Projev Václava Hampla ****************************************************************************************** * Vzpomínkovým shromážděním uctila UK památku prezidenta Václava Havla - Projev Václava Ha ****************************************************************************************** Magnificence, vážené dámy a pánové, občané, jako ti, kteří měli to štěstí sdílet s ním dobu, v níž učinil náš svět lepším – a s ním, n naší vůli, tak trochu vylepšoval i nás –, dnes musíme dokázat unést i tíhu náhlé osamělost tichého odchodu, v jehož nezvratnost mnozí dosud odmítáme uvěřit. A také musíme unést i na odpovědnosti za věci příští – za to (jak nám slibuje jedna nezapomenutelná a věčná modlitb vrátit vládu věcí do našich rukou, a my ji v nich musíme dokázat podržet, nenechat se jí o ovládnout a už nikdy ji neztratit. Není to bezmocnost opuštěných, kterou bychom měli pociťovat v této chvíli, kdy si ještě ne uvědomit, co všechno spolu s ním odešlo. Kdy ještě nedokážeme změřit hloubku této ztráty, intuitivně cítíme, že je nekonečná. A že ji vlastně nikdy nedokážeme zcela překlenout, že usilovat a vydávat plagiáty za originál – ale zároveň, že to byl možná jeho poslední dar n jenž má příznačnou povahu paradoxů pana Vaňka, neboť nás má vést k tomu, abychom se postav zpříma a ještě pevněji na vlastní nohy a dokázali dát smysl a směr našim krokům. Nemusí to ideální smysl a pouze dokonalý směr, neboť, jak kdysi řekl: „Člověk prostě není (neomylný) se mu krutě mstí.“ Ale musí to být akt naší svobodné vůle, vedený čistými úmysly a posiluj je vlastně hledáním směru. Tak, jak to činil on, který nám směr ukazoval – a teď odněkud s důvěrou sleduje, jak to zvládneme sami. Svět těsně před Václavem Havlem byl v naší pleněné československé krajině šedivý, ponurý, bezvýchodný a odcizený. Svět s Václavem Havlem se stal náhle polidštěným, barevnějším a vz přísliby a čerstvě narozenou nadějí na to, že jednou možná přijde úlevné, svobodné nadechn Ale mohlo by se zdát, že svět po odchodu Václava Havla bude náhle pustý, bezbranný a vyprá přesvědčen, že on by nám nikdy neodpustil, kdybychom ho takto vnímali – neřkuli kdybychom takovým skutečně stal. Svět po Václavu Havlovi totiž nebude světem bez Václava Havla. Na to v něm zanechal příliš na to v něm byl příliš milován, na to je ho již příliš v mnoha z nás. Na rozdíl od řady těch, kteří tu dnes vystupují, jsem Václava Havla neměl možnost důvěrně dramatické práci v disentu či naplňování státnického programu v rámci prezidentského úřadu teenagerský zážitek vážící se k tomu, když mě otec vzal na jeden z bytových seminářů u Hav tehdy, ve zlověstném stínu bonzáckého totalitního rauše, příchuť zakázaného dobrodružství, zvědavosti (jež vedla k první tápavé četbě jeho textů) a především utvrzení v tom, že člov nesmělým úsměvem a chápavým pohledem, jenž dokáže obsáhnout bídu tehdejšího pokřiveného sv být nepřítel, za kterého ho tehdejší média vydávala. Nebyl v tom tehdy z mé strany primárn ani úcta – tím základním pocitem, který ve mně vyvolal (a zároveň mi dal pocítit, jak moc chyběl), byla důvěra. A ta pro mě, v tehdejší nedůvěryhodné době, měla vskutku zvláštní ce neztratila svoji hodnotu a patří k základním jistotám mého života. Jistota a naděje, jež nesou jméno Václav Havel. A také skromnost, pokora a nepokořitelnost neuvěřitelná schopnost zůstávat vždy a všude sám sebou. Ať již ho osud zavál do amerického společnosti britské královny, k meditacím s dalajlamou, na pivo k Tygrovi s americkým prez Clintonem či na undergroundový „východočeský Woodstock“ v Trutnově (kam to ostatně z Hráde tak daleko). A neopakovatelně svým zůstával i na akademické půdě naší univerzity, s níž byl spjat nejen jmenovacích diplomech jejích profesorů, jichž si tito vskutku nesmírně považují – sám jsem nich. Chtěl bych v tuto chvíli (a na tomto místě, které se k mé vzpomínce váže) krátce při návštěvy na Univerzitě Karlově, které byly významně odlišné a přitom jeho všestrannou osob propojené. Psal se 30. květen roku 1990 a byl to sváteční jarní den, na který si zde přítomný tehdejš čerstvě osvobozené univerzity prof. Radim Palouš nepochybně dobře vzpomíná. Neboť tehdy us staroslavné aule do rektorského stolce, aby tu udělil čestnou