřím, i odkaz, kterým nás Václav Havel zavázal a který svěřil naší svobodě jej p odmítnout: snažme se – každý na svém místě a podle svých možností – žít v pravdě. Pravda, v závěru svého života, je víc než moc, protože je trvalá. Článek převzat z webových stránek Akademické farnosti Praha [ URL "http://salvator.farnost