vědeckou hodnost doktora fil věd honoris causa dramatikovi, esejistovi, publicistovi a prezidentovi (a také příteli a o Václavu Havlovi. Laťka pro udělování doktorátů honoris causa tak byla na této univerzitě n zpočátku jejích novodobých dějin nesmírně vysoko. Unikátnost této chvíle potvrzuje i fakt, první a zároveň poslední výjimka, kdy svobodná Univerzita Karlova udělila tento prestižní politikovi. Čestný doktorát byl udělen člověku, který svým dílem i životem a bytostným vzt lásce (jež jsou tak blízké i akademickému diskursu) pronikavě překonával a intelektuálně p jen tohoto profesního zařazení. „Pánbůh nebo osud nebo dějiny tomu chtěly, že se tu stávám jsem tu řádně vystudoval,“ řekl tehdy před zaplněnou aulou Václav Havel – a s příslovečnou „opomněl“ ve výčtu příčin, jež vedly k udělení tohoto titulu uvést to nejpodstatnější, tot Téměř o dvacet let později, 13. listopadu 2009 vstoupil Václav Havel opět do této auly, ne doktorát právě přebíral jeho přítel, „polský chuligán“, historik a disident Adam Michnik. nenápadně usedl uprostřed auditoria a upřímně se pokusil o nemožné – totiž nenápadně s ním pak nastala chvíle, kdy Velká aula ztichla, nadechla se a rozezněly se v ní bouřlivé a spo ovation“, jaké jsem v těchto staroslavných prostorách ještě nikdy nezažil. Jsem si jist, ž Michnik nezáviděl, ba co víc, že mu je přál – ostatně upřímně tleskal s ostatními tomu dro který se téměř provinile usmíval a nepochybně v tu chvíli cítil, jak mnoho a upřímně je ct Tehdy tu byl naposled, ale já budu mít vždy, když sem vstoupím, pocit, jako by ke mně stál vzdálených ovací, určených někomu, kdo je tu pořád s námi. Ale opusťme na chvíli v myšlenkách Velkou aulu, neboť moje třetí vzpomínka se týká jedné o posluchárny Fakulty sociálních věd, kde se v akademickém roce 1999/2000 konal obyčejný dok pro dvacet pět studentů a studentek s nenápadným názvem Aktéři československé a české zahr To, co na tomto semináři bylo neobyčejné (a o čem se příliš neví), byla skutečnost, že ho vedl učitel a prezident Václav Havel – a to navzdory svým státnickým povinnostem, zahranič oficiálním návštěvám a nejspíš i zarputilým pohledům některých pracovníků prezidentské kan kteří byli přesvědčeni, že by tento čas mohl být využit smysluplněji. Nikoli však Václav H chtěl svá velká témata i zkušenosti konfrontovat s kritickým pohledem studentů. Podle pamě perfektně připravený, evidentně natěšený a intelektuálně relaxující ve svobodném akademick kde nebyl svazován diplomatickým protokolem ani utilitární politickou strategií. Nějak mě nenapadá žádný jiný prezident, který učinil to, co on. Troufám si dokonce říci, že žádný t Nebo snad znáte prezidenta, který by ve svém aktivním funkčním období vykonával systematic vysokoškolského učitele, na semináře dojížděl bez majáčku a na závěr pozval studenty do ho tehdy z nespecifikovaných důvodů, ale zcela nepochybně nikoli jeho vinou nakonec sešlo)? Tři vzpomínky, tři zastavení, tři obrazy Václava Havla, jež dokumentují, že není podstatné člověk sedí, ale jak pronikavě a daleko dohlédne, že není rozhodující, jak hlasitě se snaž ale zda dokáže hovořit tak, aby mu bylo nasloucháno a aby stálo za to mu naslouchat – že n zná svoji pravdu, ale to, co pro ni je schopen obětovat. Výjimečné schopnosti výjimečných jen (ba dokonce ani především) záležitostí požehnaného genetického kódu, ale tvrdě odpraco O tom by mohl Václav Havel také zasvěceně a zodpovědně přednášet na kterékoli světové univ o tom, odkud brát sílu a čelit nenávisti a zlobě, jak unést všechnu tu lásku, která mu byl dopřána, či jak s pokorou a vůlí čelit nemoci – a zůstat přitom šťastný a jiskřivý. Jiskřivý je možná to správně slovo, jež je s ním spojeno, v tomto nachylujícím se adventní s námi už nebude sdílet. Jak před několika dny zmínil profesor Univerzity Karlovy a katoli Halík, zemřel – podobně jako Karel Čapek – v době, kdy Evropa stojí před složitou, byť ne křižovatkou a ztrácí v něm světlo, které jí mohlo pomoci projít. Ale možná je to jen faleš naší omezené přízemní smrtelnosti. Možná kdybychom se postavili pod čistou zimní noční obl mihotavým třpytem hvězd a s myšlenkou na něj se do ní zahleděli – našli bychom tu jeho. Mo jinde bychom ho měli hledat?